Slova jako kontroverzní, skandální či šokující se stala běžnou součástí marketingových kampaní. Často navíc označují filmy spíš jenom vycházející vstříc tužbám té části takzvaného náročného publika, jež si přeje být drážděno co nejextrémnějšími vjemy nebo si rádo představuje, jak moc by ten který filmový obraz pobouřil lidi z vrstev, jež artová kina nenavštěvují. I tak se ale občas stane, že nějaký snímek způsobí skandál jaksi skutečný, je to případ i filmu Zabiják ve mně britského režiséra Michaela Winterbottoma. Po uvedení na festivalu Sundance pobouření diváci na tvůrce křičeli, na berlínské přehlídce nemálo lidí demonstrativně odešlo, Winterbottom musel v propagačních rozhovorech odpovídat na množství nepříjemných otázek. Vrah ve mně je adaptace stejnojmenné knihy klasika americké temné krimi Jima Thompsona z roku 1952. Próza už byla v sedmdesátých letech jednou zfilmovaná (hlavní roli tehdy hrál Stacy Keach). O novém přepisu se mluvilo už delší dobu a s projektem byli spojováni například Quentin Tarantino nebo talentovaný australský tvůrce Andrew Dominik (Zavraždění Jesse Jamese zbabělcem Robertem Fordem), v hlavních rolích se měli objevit Tom Cruise, Brad Pitt, Uma Thurmanová či Juliette Lewisová. Scénář skončil u Winterbottoma, postavu vraždícího hrdiny před kamerou vytvořil Casey Affleck (alespoň co do hereckého talentu výrazně disponovanější bratr jinak slavnějšího Bena).
Vypravěč zabiják Thompsonův příběh série brutálních vražd na malém texaském městě musí pro filmaře být velmi lákavý, zároveň je ale ošidný. Je totiž vyprávěn v první osobě a tím vypravěčem je právě zabiják – místní zástupce šerifa a navenek až nudně obyčejný mladý muž Lou Ford. Věrná filmová verze tedy nutně musí diváka vést k tomu, aby viděl svět vrahovýma očima, dostal se do jeho hlavy. Lou o sobě ví, že není v pořádku, v dětství už jednou ujel, odnesl to za něj tehdy starší nevlastní bratr. Snaží se kontrolovat, kontrolovanost a spořádanost jsou také základní charakteristiky prostředí, v němž žije, města, „kde vám pomoz pánbůh, když nejste gentleman“. Má oddanou snoubenku Amy (Kate Hudsonová), při práci se ale seznámí s prostitutkou Joyce (Jessica Alba), kterou má vystrnadit za hranice města. Jejich konfrontace přejde ve rvačku, při níž v sobě oba uvidí ideálního partnera pro bolestivý sex. Lou a Joyce sebou jsou posedlí, zástupce šerifa ale zároveň z děvčete udělá součást plánu pomsty místnímu magnátovi Conwayovi (Ned Beatty), o němž je přesvědčen, že způsobil smrt Louova bratra po jeho propuštění z trestnice. Je evidentní, že tak chce odčinit i vlastní vinu na bratrově neštěstí.
Plán ale úplně nevyjde, pořád zbývají stopy a svědci, které je potřeba dodatečně eliminovat, což si zase vynutí vraždy další... Tím krvavým blázincem Lou prochází zdánlivě netečně, jako kdyby ho vlastní osud nevzrušoval o nic víc než osudy jeho obětí.
Rozhořčení publika a části kritiky vyvolaly dvě scény Winterbottomova filmu, v nichž se obětí hlavní postavy stávají ženy. Čím si v časech, kdy jsou lidé z kina zvyklí na ledacos, režisér tuhle pozornost vysloužil? V prudce odmítavé reakci na Vraha ve mně je možné vidět analogii známého skandálu, který v roce 1971 způsobil snímek Sama Peckinpaha Strašáci. Tenhle v mnoha ohledech dost brutální film se v Británii léta nesměl distribuovat kvůli scéně znásilnění hlavní ženské postavy.
Nešlo ani tolik o míru explicitnosti (klasický britský horor Nicolase Roega Teď se nedívej z přibližně stejné doby obsahuje daleko otevřenější sexuální scénu, a zakazován nebyl) jako způsob, jímž autor ukazoval reakci oběti, jež zpočátku vyvolává dojem, že ji znásilňování těší, což jako by ospravedlňovalo předsudky vůči obětem, jež si o svůj osud prý „koledovaly“, případně ho přijaly s radostí. Přes to se část publika přenést nemohla, jakkoliv je chování hrdinky v tu chvíli v kontextu situace jistým způsobem pochopitelné. Podobně ve Vrahovi ve mně nejsou na scénách vražd nejvíc šokující naturalistické detaily, jakkoliv jich je – zejména v té úplně první – docela dost.
