David Schweiner a Ondřej Perušič
„Když si stoupneš sem a trochu si zavrtáš nohy do písku, ucítíš teplo. Tudy vedou trubky,“ radí mi ve strahovské volejbalové hale dvoumetrový David Schweiner, když vidí, jak neobratně se snažím bosýma nohama najít v písku místo, kde bych si je alespoň trochu zahřála.
Venku je ten den větrno, teplota kolem šesti stupňů. Mírný chlad, proti kterému se tady přirozeně bojuje pohybem, nezažene ani velkoformátový polep s kýčovitým výjevem exotické pláže na jedné straně haly. „Tak si to alespoň musíš zkusit přehodit přes síť,“ nabádá mě zase jeho parťák Ondřej Perušič s míčem v ruce.
Později, když společně sedíme v místní kavárně, vedeme rozhovor doprovázený vánočními koledami. S úřadujícími mistry světa v plážovém volejbale se scházím těsně před Vánoci, v den, kdy se v pražském Hiltonu vyhlašují výsledky novinářské ankety Sportovec roku. A jen několik hodin předtím, než Česko poznamená jedna z nejhorších tragických událostí posledních let.
 |
„Ocenění je pro nás hodně prestižní. Jen si vezměme, jak neuvěřitelné množství dobrých sportovců máme. Uspět mezi nimi je pro nás pocta,“ říká David Schweiner. Ze slavnostního večera si tohle sportovní duo, které spolu hraje od roku 2015, odneslo druhé místo. Vítězkou se stala tenistka a wimbledonská šampionka Markéta Vondroušová.
Ocenění je více než zasloužené. Loni v říjnu se Schweinerovi s Perušičem povedlo z mexické Tlaxcaly přivézt ocenění, na které si středoevropská země bez moře ještě nikdy nesáhla: titul mistrů světa. Dosáhli na něj jako šestnáctí nasazení. Možná i proto si chtějí pro vrchol této sezony - olympijské hry v Paříži - vybojovat co nejvýhodnější možnou startovací pozici, aby se vyhnuli silným soupeřům hned v začátku turnaje. Momentálně jsou ve světovém žebříčku na třetím místě.
Umístění mezi nejlepšími beachvolejbalisty světa přirozeně odpovídají i ambice. O nich ale ani jeden z jinak výřečných atletů nechce příliš mluvit. „Úkol číslo jedna je nechytit covid,“ směje se Ondřej Perušič s odkazem na nešťastnou nákazu během minulých her v Tokiu. „Jedeme do Paříže s tím, že chceme předvést co nejlepší beach volejbal. Pokud bude příprava bez nemocí nebo zranění, víme, že dokážeme porazit všechny. Vše ale záleží na tom, v jaké budeme formě,“ doplňuje ho David Schweiner šalamounsky.
Taktika, psychika i síla
Jak vypadá sportovní příprava v nejdůležitější sezoně olympijského cyklu? Po krátké pauze, kterou plážoví volejbalisté měli během vánočních svátků a první poloviny ledna, se začíná tréninkem fyzické kondice. Nabírá se síla nejen kvůli výkonům, ale zejména kvůli prevenci zranění. Na konci ledna se sportovci přesouvají na jejich téměř už domovské Tenerife, kde se kromě fyzické výkonnosti ladí i taktická stránka hry. Tou jsou oba proslulí. Za taktické plány odpovídá jejich hlavní trenér, Ital Andrea Tomatis, společně s vrchním statistikem Jaroslavem Bartošem. Mimochodem, tato spolupráce funguje skvěle. Když Tomatis s trénováním českých beach volejbalistů v roce 2016 začínal, byli na 100. místě ve světovém žebříčku.
První turnaj čeká Schweinera s Perušičem na začátku března v Dauhá. „Ano, opět se vracíme do Kataru, do mekky sportwashingu,“ směje se Ondřej Perušič. Návratem naráží na fakt, že právě v katarské metropoli museli na konci minulého roku skrečovat zápas. Ondřej se během něj zranil. „Už nejsme nejmladší. Těla se ozývají,“ říká střízlivě. To, možná překvapivě, nemusí být až taková překážka. Ne že by fyzická stránka sportovního výkonu nebyla důležitá, u Schweinera s Perušičem je ale možná víc než výskok, svižnost nebo síla zásadní výše zmiňovaná strategie a propracovaný herní plán.
