Zprvu jsem se hrozil, jaký balvan jsem si uvázal na krk, pětkrát týdně referovat o známých zesnulých, ale divte se, nebo ne, slovy uhlobarona Ptáčka z cimrmanovského Vizionáře mě to baví. Především jako správný pohřební úředník musím určit důležitost zvěčnělých. Pakliže se v jeden den sejde víc nebožtíků, rozhodují tato kritéria: Našinci mají většinou přednost, už proto, že ostatní tisk, agentury a média se jim věnují prapodivně nahodilým způsobem, a pokud se jeden neodpráskne jako Karel Svoboda, ani těch pár řádků si zřejmě nezaslouží...
U cizinců se snažím vycházet z obecného povědomí (známý anglický komik má tedy protekci proti sebelepšímu třetímu hobojistovi Newyorské filharmonie) nebo najít souvislosti s naší kulturou (pokud jde například o literáty, výhodu mají ti do češtiny přeložení proti zatím neobjeveným autorům).
Taktéž je třeba dbát o pestrost. I účastník přijímaček do řad české policie by jistě přinejhorším napodruhé správně odpověděl na otázku, jestli je větší Amerika, nebo Lichtenštejnsko. V USA tím pádem umírá logicky víc známých lidí, leč při vši úctě nemíním tvořit bulletin Klubu přátel americké kultury. Smrt kmotřička mi v tom jde na ruku, a když se podíváte pár čísel zpátky, velmi rozmanitě to střídá. Francouzská spisovatelka, německý herec, ruský režisér, nizozemský jazzman, česká socioložka Záleží ovšem na domluvě s kulturní rubrikou, aby omylem nevyšly dva nekrology na dvou různých stranách (taky se už stalo, ale pšt...)
Někdy abych si fakt hodil kostkou. S dodatečnou omluvou tedy vyjevuji, že jsem v minulých dnech nerad zamlčel, že odešel například literární historik Vladimír Forst, bývalý šéfredaktor nakladatelství Vyšehrad Josef Daněk, chilský soudruh Luis Corvalán, polská zpěvačka známá jako Gayga nebo nevidomý americký autor evergreenu Sunny Bobby Hebb.
Jednoho zapomenutého umrlce bych sem ale přece rád propašoval. V sobotu zemřel v New Yorku necelý rok před dovršením stovky (!) producent, skladatel, zpěvák a dirigent Mitch Miller. Kdyby se dělaly k nekrologům titulky, jeho by zněl Úspěšný muž, který se těžce spletl. Celá padesátá léta ovlivňoval miliony nenáročných zámořských posluchačů coby předchůdce karaoke, neboť se svým sborem točil desky s plytkými popěvky, jež si mohl zpívat celý národ (kam se hrabou ty hrůzy z teleshoppingové České muziky). Vymyslel velké hity lidem jako Frankie Laine, Tony Bennett, Johnnie Ray nebo Rosemary Clooneyová. Přitom udělal zásadní chybu. Nepochopil, nesnášel rock a odzíval smlouvy s Elvisem Presleym a Buddym Hollym. Jako by za něj mluvil Nikita Chruščov: „Rokenrol je dětská výživa, žádná muzika, ale choroba.“ Firma Columbia, kde šéfoval divizi popu, se ho v roce 1965 konečně zbavila. Jen co za ním zapadly dveře, přišel k ní točit Bob Dylan.
POSLEDNÍ SLOVO
