DIALOG
Do Prahy jezdí pravidelně, protože tu v Činoherním klubu hraje ve dvou inscenacích. Ale také tu filmuje. S Filipem Renčem dokončil práci na snímku Zrozen bez porodu a se štábem připravovaného televizního seriálu Dokonalý svět se dohodl na časovém harmonogramu své účasti. Juraj Kukura, herec zaměstnávaný po světě, navíc šéfuje svému bratislavskému Divadlu Aréna. Odtud s producentem Petrem Vojtkem přiveze do Prahy také první hiphopový muzikál Příběh ulice.
* LN Přesto, že jste hrál asi na mnoha místech světa, Česko a Češi se vám neomrzeli?
Naopak, považuji za skvělé hrát v Praze i to, že čeští herci často hrají na Slovensku a slovenští v Čechách. Napětí zmizelo a ukazuje se spíš jakási potřeba potkávat se, touha jedněch po druhých. Pozoruji jistý hlad po vzájemném kontaktu. Jako když dva bratři odejdou z jednoho bytu do života a pak se po čase sejdou zase v jednom domě. Není to tentýž byt, ale je to tentýž dům.
* LN A jazyková bariéra zatím nenastala…
Myslím, že ne. V Renčově filmu jsem například hrál česky. V seriálu Dokonalý svět mluvím slovensky a nikomu nevadí, že můj syn česky. To je to, co já stále tvrdím: žijeme ve světě, kde jsme všichni cizinci. Takhle svět vypadá. A je to dobré, předsudky padly. S obdivem pozoruji, kolik mladých Slováků pracuje v Praze. Rozdělení republiky je podle mne největším neštěstím pro slovenské divadlo. Protože skrze někdejší slovenské televizní pondělky v Čechách doteď velmi milují slovenské herce, jsme tu vítaní; a pak přijedeme domů a říkáme: měli jsme úspěch v zahraničí.
* LN Jste stále velmi zaměstnaný i jinde, přesto jste si našel čas na práci v osmnáctidílném seriálu?
Ale není to snadné. Kupříkladu v Německu když herec přijme roli v divadle, nedělá nic jiného. Buď se tam dělá divadlo, nebo film, není zvykem, že by člověk stíhal dvě věci najednou. Když vás angažují, očekávají, že jste pro ně volný. Tisíce herců čekají na příležitost a získané pozice si pak váží. No ale dospěli jsme k jistému konsenzu, zatím je to příjemné natáčení, ale nesmím to zakřiknout. Víte, co se říká – když se herci baví v šatně, nebaví se obecenstvo v hledišti.
* LN Život na cestách vás neomrzel?
Ale to je život herce, já takhle žil vždycky. Když jsem kdysi točil s Františkem Vláčilem nebo s Jiřím Krejčíkem, bydlel jsem v Praze v hotelu a manželka za mnou musela dojíždět. Řeknu vám toto: hrál jsem určitě v padesáti státech světa a nejpozitivnější na tom je, že mám představu o tom, jak se kde žije a co kde můžu čekat. V Grónsku dostanete prošlý džus, ale to nevadí, protože byl v ledničce, a na Fidži vám padají na hlavu kokosy, dokonce tam na to mají výstražné značky. Vím už hodně o luxusu a vím strašně moc o chudobě. Takovou bídu, jakou jsem viděl v Manile, si tady nikdo neumí představit, opravdu ne. Od té doby nikdy nevyhodím jídlo. Přesvědčil jsem se, že krajíc chleba a sklenice vody je otázka života a smrti, doslova. Proto to nedělám. Když si nechám v restauraci zabalit jídlo, které jsem nedojedl, vidím, že se na to stále ještě někdo divně tváří… Ale jsou dvě alternativy: v dobré restauraci ty zbytky vyhodí, ve špatné je dají na talíř někomu jinému. A proč by se to mělo vyhazovat? Jednoduše to nedělám. Ať si o tom myslí každý, co chce.
* LN Poté, co jste musel opustit Československo, se váš život hodně změnil. K lepšímu?
