Byli to kmáni, ne idioti. Heinrich Böll píše o vpádu barbarů nazývajících se bratry

A pět dnů nevychází z hrůzy, údivu, obdivu a hnusu z politické perverze tzv. bratrské pomoci. Vypíše se z emocí a názorů v glosáři nazvaném Tank mířil na Kafku, který vydal spisovatelův syn. U nás se o něj postaralo nakladatelství Academia – nejen rychle, ale také úhledně, až kulticky – jak Böll i vznešenost těch tragických i úchvatných dnů zasluhuje.

Metafora děl mířících na Kafku je palčivá a přesná; víme, že liblická konference o Kafkovi – o právu ho číst, vydávat, interpretovat, inscenovat a vykládat jím svět – byla jedním ze spouštěčů a znaků „obrodného procesu“ proti totalitě – končící katastrofou srpnové okupace roku 1968. Bylo omračující, že 15 roků po tyranově smrti jeho duch a puch a ambice vládnout světu vévodí okupaci. Stalinovo monstrum ožilo a z plošiny po jeho šílené statui vládlo Praze a zemi. Böll je až uhranutý, jak na vojenské a politické panoptikum Praha a národ reaguje. Věděl, že jsme dvacet roků satelit SSSR, ale i to, že jsme právně svobodný stát. Ručně psané obrovské plakáty „Brežněv se zbláznil“ byly hlasem i jeho srdce a mysli.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

 Jako tvůrce má Böll zvýšenou citlivost na situace a atmosféru. Rozlišuje naduřenou pánovitost sovětských oficírů a vyjukanou zmatenost prošlých vojáků. Kde a jak se skrývá nepřítel? Kde je ta „slibovaná“ kontrarevoluce, kterou jsme přišli se statisícovou armádou zničit?! Kde jsou zdejší pronásledovaní komunisté, které jsme přišli spasit?! Byli to prostí kmáni, ale ne idioti. Brutální přepadová trestná výprava – proti komu ale? Jenže pro mocenské instinkty Kremlu nepříteli reálnému – a to je pro totalitní režim nepřítel pohrobní – demokracii. Končila hra na šaškárnu jménem „lidová demokracie“ – stupidně nazvanou „lidová lidovláda“. Vládci rudé říše mají instinkty nabroušené. 1953 Stalinova smrt – úder první. Následovaly krveplné zápasy o jeho nástupnictví; 1956 velkolepá vzpoura maďarská a 1968 mají na svém ubohém krku zkoušku jménem obrodný proces v Československu.

Z obálky knihy Tank mířil na Kafku

Nadoraz prociťuje Böll občansko politický i existenciální rozměr vpádu barbarů – nazývajících se „bratry“. Drásá to Bölla o to víc, že – jak píše – „tato země byla tak blízko opravdové jedinečné demokracii, jako málokdo málokdy v dějinách“. I na jiných místech textu Böllův až nářek nad ztroskotanou vizí. V některých soudech a pohledech se Böll mýlí, nebo jisté vztažnosti nenalézá. Ano, sledoval nás celý ‚68. Ale realitu na omak žil jen týden. 

Byl jsem jedním ze zakládajících KAN (Klub angažovaných nestraníků) a v jeho desetičlenném vedení až do dubna 1969, kdy Husák výhonky svobody zlikvidoval. Druhé uskupení byl klub K 231 (číslo paragrafu na ochranu republiky, pod kterým byli likvidováni odpůrci komunistického režimu). Též procitali sociální demokraté, zrádcem Fierlingerem po únoru 1948 převedeni do klece KSČ. I další skupiny se radikalizovaly a odmítaly „demokracii“ naporcovanou komunisty, kteří už hráli o svou hegemonii…

Brežněv se nezbláznil, jen zavětřil monumentální křeč smrti svého režimu pod tlakem „obrodných procesů nebo už po nich perestrojek“. Obdivuje nás Böll, jak bojujeme „hrdým vzdorem“. Leč to byla pouhá nutnost a pud sebezáchovy. Čím jsme měli bojovat? Armáda je zavržená v kasárnách a ovšemže pod vedením KSČ. A Brežněvovy hordy jsou v nespočitatelné přesile. Mýlí se Böll – že „Švejk zemřel a vzkřísil se Hus“. V ulicích vládnul ráz a říz ducha Švejkova. A duch Jana Husa – ten zosobňuje málo doceněná, jedinečná postava Františka Kriegla a o rok později postoje a monumentální čin Jana Palacha. Copak pouliční historicky unikátní grafiky v Praze a v celé zemi není reinkarnace Švejkova?

A ještě jedna polemika s Böllem – s tím, jak nás za týden přeobdivoval. Za pár měsíců už neviděl, jak jsme nápadití v dovednosti kolaborování. A kam za rok zmizela naše hrdá vzpurná jednota. To už by těžko za vzor dával. Rub roku 1968 viděl Böll pronikavě. Líc nedohlédnul, nebo nechtěl znát… Kniha velká duchem demokrata a názorového souputníka. Silná paradoxně i tím, že ukazuje 1968 jako nedohlédnutelně obsažný.