V čem spočívá? V rychlém vyhodnocení hry soupeřů a zvolení té nejúčinnější naučené taktiky: Jak na soupeře hrát? Jak podávat? Z jakých pozic útočit? Jaké údery bránit? A jak protivníkovi na hřišti co nejvíce zavařit? „Naše silná stránka - aniž by to mělo směřovat k sebechvále - je právě to, že umíme pracovat s informacemi a víme, co si v jaké situaci počít. Naše hra by měla být ideálně chytrá a efektivní. Třeba Katařani sází na velkou fyzickou zdatnost, výskok, ale taktika tam téměř není,“ osvětluje specifika hry Ondřej Perušič.
Sázka na chytrou hru přirozeně přináší podmínku silné psychické odolnosti. Jen těžko odhalíte protihráčovy slabiny, když jste sami ve stresu. „Jeden z nás je vždy víc pod tlakem. Od toho je tam ten druhý, aby se pomohl na situaci podívat trochu s nadhledem, aby poradil, poskytl podporu a odhalil, co ve hře nefunguje. Už hrajeme dlouho, takže snadno vycítíme, že ten druhý má problém. Přirozeně to častěji bývám já, protože se na mě více podává,“ říká David Schweiner.
S psychickou přípravou, která je možná důležitější než ta fyzická, pomáhá i sportovní psycholog, s nímž duo spolupracuje už několik let. Schopnost odbavovat míče a soustředit se na každý bod bez ohlížení se za těmi zkaženými je totiž podle českých sportovců to, co odděluje nejlepší hráče od těch těsně pod vrcholem.
Velmi křehké vztahy
Nad tím, že jsou David Schweiner s Ondřejem Perušičem sehraní a na kurtu jim to klape, asi není třeba váhat. Zároveň nemají problém přiznat, že i jejich volejbalový vztah někdy připomíná „vékávéčka“ na písku nebo že i po osmi letech společného hraní se stále vyskytují situace, které by každý z nich řešil na kurtu jinak.
„Od toho je tam trenér, aby rozhodl,“ říká David Schweiner. Když se ptám, jak silný je jejich tandem, shodují se, že i v mezinárodním srovnání patří mezi ty silnější. Připomínají také, že i mezi úspěšnými hráči se najdou dvojice se vzájemnými osobními neshodami, které k druhému parťákovi přistupují spíše jako ke kolegovi z práce. To ale není jejich případ. David Schweiner, mimochodem student VŠE, a Ondřej Perušič, vystudovaný právník a student historie na FF UK, jsou sehraní i mimo kurt a možná právě i díky své bezprostřednosti a vřelé komunikaci v médiích ke svému sportu lákají nové fanoušky.
„Beachová základna neuvěřitelně vyrostla po olympiádě v Londýně v roce 2012, kde zaznamenaly úspěch Kiki s Maki. Dnes vidíme dorůstající generaci dětí, které začaly hrát díky nim. Kdyby se povedlo, že začne s plážovým volejbalem někdo díky nám, bylo by to samozřejmě skvělé,“ říká David Schweiner. „Skvělé by také bylo, kdyby náš úspěch na mistrovství světa pomohl beachi zaujmout pozici plnohodnotného partnera volejbalu.“
A co bude po olympiádě? David Schweiner odpovídá diplomaticky a své plány příliš neodkrývá, Ondřej Perušič se naopak netají tím, že s profesionálním sportem chce po Paříži skončit. „Málokdo vidí, že kvůli sportu obětujete čas s rodinou a kamarády. Nemůžete jíst, co chcete, chodit spát v kolik chcete, nemůžete vyrazit na výlet,“ říká ke svému rozhodnutí. To je primárně motivováno tím, že by s manželkou rádi založili rodinu. Na závěr však dodává, že odchod z profesionálního sportu neznamená, že už nikdy na písek nevstoupí. Rád by kombinoval beachvolejbal s rodinou a prací.
Jiří Přívratský
Ten den probíhaly v plzeňském střeleckém areálu závody. Když jsme si s Jiřím Přívratským domlouvali, v kolik máme na střelnici přijet, počítal s tím, že postoupí do finále. Dobře udělal, plány vyšly. Jen průběh finále nebyl takový, jaký si rodák z Ostravy přál. „Snad se z toho nestřílí,“ snažím se v úvodu našeho setkání o vtip. Zdá se, že ani špatný humor sportovce příliš neobměkčuje.
