Občas se tam profiltruje i výstava výtvarného umění, ovšem je to program čistě nahodilý, buď jde o prezentace aukčních síní s ryze komerčním aspektem, anebo se v Mánesu prezentují ti, kdo mají na to, si draze pronajímanou síň zaplatit. Z větší části jde o hodně bizarní záležitosti.
Poslední neděle to ale docela trumfla, v Mánesu se vystavovalo jídlo, od pasáže vedoucí na Žofín se linula pára z hrnců, vegani tu pořádali svůj vánoční večírek. Lidé se tlačili, dávali si do nosu, přežvykovali, hlučeli a bylo jim dobře, tak jak to na žranicích bývá, prostě kulturní zážitek. Nadace českého výtvarného umění je zjevně ochotná pronajmout barák komukoliv (ostatně na závěr roku se tu chystá silvestrovská merenda, kdo ví, co bude příště, že by pornoveletrh?) a stěžovat si lze tak nanejvýš v lampárně na hlavním nádraží, neboť to, jak s ním majitelé zachází, je čistě jejich věc. A to bez ohledu na to, jak tato prazvláštní partička ke zmíněnému majetku přišla.
No a pak není snad žraní a vše kolem něj dnes umění? Vždyť skoro každá nanynka, co si stoupla k plotně, o svých zážitcích v kuchyni bloguje, dumá, píše knihy a radí, co se životem. Každý kuchta je dnes filozofem a rozdává rozhovory, které sice duní prázdnotou, ale komu by to vadilo, že? A vůbec: dnes přece platí, že kdo vaří nudle koupené v krámu, je odpad společnosti.
To jsou ty pravé problémy, které trápí naši po všech stránkách přežranou společnost. Takže jsme vlastně sjeli na pomyslný spodek vývojového trojúhelníku, který stanoví, že pokud má člověk začít myslet a zabývat se něčím, co ho přesahuje, musí mít plné břicho. My ovšem zůstáváme spokojení u plného nácku, duchovní hodnoty nikoho moc nezajímají, zřejmě jen intelektuály – a to je dnes opět nadávka. Ti se jen válejí a skutečná práce, kterou společnost oceňuje, je stát u hrnců a špikovat pečeni. To je obzor všem srozumitelný.