V mém životě se toho změnilo strašně moc. Lidi si ovšem myslí, že když jsem odešel, jen jsem si polepšil. Tak jednoduché to nebylo. Poslední tři roky jsem doma neměl žádnou práci, živil mě Petr Weigel. To bylo začátkem osmdesátých let, dával mi práci v produkcích, které se na zakázku dělaly pro Němce. Moje poslední role ve slovenské televizi byla taková, že jsem hrál hodinky, dělal jsem tik tak. Buď pomalu, nebo rychle.
* LN Vy jste se ale k emigraci nerozhodl dobrovolně?
Ne. Mně se prostě zbavili. Slíbili mi výjezdní doložku do Německa na natáčení seriálu Via Mala a místo toho mi pak doručili rozsudek na tři a půl roku za nezákonné opuštění republiky. Neměl jsem ani sbaleno, nic jsem si nepřipravil, ani nepřepsal na někoho chatu, jak se to dělávalo v případech, když se někdo rozhodl odejít. Ale dnes vím, že některé věci bych určitě nedokázal, kdyby to takhle nebylo. Když si představím, že bych se teď probudil ve Slovenském národním divadle a měl možná o sedm rolí víc, ale nic jiného by se v mém životě nestalo…
* LN Říkal jste, že to zkraje nebylo lehké. Jak jste v Německu začínal?
Hrozně, ale to musím předeslat ještě zkušenost z bratislavské televize. Nechal jsem se jednou dotlačit k tomu, abych hrál ve Vévodkyni z Amalfi Antonia – to je nejidiotštější postava světové dramatiky. Všechny osoby v té hře se mění ve vlky a vraždí se mezi sebou a dějí se tam vůbec strašné věci, což hercům dává mnoho příležitostí. A Antonio miluje svou ženu. Jen sedí, kouká a miluje svou ženu. Kromě toho je to celé ve verších. Verš nikdy nebyla moje doména, ale udělal jsem to, bylo to nejhorší filmování v mém životě, hrozně jsem se s tím natrápil a tisíckrát jsem litoval, že jsem toho Antonia vzal. No a potom v Německu, když jsem dotočil Via Malu, mi zavolal Peter Zadek, sešli jsme se v Mnichově a on mi povídá, poslouchej, Juraji, jdu za intendantem Schauspielhaus Hamburg, nechtěl bys jít se mnou? Mně spadl kámen ze srdce, protože jsem měl strach, co se mnou bude. A pak mi oznámil, že má pro mě výbornou roli, Antonia. Za tři měsíce jsem tu debilní roli v němčině a ve verších zase zkoušel. Pro tisíc tři sta lidí, v největším německém divadle.
Pokračování na straně 14
Žijeme v době jednoho činu
Dokončení ze strany 13
* LN Jak jste se to mohl naučit?
Automaticky, tak, že jsem textu nerozuměl, zavřel jsem oči, inspicient mě postrčil na scénu, viděl jsem tmu a odříkával ty verše. Občas jsem se dostal do takové situace, že jsem se zaposlouchal do toho, co ten herec říká, co to ze mě vychází, s čím já neměl nic společného. Kdyby mi nějaká slova vypadla, nápověda by nic nezmohla.
* LN Občas se přiznáte, že vás pobyt na jevišti nudí. Jak to?
Mě zajímají zkoušky, kdy se vrhám kamsi, kde jsem ještě nebyl. Ale pak už je to všechno dohodnuté, napsané a nazkoušené, nic vzrušujícího. Proto ve svém divadle zakazuju předpremiéry. Co si máte co ověřovat, říkám hercům. Máte hrát a nezbavovat se té úžasné šance prožít si premiéru se vším tím adrenalinem. Tři měsíce se zkouší, všechno směřuje k tomu jedinému večeru, k premiérovému publiku…
* LN Jste úspěšný herec, o práci nemáte nouzi, přesto jste se pustil do divadelního podnikání. Proč?
Nic jiného neumím. Já jsem trochu nevděčný herec a tohle povolání nepřeceňuji. Pokud něco umím, dostal jsem to darem a neberu to jako svou zásluhu. Nerad se na sebe dívám, toho člověka jako herce já nemusím. Ale když se podívám na repertoár našeho divadla, tak jsem se o sobě strašně moc dozvěděl. Jak myslím, co mě zajímá. Svět se změnil, dnes je doba jednoho činu. Musíte mít jednu písničku, jeden film, jeden čin. A nemůžete používat dramaturgii, jakou jste si vymyslela před 11. zářím nebo kterou jste si nachystala loni, kdy ještě nebyla hospodářská krize. Divadlo musí reagovat na to, co se ve světě děje, jinak to nemá smysl.
