23. listopadu 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Michal David: Nejsem žádný bolševický hnus. Pocházím z buržoazních kruhů, komunisti nám zabavili fabriku

Michal David obdržel od prezidenta republiky medaili Za zásluhy o stát v... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Michal David obdržel od prezidenta republiky medaili Za zásluhy o stát v... | foto: Michal SváčekMAFRA

Praha Hitmaker a čerstvý nositel státního vyznamenání Michal David o prezidentu Zemanovi, kapitalistickém životě za socialismu a převtělování.

S Michalem Davidem jsem dělala rozhovor před deseti lety. A člověku to nedá, aby nesrovnával. Takže: místo tehdejšího značkového trička s krokodýlem měl teď na sobě opravdu krásné sako. Zestárli jsme oba o deset let, jsme trochu zkušenější. Což u Michala Davida znamenalo, že některé odpovědi měl jaksi „prefabrikované“, dávno předem zformulované. Zvláštní je, že tehdy jsme se sešli po pohřbu jeho bratrance Václava Kočky mladšího (zastřelen na křtu knihy expremiéra Jiřího Paroubka) a i teď bylo po pohřbu Kočky, pro změnu Jana Kočky mladšího.

V zahradě domu Davidových na okraji Prahy pořád ještě sedí Buddha v životní velikosti, jen se už nemusí po sezoně celý den koukat na bazén zakrytý plachtou. Má teď před sebou bazén krytý, voda mu v slunci hází skrz plast prasátka do vznešeného oka.

LN: Byl jste teď dlouho v cizině, vrátil jste se vlastně jen na předání státního vyznamenání a hned zase odjel. Tušil jste mediální masáž a chtěl se jí vyhnout?
Vůbec ne. My jsme s manželkou měli naplánováno dlouho dopředu, že pojedeme do našeho domečku, kterému říkáme naše tenerifská chalupa, měli jsme dávno zabukované letenky. Takže spíš jsem musel řešit, jak to zařídit, abych tu toho 28. října byl.

LN: Ale to, že se národ rozdělil na odpůrce a příznivce vaší medaile, jste určitě zaregistroval?
Víte, já budím emoce od mládí. A za těch čtyřicet let jsem si už opravdu zvykl, že jeden tábor lidí mě má rád a druhý, což je taková ta pražská kavárna, mě nemusí. Takže určitě bych teď neutíkal na Kanáry kvůli médiím.

LN: Nevím, jestli zrovna Petr Blažek, historik z Ústavu pro studium totalitních režimů, je pražská kavárna, ale na svém facebookovém profilu napsal, že pro něj jste „symbolem bolševického hnusu“. Co s vámi taková slova dělají?
Nic. Já myslím, že ten pán je hloupý, i kdyby byl třeba akademik. Já se tady narodil, v 80. letech jsem byl dvacetiletý kluk, který začal dělat muziku. A tu muziku dělám pořád, i když už teď žádný totalitní režim nemáme. A pořád mám vyprodané koncerty. On vám totiž žádný režim ani žádný komunista nepomůže k tomu, aby na vás chodili lidi, aby se jim líbily vaše písničky. Ale já bych si s tím pánem někdy docela rád i popovídal, protože on o mně evidentně nic neví. Neví, že já jsem z buržoazních kruhů, že naše rodina vlastnila slavnou fabriku na harmoniky Kebrdle, kterou nám komunisti zabavili. A z maminčiny strany to zase byla rodina Kludských. Můj pradědeček Karel Kludský měl mezi válkami největší cirkus na světě, třímanéžový, 24 slonů. No a můj táta emigroval i s mou sestrou do Švýcarska. A asi víte, co to za totáče znamenalo, mít rodinu ve Švýcarsku. Tak jaký já jsem bolševický hnus?

„Muzika je radost,“ má jasno Michal David.
Úspěšný český hudebník prodal přes 4 milióny cédéček, v poslední době se věnuje...

LN: Jak si tedy vy sám vysvětlujete, že jste se právě vy pro mnohé stal symbolem totalitní kultury?
Já sám to můžu těžko analyzovat. Já nevím. Ale tomu pánovi jeho názor neberu. Nevím, kolik mu je, jestli tady taky žil. Ať o mně klidně říkají, že jsem byl normalizační zpěvák. Ale v té době v Československu žilo tak 15 milionů lidí. A všichni, kdo nebyli disidenti, museli být normalizační: byli tu normalizační pekaři, normalizační doktoři, normalizační učitelé... Já jen zpíval o lásce, o přátelství, o tom, že chceme žít nonstop. A to pochopitelně bolševikovi nijak nevadilo. Ale já svoje zpívání s politikou nikdy nespojoval.

LN: Myslíte, že vy si státní vyznamenání zasloužíte?
Já jsem si ho přece neudělil, já ho jen pokorně přijal. Určitě je tu spousta lidí, kteří si ho zaslouží možná daleko víc než já. Ale já čtyřicet let bavím lidi, čtyřicet let mám vyprodané koncerty, prodal jsem přes čtyři miliony cédéček, napsal deset muzikálů, na které přišly miliony lidí, dokonce máme za sebou 750 repríz Tří mušketýrů v jihokorejském Soulu. Takže se asi nedá říct, že jsem to dostal za nic.

Celý rozhovor se zpěvákem Michalem Davidem o nedávno udělené medaili, jeho víře v karmu a o showbyznysu za socialismu a kapitalismu si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 23. listopadu.

V magazínu si dále přečtete:

  • O lidech, kteří si doma vyrábějí vlastní šunku bez uzení, čili pršut neboli prosciutto.
  • Rozhovor s Paulem Millarem, autorem knih o Skotsku a českým konzulem v Edinburghu.
Alena Plavcová

Najdete na Lidovky.cz