Lidé nevolili Zemana, aby zničili demokracii, říká dokumentarista Martin Kohout

Lidovky.cz: Váš film dokumentuje minulý volební cyklus, který je završen vítězstvím hnutí ANO s Andrejem Babišem v čele a upevněním pozice Miloše Zemana na Hradě. Neudělala vám aktuální politická situace trochu čáru přes rozpočet, pokud jde o vyznění filmu?
Film jsme netočili jako aktualitu. Ambice filmu spočívají v analytické rovině, kdy se snažíme co nejlépe vystihnout rozdělení společnosti, které by nezmizelo ani tím, kdyby v minulých prezidentských volbách vyhrál o pár hlasů Jiří Drahoš.

Lidovky.cz: A jak ve světle toho, co jste se při práci na Hlasech pro prezidenta zjistil, vidíte čerstvé volební výsledky? Co se změnilo od doby, kdy jste film natáčel?
Překvapivě mnoho ne. Dá se předpokládat, že přes padesát procent lidí si vznikající pravicovou koalici nepřeje. Okolo milionu hlasů leží mimo rozhodování a je více než pravděpodobné, že 90 % těchto hlasů bylo proti vznikající koalici koalic. Hlavní ale není, kolik je přesně jedněch a kolik druhých, ale že se tady neobjevila žádná politická koncepce, která by rozdíly dokázala překonat ambiciózním volebním programem.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Volební tah koalic byl silně protibabišovský, ale nevšiml sem si, že by v něm bylo cokoli zajímavějšího nebo důležitějšího pro budoucnost. Opakovaly se klasické recepty s axiomatickým imperativem „nezvyšovat daně“ a hesla babišovského typu viz „Dáme Česko dohromady“ nebo stejně jako Babiš před lety „Změna“. Jediné, co bylo trochu zajímavé, se dalo najít u pirátů, ovšem před volbami z toho chvatně začali couvat (asi na radu starostů, kteří je ještě stihli vytunelovat dřív, než se standardní středopravou politikou mohli marginalizovat piráti sami).

Lidovky.cz: V dokumentu se zabýváte vývojem vlastně až od Listopadu 89, mluvíte s někdejšími disidenty, hledáte příčiny rozštěpení české společnosti. Našel jste je?
Je jich mnoho, jsou domácí a globální, zároveň jsou ale propojené. Například jsme nastupovali naši cestu na Západ v době, kdy vládl diskurz Reagana a Thatcherové. To se podepsalo na rétorice a způsobu prováděných reforem v devadesátých letech u nás, které měly zásadní vliv na způsob sociální stratifikace společnosti, která údajně byla klíčem k demokracii. Nyní se setkáváme jak my, tak Západ s určitým vyhořením konceptu konce dějin. Chybí jednotící idea, myšlenka, která by současné politicko společenské uspořádání legitimizovala a udržovala konsenzus. 

Když elity pořád opakují, že jsme v nejlepším z možných světů a stačí čekat, až růst ekonomiky zaklepe na dveře každé domácnosti, přestávají tomu lidé věřit, protože například vidí, že chudoba je dědičná, systém obsahuje nespravedlnosti, nahrává velkým korporacím a podobně. Tento podvědomě vnímaný pocit nespravedlnosti ústí v artikulovanou podezíravost vůči cizincům, vůči všemu novému, co se děje, protože tušíme, že ekonomika, migrační vlna, technologické proměny jsou síly mnohem mocnější, než na které stačí naše česká (i celo evropská) demokracie.

Lidovky.cz: V čem je český společenský nesoulad specifický?
Specificky českou věcí je spor o charakter a smysl sametové revoluce, ukazuje se, že ti, co byli na náměstích dole, situaci četli jinak než ti, kteří k nim promlouvali z balkónů. Na úplném začátku tady nebyla podpora toho, aby se zaváděl kapitalismus. Pro nastolenou cestu se obyvatelé postupně získávali pod příslibem, že bude jednou lépe. Přesvědčování o tom, že režim bude sociální, probíhalo od různých prohlášení OF a Václava Havla (když potřebovali vyburcovat dělníky ke generální stávce), až po Václava Klause, který prostřednictvím rozdávaných kuponových knížek v lidech budoval naději, že každý může být milionářem. Nakonec se ukázalo, že na převratných změnách vydělal jenom někdo a často ne spravedlivě, a to je pro řadu lidí frustrující.