Pozávodní zklamání, o kterém Jiří Přívratský bez obalu mluví, trochu povoluje na tréninkové střelnici, kde se atlet pokouší opravit drobnou závadu na své několik kilo vážící vzduchové pušce. Jakmile má poladěno, obléká si na sebe na míru šitý střelecký komplet, zapíná monitor, na němž se mu objevují hodnoty všech jeho ran, a předvádí nám svůj dokonale koordinovaný um. Ten mu letos přinesl několik úspěchů na závodech Světového poháru a celkové třetí místo, které si vystřílel ve finále v Dauhá, ale také bronz a dvě stříbra z Evropských her v Krakově. V neposlední řadě také vybojované místo na letních olympijských hrách v Paříži.
„Míst máme více, ale jsou pro stát, a ne na jméno. Jak to nakonec bude rozdělené, nevíme,“ říká mi hned v úvodu Jiří Přívratský, který se zúčastnil už minulých olympijských her v Tokiu, odkud si odvezl 14. místo. „Že bych do Paříže nejel? Stát se to může, jistě to nevíte až do momentu, kdy stojíte na střelnici. Může dojít ke zranění nebo zdravotním komplikacím a člověk vypadne ze hry. I to se děje. Je to sport,“ říká sportovní střelec k ještě neznámé soupisce. On sám získal místo na závod 10 m ze vzduchové pušky.
Zde si dovolím krátké teoretické okénko. Sportovní střelba se dělí na tři svébytné disciplíny. První z nich je puška, v níž závodí právě Jiří Přívratský. Další je pistole a pak brokovnice. Ona puška se dělí ještě na vzduchovku a malorážku. Vzduchovou puškou se střílí na vzdálenost 10 metrů, malorážkou na 50 m, a to ve třech polohách. Jiří mezi puškou a malorážkou volně přechází a závodí v obou disciplínách. Čím více jich člověk umí, tím má větší šanci na úspěch alespoň v jedné z nich, komentuje Jiří Přívratský diplomaticky.
Jeho cílem - ať už ve vzduchové pušce nebo malorážce - je samozřejmě zasadit co nejvíce střel přímo do středu malého terče.
Jen pro představu: desítka, kterou se střelci snaží zasáhnout ze vzdálenosti 10 metrů, je velká zhruba půl milimetru. „Naše desítka má velikost špendlíkové hlavičky. A my se snažíme trefit 10,9, což je nejvyšší možná rána,“ vysvětluje Jiří Přívratský bodování. Na závodech světových špiček to znamená, že člověk by neměl střelit méně než právě 10. „Průměr, který vás dostane do finálového souboje pro osm nejlepších v kvalifikaci, bývá 630 bodů. V kvalifikaci střílíme 60 ran, takže to vychází v průměru na 10,5 na ránu. Cokoli níž, je ztráta, která se těžko dohání,“ dodává.
Speciální vybavení
Jiří Přívratský začal se sportovní střelbou před 12 lety poté, co se ukázalo, že kariéra v judu nebude pro něj. Rozhodnutí dát syna na vcelku netradiční (i když z hlediska olympijských zářezů jeden z nejúspěšnějších) sport padlo i proto, že Jiřího bavilo na chalupě střílení ze vzduchovky. Od 14 let se pravidelně účastní mezinárodních závodů, jak ale přiznává, juniorská střelecká dráha byla „jedna velká prohrávací šňůra“. Důvod, proč se mu nyní daří, je podle něj to, že u sportu vytrval. Sportovní střelba se dá se správným tréninkem a přípravou dělat do relativně vysokého věku.
„Jsou střelci, kteří vyletí nahoru jako mladí, po roce ale o nich nikdo neslyší. Já osobně obdivuji ty, kteří se na vrcholu drží dlouho a stabilně,“ komentuje Jiří Přívratský.
Ale i sportovní střelci trpí zraněními. Kvůli specifickému postoji často řeší skoliózu nebo vyhřeznuté plotýnky. Aby se úrazům předcházelo, nosí závodníci speciální tuhé obleky šité na míru, které nejenže chrání tělo, ale také pomáhají minimalizovat nežádoucí pohyby, jež by mohly ovlivnit kvalitu výstřelu. Takový komplet vyjde klidně na 70 tisíc korun. Puška Jiřího Přívratského stojí 130 tisíc korun bez dalšího vybavení, malorážka víc než dvakrát tolik. Ti nejlepší, včetně českého reprezentanta, mají na vybavení sponzory.
Byť je technické vybavení a jeho servis jedna z podmínek pro úspěšné střílení, nakonec podle Jiřího Přívratského rozhoduje zejména psychická odolnost vůči stresu. Finále, kam se snaží střelci probojovat z dlouhé kvalifikace, je totiž stresové dost. Všech osm finalistů střílí pět ran po dvou sériích a následně se přechází na jednotlivé rány. Po 12. ráně vypadává první z účastníků finále s nejmenším počtem v součtu a tak dále. „Finále jsou nejstresovější část našeho střílení, i když já bývám nervózní i na začátku kvalifikace,“ přiznává Jiří Přívratský.
