Doba, kdy tělo a duše už jsou v mdlobě, snad předsmrtné, člověk stále žije a vnímá, je ale čím dál křehčí a zmatenější. Právě takové stáří je námětem prózy J. Bernlefa s názvem Vyhasínání mozku Martina Kleina. Kniha, která byla přeložena do mnoha jazyků, zfilmována i uvedena na jeviště, je uměleckou prózou i potřebným a inteligentním průvodcem po „limbech“, jak podzim lidské duše kdysi nazval básník František Hrubín. Skeptici mohou tvrdit, že od dob, kdy se píšou knihy, bylo už napsáno všechno a že už jde jen o nekonečné variace na pár archetypálních témat. Občas se ale vyskytne literární úkaz, který tohle tvrzení převrátí naruby. Zdá se, že jedním z takových děl je právě vynikající próza Nizozemce J. Bernlefa (1937).
Autor esejů o jazzu, literární kritik, romanopisec zabývající se situacemi spojenými se ztrátou identity svou knihou o mysli ničené stárnutím Holandsko ohromil už v roce 1984. Od té doby se stala klasickou četbou a dočkala se prý neuvěřitelných padesáti vydání.
A přitom děj toho zpočátku nevzrušeného, později však stále přerývanějšího vyprávění je velmi prostý – dobře zabezpečený penzista žijící se svou manželkou v domku na pobřeží poblíž Bostonu ve Spojených státech začne zpočátku jen maličko zapomínat. Dále pokračuje v běžných činnostech, chodí se psem na procházku, nosí dříví z kůlny ke krbu, třímá v ruce noviny, obědvá ... jenže něco je jinak.
Tenhle pán byl váženým pracovníkem významné firmy, hodným tátou a vzorným manželem, který na kontě snad nemá ani žádné hříchy či hříšky, nebyl to sukničkář ani pijan, náhle ale začíná sám sebe nacházet v bizarních situacích a la: „Jak jsem se dostal na tu židli v koupelně?“
A nedokáže si ani vzpomenout, zda je den či noc a kolikátého by tak mohlo být. A přitvrzuje. Roztomilá zapomnětlivost, doprovázená i řadou komických příhod, se mění v pohyb v labyrintu, mozek starého pána poznenáhlu pohlcuje Alzheimerova choroba. Anebo senilita anebo demence... prostě a jednoduše je téměř na konci, ale ještě ne úplně, setrvává v onom hrozném „očistcovém“ stavu čili v limbech, kdy o své rostoucí bezmoci a zmatení ještě ví, ještě ho cítí, a kvůli tomu se ho zmocňuje hanba a děs.
A snad jde o autorovu rafinovanost: tu hrůzu z ochabování mysli dá čtenáři zakusit o to víc, že se děje vlastně v nesmírně příznivém, vlídném prostředí. Ten zabezpečený pán má laskavou a milující manželku, hotového anděla strážného, který povolá lékaře i ošetřovatelku a o svého muže oddaně pečuje: „Pronesu tě celou dlouhou úzkostnou nocí.“
Navíc J. Bernlef je až do konce, kdy Kleinův mozek vnímá už jen v chaotických záblescích, velmi jemný, ani v situacích, kdy jde i o prekérní a nechutné doznívání těla, nesáhne po tónu tak nesmlouvavém a krutém jako třeba Samuel Beckett v Novelách a textech pro nic. Ne, tenhle popis rozpadu žádné experimenty, žádnou tvrdost nepotřebuje. Sám o sobě je dostatečně otřesný.
A je to opravdu kniha pro školu a dům. Vždyť muži v naší části světa už nepadají v bitvách a ženy neumírají při porodech. Civilizace má svoje traumata a jedním z nich je právě stárnutí. A jak píše v doslovu Jiřina Šiklová: „Tělesnou křehkost stáří chápeme, té duševní se děsíme.“ Takto nemocný u svého okolí často vzbuzuje odpor a nepřijetí spíš než laskavou péči. Proč? Protože chceme potlačit myšlenku na to, že jednou dopadneme podobně. Bernlefova kniha úzkosti nezbavuje. Docela jistě ale pomáhá chápat stáří a jeho obtíže.
***
A je to opravdu kniha pro školu a dům. Vždyť muži v naší části světa už nepadají v bitvách a ženy neumírají při porodech. Civilizace má trauma ze stárnutí.
J. Bernlef: Vyhasínání mozku Martina Kleina, přeložila Olga Krijtová, nakl. Za tratí, 2010
O autorovi| JÁCHYM TOPOL,