Znepokojivější je ale opět psychologická dimenze těch situací a její možné interpretace. V obou diskutovaných scénách Lou zabíjí ženu, která ho miluje, a činí tak bez zuřivosti, s chladnou metodičností, již narušuje jenom děsivé reziduum vrahových dobrých způsobů (a snad i projevy jeho zhrození sebou samým) – jedné oběti se průběžně omlouvá. Vražděné svůj úděl přijímají odevzdaně a trpně – staniž se, když si to tak pán žádá. Vražda jako by byla definitivním vyjádřením nadřazenosti jednoho a poddanství druhé.
Ty situace Winterbottom ukazuje, řekněme, velmi důkladně a relativně dlouho (kvůli jejich otřesnosti navíc působí scény jako o dost delší, než fakticky jsou), stanouli se Louovými oběťmi muži, odehraje se oproti tomu vše dost rychle, v jednom případě dokonce mimo obraz. Vrah ve mně navíc jako kdyby vytvářel jasnou kauzalitu mezi sexuální preferencí, již zabiják s oběťmi sdílí, a vraždami samými, což se vymyká převládajícímu soudobému pohledu, podle nějž je vše, co je v sexu konsenzuální, přijatelné a z principu nevinné.
Obvinění z misogynie Na Winterbottomovu adresu tak padají obvinění s misogynství, jimž se režisér zase vehementně brání. Jeho film skutečně má být zobrazením reality přes filtr nemocné mysli a asi se dá pochopit, že Lou Ford by obě ty situace vnímal tak, jak je Winterbottom vykreslil. Na druhou stranu – pokud už člověk v kině musí projí tím, co při sledování Fordových zločinů prožije, má právo čekat, že film ten úděl bude nějak kompenzovat – svými uměleckými kvalitami, hloubkou, sugestivností. To se v případě Vraha ve mně stane nanejvýš napůl.
Casey Affleck v hlavní roli je fascinující – jako skoro vždycky. Je to herec, jenž jako kdyby ani nehrál, určitě ne ten typ, který by se s každou rolí znovu rodil, výrazně proměňoval vizáž. Opět černé vlasy učesané na pěšinku a pod nimi jasně modré oči, upřené a neproniknutelné. Tvář, v níž zůstává cosi dětského, stejně jako v jeho hodně charakteristickém jakoby přeskakujícím hlase, jenž mu ubírá věk nebo činí podivně neurčitým. Pohybuje se s lhostejnou a nemocně rozvážnou jistotou, maska neproniknutelnosti, která vyzývá k tomu, aby si za ni každý projektoval vlastní verzi toho nejčernějšího, herec mu někdy napomůže drobným záchvěvem emoce nebo výsměšné přezíravé arogance, jindy důslednou nepřítomností jakéhokoliv hnutí mysli.
Režisér za svým hlavním představitelem výrazně pokulhává, ústředním problémem filmu je podle mého soudu nezvládnuté vyprávění v první osobě. Používá vyprávění mimo obraz, Lou Ford je v každé scéně. Winterbottomovo vyprávění je ale velmi distancované, nezúčastněně objektivizující. S péčí a elegancí vykresluje dobové reálie – Vrah ve mně musí potěšit každého milovníka starých amerických aut.
S jistým sarkasmem, jenž se projevuje například ve způsobu nasazení písní, ukazuje stísněnou maloměstskou idylu. Nedaří se mu ale zpřítomnit napětí mezi navenek upjatým hrdinou žijícím v upjatém světě a jeho vnitřními běsy. Zůstává uvězněný ve své někdy ne zrovna inspirované eleganci. Výjimku kromě těch skandálních scén představuje třeba moment, kdy si Ford ve chvíli, v níž mu bezprostředně hrozí odhalení, jde prohlížet památky dosud nenavštíveného města. A pak finále, které bráno doslova, působí jako neuvěřitelný scenáristický naschvál. Je ale možné v něm vidět ten první skutečně pronikavý vhled do onoho vraha z titulu, zabijákova mysl se najednou otevře a představí své pojetí krásy.
To už je ale pozdě. Do té doby film často působí jako záznam toho, jak se člověku podobná černá díra pohybuje městem, jehož obyvatelé si jí z jakýchsi ne moc pochopitelných důvodů nevšímají. Jistě je možné argumentovat tak, že Lou Ford sám se do toho srdce temnoty taky nechce podívat, jeho život je z větší části popírání toho, čím v jádru je, a film v tom ohledu jeho vidění sdílí. Nemyslím si ale, že by to stačilo. Zvlášť když filmaři publiku předhodí to nejpředvídatelnější vysvětlení – trauma utrpěné v dětství. Další krok k tomu, jak toho temného antihrdinu vzdálit a také dostat jaksi pod kontrolu, uzamknout do úhledné explikace. Winterbottomův vrah většinou zůstává bezpečně „v něm“, ne „ve mně“. Ne tedy že by bylo zas až tak o co stát, ale to už je jiná otázka...
***
Rozhořčení publika a části kritiky vyvolaly dvě scény Winterbottomova filmu, v nichž se obětí hlavní postavy stávají ženy. Čím si v časech, kdy jsou lidé z kina zvyklí na ledacos, režisér tuhle pozornost vysloužil?
FILM TÝDNE
Vrah ve mně Režie: Michael Winterbottom USA, 2010
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