Simulace stresu
I proto je cílem tréninku střelce na stres připravit. „Myslet si, že člověk bude na závodech ledově klidný, je pohádka. Snažím se proto jít stresu trochu naproti. Soustředím se na to, jak mi tluče srdce a pomalu se snažím napětí rozdýchat. I tak jsem ale v psychické přípravě ještě zcela na začátku,“ komentuje český střelec s tím, že závodní stres pomáhají v tréninku simulovat i soutěže se sparing partnery. Během tréninku střelci vypálí klidně i 150 ran, s malorážkou až 350. Vedle toho absolvují silový trénink na posílení kosterního svalstva, rehabilitační cvičení, ale i dlouhé hodiny seřizování zbraní, vybírání nejvhodnějších nábojů nebo ladění obleků.
I když má za sebou Jiří Přívratský úspěšnou sezonu korunovanou třetím místem ve Světovém poháru, předvídat, jak by mohla proběhnout jeho účast na olympiádě, nechce. „Tipovat šance na medaile není adekvátní. Ve finále opravdu rozhodují nejmenší detaily, které se nedají dopředu předpovědět. Pokud mě tedy někdo tituluje jako favorita, nevěnuji tomu pozornost,“ říká, „jasně, kdo by nechtěl medaili, ale je to jen jeden závod z mnoha.“
Zdá se, že jedno přání Jiří Přívratský přece jenom má: rád by, aby se o jeho sportu více mluvilo a aby se k němu podařilo přitáhnout více pozornosti. Česká sportovní střelba podle něj zažívá boom. „Je škoda, že se o tom moc neví.“
Miroslav Knedla
„Kolik že už těch českých rekordů máte?“ ptá se se smíchem v hlase jeden z rodičů právě závodících mladých plavců na Zimním mistrovství České republiky v Plzni. Tenhle řečnický dotaz míří na Zdeňka Kasálka, sympatického plaveckého trenéra, který na českém šampionátu doprovází i Miroslava Knedlu, za nímž jsme přijeli. „Míra bude plavat polohovku ve čtvrté dráze, tak ho sledujte odsud,“ naviguje nás pan Kasálek, když stojíme na přeplněném ochoze s výhledem na závodní bazén.
Miroslav, sympatický mladík v červených plavkách a modré plavecké čepici, má v rozplavbě značný náskok od samého začátku a do cíle - ne zcela překvapivě - doráží jako první. Se suverénním čtyřsekundovým náskokem.
Jeho disciplínou, s níž se mu povedlo nominovat na letošní olympijské hry, je znak. V závodě na 50 m v něm minulý rok v září vybojoval titul juniorského mistra světa. Na šampionátu v izraelské Netanji získal celkem dvě medaile, ta druhá, stříbrná, byla za znak na 100 m dráze. Závod, který pro Miroslava Knedlu znamenal tečku za juniorskou kategorií, byl i ve znamení rekordů: v semifinále zaplaval znak na 50 m v čase 24,64 sekund, a přepsal tak nejlepší český čas. Rekord padl i na sto metrech, které Miroslav zdolal v čase 53,28 vteřin. Tím se dostal nejen do čela tuzemských tabulek, ale také na soupisku do Paříže. „Chtěl bych říct, že i pro nás to bylo překvapení, o kolik Míra posunul svůj osobní rekord. Počítali jsme, že by měl atakovat hranici splnění limitu pro olympijské hry, což se mu podařilo. Jen jsme nečekali, že ho splní o půl vteřiny…,“ řekl po skončení izraelské vítězné šňůry trenér Zdeněk Kasálek.
Přepisování rekordů doprovází plavce Miroslava Knedlu několik let. Už letos jel na juniorské mistrovství světa jako šampion, vloni si ze stejného podniku v Limě odvezl dva bronzy. Bylo to tak vždy? ptám se. „Dařilo se mi už na základce. Byl jsem hrozně hyperaktivní děcko,“ říká Miroslav Knedla.