* LN Pokoušíte se o to v Aréně?
Ano. Řekl jsem si – zkusím to. Bylo tam spálené pole, což je výhoda pro toho, kdo přichází, nedalo se už nic pokazit. A tak jsem začal.
* LN Kolegové vás podpořili?
Po pravdě řečeno, určitě se mnohým nelíbilo, že to dělám, Zkraje to skřípalo. Z Hamleta například herci odešli uprostřed zkoušek, ale postupem času moje představa divadla začala rezonovat a usadilo se to.
* LN Jak má divadlo vypadat?
Má zaznamenávat dobu, rezonovat s dobou, být v pozitivním konfliktu s mocí, lámat předsudky a tabu, provokovat. Proto tam dělám Tisa, Komunismus, Husáka – inscenace, o kterých by si nikdo nikdy nemyslel, že by na ně mohli lidi přijít. A taky to tak ze začátku bylo. Když jsme chystali Tisa, bylo mnoho lidí proti tomu, aby se tohle téma vůbec otevíralo. Na první reprízu byly prodané tři lístky. Ale od té doby se odehrálo šedesát vyprodaných představení. Husák totéž, Komunismus – vyprodáno a převážně jsou tam mladí lidé.
* LNA vědí také, oč v době před revolucí šlo?
Ne, proto vydáme příručku, právě pro ty mladé, protože oni vůbec netuší, co je to výjezdní doložka, devizový příslib, Tuzex, bony, celní prohlášení. Takže jim chceme dát možnost, aby se vůbec v té době, o které hrajeme, dokázali orientovat. Nechceme, aby se nad naší společnou historií dělala tlustá čára, ale naopak, aby se o ní vědělo co nejvíc. Komunismus dnes má dvojí rezonanci, nejen historickou, když vidíte, kolik u nás a třeba v Německu zase mají hlasů, jak se snaží „pozitiva“ z minulého režimu zviditelnit. Pokud nemají tušení, oč jde, to se pak velmi lehce lidem namluví, že každý má mít práci a stejný výdělek a tak dále.
* LN V červnu v Praze uvidíme hiphopový muzikál, který v Aréně uvádíte. Čím je zajímavý?
Hip hop kde kdo odsuzuje, ale je to součást dnešního života, je obsahem kultury a životního stylu, filozofie mladých lidí. A my se nemůžeme zase stavět do pozice, jakou vůči nám třeba v šedesátých letech uplatňovaly starší generace, kterým se nelíbily naše dlouhé vlasy nebo že posloucháme Beatles a rámus Rolling Stones. Ten muzikál je o touhách mladých: touze se uplatnit, touze po lásce, touze po přátelství, o většinou negativním vztahu k drogám. Je to skvělá původní inscenace, ti mladí jsou úžasní a jejich nasazení nakažlivé…
* LN Uvádíte politická témata, nebojíte se riskovat?
My tady pořád žijeme v takovém omylu, že divadlo musí být vždycky dobré. V zahraničí se lidi chodí dívat i na to, proč se něco nepodařilo. Taky se tady často říká: mám dost svých starostí, abych ještě chodil na nějaké drama. Ale to drama přece může být velmi pozitivní zážitek. Kvalitní kulturní čin člověka „odlehčí“. A o to se, i se všemi riziky, pokoušíme. V Americe se říká, že hvězda je jen ten, kdo přežije několik flopů. A já chci, aby naše divadlo bylo hvězda.
***
V Renčově filmu hraju česky, v seriálu Dokonalý svět slovensky, i když můj syn zase česky. To je to, co tvrdím: žijeme ve světě, kde jsme všichni cizinci. „Nech brouka žít“
„Ačkoliv jsem, jak všichni vědí, muzikantsky úplně hluchej, přesto ty dvě písničky, které jsem tu nazpíval, pořád i po letech žijí,“ říká s potěšením Juraj Kukura. Připomíná hudební komedii Zdeňka Podskalského Trhák, ve které si v roce 1980 zahrály a zazpívaly nejpopulárnější hvězdy tehdejšího československého showbyznysu.
