Zuzana Lejsalová je mladá učitelka a neučí ještě dlouho, ale jednu věc už ví: „Rodiče hrají v tom, jak dítě ve škole prospívá, významnou roli.“ Nad otázkou, za co se dávají známky, se maličko zamyslí: „Sama se snažím, aby to tak nebylo, ale z praxe vím, že většinou se známkuje prostě to, co se žák naučí víceméně nazpaměť.“
Jaroslav Skoumal z ostravské základní školy má na rozdíl od Zuzany za sebou několik desetiletí učitelské práce. A neváhá: „Známkují se přece vědomosti a to, čemu se dnes moderně říká kompetence (schopnosti a dovednosti – pozn. red.). Já učím matematiku a známkuji výsledky. U každého žáka mívám tak patnáct průběžných známek, na jejichž základě dávám známku na vysvědčení.
Pětašedesátiletého Jaroslava Skoumala nevyvedla z míry ani naše pochybnost: co když někdo nemá na matematiku tak říkajíc buňky? Neznámkuje se vlastně trošku taky genetické vybavení? „Když není žák na matematiku vybavený, nedělá náročnější test jako třeba ti, kdo navštěvují třídu s rozšířenou výukou. To je prostě ošetřené.“
Ředitelka soukromé základní Školy hrou Iva Málková, známá tím, že o povolání učitele přemýšlela dnešním způsobem už v dobách, kdy to nebylo běžné, říká: „Známkováním nutíme žáky k dokonalému výkonu,“ Co je na tom špatného, napadne někoho. „To je přece strašná psychická past,“ míní Málková. Podle ní je špatné dokazovat někomu jeho nedokonalost sčítáním chyb a nedostatků. „Chyb si má člověk vážit jako něčeho, co může reflektovat a co ho může posunout dopředu,“ tvrdí ředitelka privátní školy a poukazuje na škodlivost šablon. „My máme šablony na to, jak má kdo vypadat, kolik má měřit a vážit, ale také jak má psát například písmeno A. Přitom písmeno A lze docela určitě psát i jinými způsoby a možná rychlejšími. To ovšem odporuje normám, které škola má a které vyžadují plnění.“ Za co dítě může, a za co ne Psycholožka Jana Nováčková ze Společnosti pro kompatibilní vzdělávání vzpomíná, jak legendární profesor Matějček říkával, že děti s dyslexií nebo dysgrafií jsou trestány za něco, za co nemohou. „Já měla vždycky tendenci to domýšlet a kladla jsem si otázku, jestli také může dítě za to, že má nadprůměrný inteligenční kvocient (IQ), a jestli se má za to odměňovat.“
Jak si odpověděla? „Mít někde zaneseno, že dítě zvládlo to a to, je jistě dobré. Ideální ovšem je, když to konstatuje dítě samo. Když řekne – tohle jsem se naučil, ale ne na jedničku, řekl bych, že tak na trojku.“ Podle doktorky Nováčkové se dobře osvědčují například týdenní plány, z nichž se rodiče dozvědí nejen co má jejich potomek v dalších dnech zvládnout, ale i jak se mu to podle jeho vlastního názoru podařilo. „Učitel by k tomu mohl učinit poznámku třeba jen v případě, že se sebehodnocením žáka tak docela nesouhlasí,“ míní Jana Nováčková. Jednou z bolestí současného známkovacího systému je podle ní právě skutečnost, že žáka hodnotí někdo jiný než on sám. Někdo, kdo nad ním má moc, a proto má být pokud možno přelstěn.
Názorů na to, jakou hodnotu máme přičítat známkám a o čem známky vypovídají, je mezi odborníky mnoho. Kdosi řekl, že například inteligenční kvocient IQ nevypovídá ve skutečnosti o ničem jiném než o schopnosti dělat testy IQ. Není vyloučeno, že se školními známkami, které přinesou někteří žáci domů už koncem tohoto týdne a někteří až začátkem týdne příštího, je to podobné.