„Pak jsem se ale dostal do bodu, kdy se mi naopak extrémně nedařilo. Byl jsem hrozně hubený a asi jsem potřeboval čas, abych svalově vyrostl. Chtěl jsem toho nechat, ale nakonec jsme se s rodiči domluvili, že tomu dáme ještě rok. A najednou mi to začalo jít.“ Relativně brzy se dostal do juniorské reprezentace a pak už šla jeho výkonnost jen nahoru. „Když mi to nešlo, bylo to demotivující. Každý den jdete na trénink a nevidíte žádný posun. Nebyl v tom žádný smysl. Člověk nechce dělat něco, co nemá výsledky.“
Vlastní způsob
Za výsledky, které Miroslava Knedlu katapultovaly do reprezentačního A týmu vedle Barbory Seemanové, Simony Kubové a Tomáše Franty, stojí nejen talent a velká dřina ve vodě i mimo ni, ale také jedinečná technika. Na rozdíl od svých soupeřů při pohybu paží vzad nekrčí ruce. „Plavci se většinou posouvají předloktím, ale já se posouvám celým ramenem, celou paží. Je to sice náročnější právě na rameno, a musím si tak dávat větší pozor, ale technika mi vyhovuje, protože jsem hodně flexibilní. Proto jsme se ji rozhodli s trenérem rozvíjet,“ říká.
Podle svých slov je v současné chvíli jeden z mála plavců na té nejvyšší světové úrovni, kdo takto plave. Jako na „toho s divnou technikou“ se ale na něj na mezinárodních závodech nedívají. Laici navíc nemají rozdílný způsob plavání téměř šanci poznat. Vždyť i Miroslav Knedla s trenérem potřebuje pro detailní rozbor speciální kamerové záznamy.
V současné chvíli se Miroslav dává zpátky dohromady po zánětlivém onemocnění, které ho trápilo mezi svátky. Zhubl kvůli němu osm kilo a ohrožen byl i jeho odjezd na několikatýdenní soustředění na začátku sezony v Thajsku. Trénovat ale i přes indispozice přestat nechce, olympiáda se přece jenom neúprosně blíží. Stejně jako další letošní zkouška, maturita, která čeká studenta zlínského gymnázia letos v květnu. „Geografii si beru s sebou už do Thajska. Ta mě popravdě děsí ze všech předmětů nejvíc,“ říká mi Miroslav Knedla. Kvůli závěrečným zkouškám ve škole budou také s trenérem ubírat na intenzitě tréninků. Místo dvoufázových bude mít Miroslav Knedla před maturitou tréninky jen jednou denně.
Že mu vyšla maturita a první olympiáda jen několik týdnů od sebe? „To si asi budu pamatovat do konce života,“ směje se plavec, který se sportem začal jako čtyřletý. Dodává, že měl možnost si maturitu odsunout, ale rozhodl se, že ji chce mít co možná nejdříve za sebou. Ambice na jedničky nemá. „Samozřejmě bych nechtěl odmaturovat se čtyřkami, dvojky nebo trojky by mi ale stačily,“ říká.
Vrchol v Los Angeles
To cíle na Paříž jsou jasné a Miroslav Knedla o nich - na rozdíl od jiných sportovců - nemá problém mluvit. S trenérem si řekli, že za úspěch by považovali, pokud by se českému plavci povedlo přiblížit času, který zaplaval vloni na mistrovství světa juniorů v Izraeli. To by pak vznikla šance dostat se do semifinále, tedy mezi šestnáct nejlepších. „Kvalifikace ale bude ráno, a to nemívám nejlepší časy. Proto jsme na tom začali pracovat. Doufám, že budu maximálně připravený a zdravý,“ říká.
Pokud půjde vše dobře, jeho plavecký vrchol by měl přijít s letními hrami v Los Angeles v roce 2028. Na další olympiádu se už nebude připravovat ve Zlíně a jeho domovském Plaveckém klubu Zlín, ale ve Spojených státech, kam by měl od nového školního roku nastoupit na Indiana University. Působí tam věhlasný trenér Rey Looze, který koučoval olympijské vítěze Codyho Millera, Lilly Kingovou nebo Blakea Pieroniho. Pracovat je prý na čem. Za svůj největší nedostatek považuje Miroslav Knedla výdrž a kondičku. „Ani vyvlnění ještě není nejlepší,“ přiznává o podstatné části znakařské techniky.
Česko ale reprezentovat stále bude. Indiana University si Miroslav Knedla vybral i proto, že jako jedna z mála amerických škol umožňuje svým studentům odjíždět na mistrovství Evropy.
Když se na závěr Miroslava ptám, co ho u plavání kromě českých rekordů a titulů drží, odpovídá bez přemýšlení: příležitosti, které plavání otevírá, kamarádi na celý život a cestování. „Už jsem toho docela hodně objel a vždycky se směju, když někdo tvrdí, že se u nás máme špatně.“
