Za volavkou mezi líté papoušky. Legendární Mijazaki se loučí surreálným dobrodružstvím pro děti i dospělé

Název Chlapec a volavka působí neobyčejně poeticky. Kdo by ovšem čekal, že uvidí příběh o dojemném přátelství hocha s elegantním reprezentantem ptačí říše, bude na krutém omylu.

Především je tu volavka (v japonštině slovo středního rodu), tvor, který má k eleganci hodně daleko – záhy se dokonce ukáže, že je to spíš jakýsi olysalý skrček v prapodivném volavčím převleku. A na přátelství to také dlouho nevypadá, vzhledem k tomu, jak je „volavka“ zákeřná a pro chlapce nebezpečná.

A přece novému filmu dvaaosmdesátiletého Hajaa Mijazakiho rozhodně nechybí ta nejdojemnější poezie, ovšem ale ani velmi svérázný humor, snová fantasknost a nevypočitatelné zákruty vrstevnatého děje.

Podobně jako ve filmu Můj soused Totoro, který mu kdysi přinesl světový věhlas, se Hajao Mijazaki ve svém závěrečném díle vrací o desítky let nazpět, tentokrát až do období druhé světové války. Opět je tu dítě, jeho otec a nové venkovské prostředí, které skrývá průchod do surreálného světa.

Tentokrát je ale vše o stupeň drsnější, zásadnější: matka kluka jménem Mahito hned na začátku zahyne při požáru vybombardované nemocnice a její postava v plamenech se pak ve filmu opakovaně zjevuje a transformuje.

Velkolepá podívaná se nekoná. Scottův Napoleon je komorní manželské drama na pozadí stereotypních bitevních scén

Mahitův tatínek si přivádí novou ženu (což jak se ukáže, je mladší sestra Mahitovy maminky) a čeká s ní dítě. Mahitova počáteční nevraživost brzy ustoupí sympatiím a hned nato obavám, když se jeho macecha záhadně ztratí. A prsty v tom má nepochybně ona záludná volavka, jež i Mahita láká do tajuplné věže, kterou kdysi nechal vystavět Mahitův prastrýc.

Následné putování přízračným, barvitým, pro režiséra Mijazakiho a jeho studio Ghibli typickým světem přináší mnoho nečekaných setkání. Mahito je například svědkem cesty nových lidských životů na svět – mnoha z nich však tento záměr překazí hladoví pelikáni, kteří bublinovité bytůstky polykají. (Ne že by si to vybrali, ale z jejich moře je vyhnala nouze.)

A potom jsou tu ovšem alexandři, v běžném světě roztomilí malí papoušci, tady ale pěkně nebezpeční obři, kterým se při pohledu na Mahita sbíhají sliny a už se řadí do fronty s talířky a příbory...

Rozpustilost se střídá s metafyzikou: také je tu tajemný stařec, jenž se z posledních sil snaží zabránit zřícení nestabilní konstrukce z dětských kostek, která reprezentuje celý svět. Onen dávný, kdy Mahitův otec pracoval jako inženýr v japonské továrně na vojenská letadla – ale jsou kostky dnešního světa o mnoho pevnější?

Chlapce a volavku lze sledovat jako zábavně bizarní dobrodružný příběh pro děti i jako hluboké podobenství, v němž se uznávaný tvůrce na závěr kariéry dělí s diváky o své poznání světa. Takového, kde vás může sníst papoušek, ale nakonec se lze spřátelit i s dost příšernou volavkou.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}