Specificky české či středoevropské je také to, že se trendy a ideologie v našich podmínkách projevují daleko silněji a jasněji než je tomu na západě. Naše republika v podstatě dlouhodobě spíše prosila firmy, aby k nám přišly, různými lákadly - investičními pobídkami, deregulacemi a devatenácti procentní korporátní daní, nedaněnými dividedendy a podobně. Pravicová politika je u nás ještě zjednodušenější a pro lidi tvrdší než ve většině Evropy a kritický odpor k tomu po léta nebyl silný. Zkrátka vývoj u nás je určitou karikaturou toho, co se děje na Západě. Proto si lze určité jevy prohlédnout v jasnějších barvách a ještě se u toho pobavit – evropští diplomaté nám prý říkali „Cirkus Praha“ (smích).

Lidovky.cz: Zdá se, jako by z české politické debaty vymizely velké ideály a vize, spíše je to jakési nekonečné dohadování o tom, kdo komu co ukradl. Nemáte ten pocit? Proč se nad to nedokážeme povznést?
To nadávání na kradení, jakkoli to není programové a konstruktivní, tak svědčí o důležitém pocitu frustrace a ztráty důstojnosti těch, kteří třeba nekradli a šance na sociální vzestup už nemají. Velké ideály a hesla jako je „demokracie“ „cesta na Západ“ zní pro tyto lidi směšně, protože právě během mohutného provolávání těchto hesel elitou (politickou, intelektuální a kulturní), došlo právě k nespravedlnostem a zklamáním, které je tíží.

Někteří demokraté si myslí, že lidi nebudou volit Zemana, když se dovzdělají nebo když se demokraté zvednou v mohutném šiku a zbytek společnosti se „klepne do čela“ a následně přijme jejich morální kategorie. Tak to ale nefunguje. Lidé nevolí Zemana proto, že chtějí např. zničit demokracii, ale proto, že současnou demokracii považují za nedostatečnou, že jim nikdo nenaslouchá (tím víc, že se neříkalo, že jdeme cestou ke kapitalismu, ale především cestou k demokracii - neduhy kapitalismu jsou pak díky neupřímnému pojmenovávání situace přičteny demokracii namísto kapitalismu, který způsobuje různé sociální problémy.

Lidovky.cz: Výrazným tématem vašeho dokumentu je úpadek levicové politiky v Česku, který se teď dovršil absencí jakékoliv zřetelně levicové strany v Poslanecké sněmovně. Proč ani před těmi minulými volbami moc nezafungovalo, když Lubomír Zaorálek tančil s penzisty čardáš?Protože už byli politici jako „třída“ deklasováni. Lidé měli pocit, že politici, kteří tady čtvrtstoletí vládli, neudělali to, co jim v roce 1989 slíbili. Bohužel levice, která obecně v historii měla vize budoucnosti a byla tak určitou hnací silou, je z různých důvodů pro nespokojené lidi nedostatečná, lépe vystihují frustrace lidí nacionalisticky orientované a populistické strany. Levici například vyčerpalo porevoluční antikomunistické tažení, takže trpěla nedostatkem kvalitních lidí. Sociální demokracie, kromě slušných, poctivých a inteligentních lidí, je bohužel plná lidí nedůvěryhodných a pochybných. 

Myslet si, že to voliči nevidí zvlášť ve chvíli, kdy potřebujete získat hlasy těch, kteří jsou z rozkrádáni roztrpčeni, je hloupé. I když je primární program, strana musí být důvěryhodná. Podobně, jako když chcete hlasy dělníků, musíte mluvit jejich jazykem, a ne jazykem návštěvníka pražské kavárny, tak musíte, chcete-li získat protestní hlasy frustrovaných lidí, co volí Okamuru, Zemana a také Babiše, být důvěryhodní. Pak teprve začnou poslouchat váš program - a to je druhý problém. Levice by se neměla nechat obejít oligarchou zleva, ale měla by být daleko ambicióznější a radikálnější, ne proto, že je to populistické a líbivé, ale proto, že tato země skutečně potřebuje hlubokou sociální reformu a bránit se klimatickým změnám - což není jen regulace, ale příležitost pro mnoho lidí i firem!