Píše se rok 2014, do Prahy se sjíždí mnohem více gayů, leseb či prostě zájemců o „cosi alternativního“, než tomu bylo v počátcích, a svět se nezboří. Když se psal rok 2011, mohli jsme v téže situaci a nižší účasti získat dojem, že se svět zboří. I z oficiálních míst zněly odsudky deviací a homosexualismu, a když festival zaštítil primátor Svoboda, konzervativci ho za to peskovali. Právě z tříletého odstupu můžeme vidět, nakolik byl ten „svět bořící problém“ virtuální.
Tedy aby bylo jasno, na každé veřejné akci je něco, co se nelíbí všem. A dvojnásob to platí o akcích typu Prague Pride. Dost lidem obecně – i dosti gayům a lesbám introvertnějšího založení – se nelíbí exhibicionisté s „ptačími péry v zadnici“, jak se říkalo sebevědomým až arogantním „opeřencům“. Jenže na exhibicionisty narazíme i na festivalech rockerů, myslivců či motorkářů. A během tohoto týdne – zvláště při sobotním karnevalovém průvodu – uvidíme, nakolik se exhibicionismus v komunitě Prague Pride vyčerpal. Říkají-li i pořadatelé, že jde o „nejteplejší festival v roce“, vzdalují se od nedůtklivosti či exhibicionisticky přepjaté korektnosti, která jistá slova zapovídala.
Zato už teď vidíme, nakolik se vyčerpala veřejná debata o deviantech a homosexualismu. Debata, kterou rozjížděli prezident Václav Klaus a jemu blízcí z Akce D.O.S.T. Když ministr Jiří Dienstbier k festivalu říká, že „každý by měl mít právo a naději na štěstí a důstojnost“, dává tím najevo lepší stránku svého já. Proti právu na štěstí a důstojnost lze těžko co namítat.
