Borenové coby pastevci své bohatství určují podle počtu kusů dobytka ve stádě. Nejcennějšími kusy jsou velbloudi, mnohem početnějšími však kozy a krávy zebu – speciální druh s velbloudím hrbem na hřbetě. Jenže ani se sebevětším hrbem kráva nevydrží tříměsíční období sucha, po němž následují pouze mírné deště. Voda je nutná. Se zkušenostmi předávanými mezi generacemi Borenové kopou hluboké studny, ke kterým v třídenních cyklech stáda vodí, někdy až desítky kilometrů. „Místo pro kopání studny poznáme podle akácií. Tam, kde jsou zelenější a ve větší hustotě, tam je šance,“ vysvětluje Adimasu. Studny se otvírají do hloubky i několika desítek metrů, kopané jsou pouze pomocí lopat a na konci zploštělých kovových tyčí. A v případě, že kopáči objeví pod nánosem červeného prachu a hlíny pevnou skálu, dokážou se prolámat i skrze ni. V tom případě se obvyklá doba kopání studny může ze tří měsíců prodloužit až na sedm. A pak, samozřejmě, se voda může přesunout a celé úsilí přijde vniveč. „To se pak začne kopat jinde. Máme čas. Nespěcháme,“ říká nám dvacetiletý bývalý kopáč Adimasu. Nacházíme se v proláklině Madhacuo, která na poměrně malém prostoru obsahuje osmatřicet studní. Některé z nich už vodu nedávají nebo „odpočívají“.
Stojíme u jedné z nich, s průměrem několika desítek metrů vypadá, jako by ji způsobil dopad meteoritu. Široká cesta se mírně svažuje doprostřed trychtýře, kde na skalní polici sedí pan Dhenge, abbaa herregaa, šéf dnešního napájení. Dohlíží na pohyb zvířat u koryt. Každý má právo zažádat o povolení k využívání studny a přijít se svým stádem, kromě situací, kdy se část studny zhroutí a je nutné ji vyčistit. „Každý den sem přijde přes tisíc krav, velbloudů a koz,“ říká Dhenge pyšně. Jeho studna je jednou z nejfrekventovanějších. V třídenních cyklech ji navštěvují stáda celého Dhengova klanu. Za vodu se neplatí. Jde o tak vzácnou a životně důležitou tekutinu, že se nedá vyvážit penězi. Namísto toho budou zákazníci několik let dávat majiteli studny novorozené krávy, ovce a možná i velbloudy, a tím rozšíří jeho vlastní bohatství. Kromě Dhengeho se ve studni pohybuje několik postav, kterým nohy kryje tradiční barevná sukně, nahoře mají trika z euroamerických charitativních sbírek s nápisy jako Rolling Stones on Tour, na hlavách kšiltovky amerických baseballových týmů a v ruce pevnou pasteveckou hůl. Jde o členy Dhengeho klanu, kteří mají při provozu studny roli organizátorů kravího chaosu anebo vyzdvihávají vodu – samotnými koryty pro dobytek totiž hloubka studny nekončí. Nějakým způsobem se do nich musí voda nejprve dostat.
Z užší díry u koryt se ozývá rytmické skandování a zpívání a s železnou pravidelností přes okraj díry vždy na pár sekund vykoukne žlutý barel, z nějž se vylije voda do koryt. „H‘ijá h‘ijů. H‘ijá h‘ijů. H‘ijá h‘ijů,“ valí se zezdola. „Vezmi si, dej mi. Vezmi si, dej mi.“ Tak si zpívají vodonoši, kteří stojí na vratkém lešení z osekaných deštníkovitých akácií. „H‘ijá h‘ijů. Bokeni robe.“ – „Vezmi si, dej mi. Máme sucho, přejeme si déšť.“ Monotónní zpěv dal studnám jejich romantické přízvisko. Jenže nic romantického na tom není, když celý den vykonáváte jeden druh pohybu a odpočinete si jen na chvíli. „Nenáviděl jsem to,“ říká Adimasu a zahloubaně hledí na zpívající vodonoše. „Nejde jen o samotné kopání studny, ale i o tu dřinu při vynášení vody zdola. Anebo, a to je horší, o pochodování se stády z vesnice ke studni a zpátky. Proto jsem od rodičů odešel do školy a přestěhoval se do města. Nemám ani jednu kozu, ale mám dům a pro své dvě sestry jsem koupil malý obchůdek, aby se uživily a zvykly si na jiný styl života. Otec mě nemá rád, protože jsem zradil. Někteří vesničané s ním na oko souhlasí, ale chodí se ke mně dívat na televizi.“
Ke konci dne ucítíme na rukách kapky deště a hlavy všech vodonošů se obracejí k pošmournému nebi. Je to ale jen pár kapiček, pořádné deště přijdou až za měsíc. Hlavy se obracejí zpátky, žluté nádoby se míhají a z podzemí se valí: „H‘ijá h‘ijů. Bokeni robe.“
