130 let

Život pod Bachovým dohledem

Česko

Prolog 65. ročníku Pražského jara minulou neděli přinesl vrcholný zážitek. Své soubory dirigoval anglický dirigent sir John Eliot Gardiner v jednom z největších děl Johanna Sebastiana Bacha a v zaplněném Rudolfinu si vysloužil dlouhé ovace vstoje. Gardiner dirigoval v Praze opakovaně Českou filharmonii - ale většinou v repertoáru, který pro něj není právě typický. Nechce být jen specialistou, rád zkouší nové věci, má velké znalosti, ale i nadhled a anglický smysl pro humor - dirigovat tradiční velké orchestry ale pro něj dlouho bylo spíše zpestření.

To, čím se nejvíc zapíše do dějin hudby, je interpretace staré hudby a práce s vlastními soubory - a dva z nich, Monteverdi Choir a English Baroque Soloists - jsme teď slyšeli v Praze poprvé jako prolog Pražského jara. Byl to z organizačního hlediska jediný způsob, hudebníci jsou na turné a pozdější termín nebyl. Ale je dobře, že tentokrát přišla hora k Mohamedovi: jsou umělci, kterým se vyplatí udělat výjimku.

Dvouhodinovou Mši h-moll, životní dílo a jakousi kompoziční kroniku Johanna Sebastiana Bacha, řídil Gardiner zpaměti a s charismatickým klidem. I když svůj barokní orchestr založil před víc než třiceti lety, jeho složení se průběžně obměňuje a evidentně má z koho vybírat. Angličtí barokní sólisté na dobové nástroje mají homogenní, měkký a podmanivý zvuk a jsou i vynikající v partech dechových nástrojů.

Monteverdiho sbor přijel v třicetičlenném obsazení a vybraní členové sboru zpívali též duety a sólové árie. Naše barokní soubory tento přístup rovněž používají - ale tady jsme slyšeli jednoho z dirigentů, který s tímto přístupem začal. Dílo pak působí sevřeněji a komorněji, i když u dlouhých a často velmi známých árií by posluchači možná ocenili hlasy výraznější. Bachovu monumentální Mši h-moll, tvořenou sedmadvaceti samostatnými čísly, je obtížné udržet v jednom celku. Přesto mělo provedení dynamickou stavbu a jasně čitelné vrcholy - jak v poloze jásavé a slavnostní (jako Sanctus), tak v meditativní (Et incarnatus) a komorní. Otazníkem mohla být snad jen italská výslovnost latiny. Angličané tradičně neuznávají národní hlediska v pohledu na umění a i Gardiner odmítá názor, že by existovalo něco jako anglická tradice v interpretaci Bacha. Přesto je jeho Bach jaksi bližší Händelovým oratoriím či Purcellovým Ódám -staví víc do popředí zvukový půvab a je méně mystický než tradiční pojetí německá. Ale i tím je českému posluchači možná bližší. I pro Gardinera je ale Bach životním autorem: „Slavný Haussmannův portrét Johanna Sebastiana visel u nás doma, vyrůstal jsem doslova pod Bachovým dohledem - jako chlapecký soprán jsem zpíval a znal zpaměti všechna moteta a jako houslista hrál i jeho koncerty. Nevzpomínám si, že by můj život byl někdy bez Bacha.“

Autor: