9. dubna 2017 8:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: A dost, hodím se mimo. Opozdilec si klade otázku, jak to bylo s Hrabalem

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 4Diskuse
Provokatér. Vlámský spisovatel a básník Dimitri Verhulst se poprvé česky... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Provokatér. Vlámský spisovatel a básník Dimitri Verhulst se poprvé česky... | foto: HOTELNACHT.NL

Román Opozdilec je druhou do češtiny přeloženou knihou belgického spisovatele Dimitriho Verhulsta (* 1972), jehož bibliografie čítá přes dvě desítky titulů. Témat jako stárnutí, únava z partnerského života a život ve lži se autor chopil v Opozdilci s vervou, sarkasmem, ale nedotaženě.

Čtyřiasedmdesátiletý někdejší knihovník Désiré Cordier už mentálně nemůže a prostě nechce žít jako dosud: být ve vleku rodiny, naplňovat manželčiny představy o činnostech a činorodosti, nedokázat být upřímný ani k druhým, ale ani k sobě. Touží mít už konečně klid, nestarat se. Cesta k tomu? Předstírání demence. Sečtělý a nejtypičtější projevy Alzheimerovy choroby svědomitě nastudovavší pan knihovník rozvine inteligenční sešup pro své okolí natolik věrohodně, že je skutečně umístěn do geriatrického ústavu pro lidi, jejichž sešlý stav mysli jim už nedovoluje samostatnou, neasistovanou existenci. A text útlého románu Opozdilec má podobu monologu pana Cordiera, jenž vzpomíná na cestu, která ho vedla do domova pro přestárlé; a představuje si, jak bude zbytek jeho života nejspíš pokračovat a jak ostatní zareagují na jeho smrt.

Román začíná docela zostra: exknihovník se noc co noc snaží pokadit do plen, aby byl řádným, podezření nevzbuzujícím dementem ústavu zvaného Sněženka. V nastoupené sarkastické a naturalistické razanci však Verhulst nesetrvá (jen se na ni ke konci prózy ještě v několika odstavcích rozpomene). Jeho pan Cordier počne vcelku konvenčně vysvětlovat, jak to doma chodilo s manželkou, proč jí měl plné zuby, jak se mu odcizily dospělé děti. Text svou větší částí vyměkne do vcelku konvenčního a sem tam i křečovitého humoru, zejména na adresu manželky.

Ve svém monologu pan Cordier témat nakousne dost a dost, ale jeho stvořitel Verhulst jej nenechá u žádného spočinout, rozvést je, domyslet až ke krajnosti, do všemožných důsledků. Autor těká, jako kdyby sám vnitřně nevěřil, že ta základní situace – předstírání demence – je bytelná a mimořádně nosná. Letmo se tu probere peklo soužití s člověkem, kterého vnitřně nemůžete vystát, ale roky a roky nemáte odvahu s tím něco udělat. Text se také dotkne ekonomických aspektů zařízení, v nichž lidé dožívají. Nakousne se rovněž problematika šířící se dlouhověkosti vyplývající z medicínského pokroku: ale co si počít se vším tím časem, který je člověku v penzi darován, když takový jedinec sice vykazuje známky jakés takés fyzické vitality, tělesné akceschopnosti, avšak vnitřně už na svět zkrátka není natěšen?

Dimitri Verhulst - Opozdilec.

Dimitri Verhulst - Opozdilec.

Jak to bylo s Hrabalem

Skvělý je ovšem moment, kdy Désiré Cordier stojí na fiktivní stanici autobusů, která je v ústavu zřízena, aby klienti neutíkali z areálu ke stanicím skutečným, av přístřešku té zastávky se potká s jiným obyvatelem geriatrické Sněženky, který jej po chvíli hovoru upozorní, že by neměl tak přehrávat, že působí jako „béčkovej herec“. Jenže zůstane jen u tohoto jednorázového setkání simulantů – ani tento motiv Verhulst nerozvine. Za pochvalnou zmínku rozhodně stojí čeština překladatelky Veroniky ter Harmsel Havlíkové; nejsme s to posoudit její adekvátnost vůči originálu, ale sama osobně je barvitá a vynalézavá.

A pak je tu jeden aspekt mírně speciální. Na záložce se praví, že Dimitri Verhulst touto knihou vzdal mimo „jiné hold i českému pábiteli Bohumilu Hrabalovi – a to nejen spisovatelovu životu a dílu, ale především odvaze, s jakou Hrabal nakonec z toho života odešel“. Realita textu je taková, že exknihovník zná okolnosti skonu českého spisovatele a svému spiklenci ze zastávky o Hrabalovi vypráví: „Bylo mu něco přes osmdesát, když to s ním začalo jít z kopce a skončil na klinice. Údajně tam poměrně poeticky přišel o život: vypadl z okna při krmení ptáků. Ale podle zasvěcených se dokodrcal na kolečkovém křesle s nočníkem k oknu a sám skončil. Taková dobrovolná defenestrace, což tam u nich znamená přece jen něco víc než u nás.“ To je o Hrabalovi od Cordiera, potažmo od Verhulsta vše. Ta promluva je sice vedena autorskou licencí, avšak vyznívá seriózněji, než pražská redakční formulace ze záložky. Hrabalovy poslední okamžiky jsou sice – čistě fakticky vzato – už navždy otázkou, nicméně v Odeonu mají jasno...

Edice Světová knihovna, jejímž 192. svazkem Opozdilec je, má v současném českém kontextu na poznávání soudobých světových literatur velikou zásluhu. Ale Verhulstova kniha, která v originále vyšla roku 2013, náleží v rámci edice k titulům průměrným.

DIMITRI VERHULST: OPOZDILEC

Přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková, doslov napsal Jan M. Heller.
Euromedia Group, Praha 2017
128 stran
doporučená cena 199 korun.

  • 4Diskuse

Najdete na Lidovky.cz