Nikolaevova Vybíjená připomíná protahovanou besídku zvláštní školy

Snímek Vybíjená byl natočen zřejmě zejména proto, aby bylo možno přivést na plátna kin populární televizní Partičku – improvizační trio Ondřeje Sokola, Richarda Genzera a Michala Suchánka. V příběhu je skutečně vyhrazeno místo pro trojici, řekněme, úsměv budících mužů středního věku. Přirozených příležitostí k uplatnění toho typu humoru, který diváci znají z Partičky, je však ve filmu ve skutečnosti poskrovnu.

Román Vybíjená vydal Michal Viewegh v roce 2004.

Rámcovým dějištěm snímku je sraz maturantů po 25 letech. Ve třídě existuje kroužek výrazných osobností, které na sebe tak či onak působily už kdysi na gymnáziu a jejich gravitace funguje dodnes. Skippy (Richard Genzer), Jeff (Ondřej Sokol) a Tom (Michal Suchánek) tvořili nerozlučnou partu a dnes, po různých peripetiích, sdílejí společnou domácnost. Jeff (Ondřej Sokol) byl ženatý s třídní kráskou Evou (Simona Krainová) a má s ní dceru. Nepřehlédnutelná byla i třídní ošklivka Hujerová (Simona Babčáková), která se kdysi se svým handicapem vyrovnávala líčením vymyšlených sexuálních eskapád a dnes žije v usedlém manželství. Temnou kapitolou třídní historie je osud ještě jedné, méně odolné ošklivé dívky, která v důsledku neustálého ponižování spáchala sebevraždu skokem pod metro.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Chemii třídy kdysi také ovlivnilo, a dodnes ovlivňuje, podezření, že krásná Eva cosi měla s profesorem češtiny (Lukáš Vaculík); údajně se s ním vyspala na maturitním třídním výletě, který se odehrál ve stejném rekreačním areálu jako nynější sraz. Zmíněné motivy by se nejspíše měly splést v melancholický skupinový portrét lidí otlučených životem, jejichž mládí už je definitivně minulostí, ale přece zůstává tím materiálem, z něhož jsou dodnes utvářeni – navzdory tomu, že už se jim, jak se ve filmu také připomene, od té doby několikrát vyměnily všechny buňky v těle. Dostat do toho kýženou partičkovskou řachandu je poměrně těžké; ještě těžší však evidentně je vyrazit ze zvoleného ansámblu nějaké jemnější herectví.

Pokud by mělo z Vybíjené něco snesitelného být, musela by nabídnout odlehčený, ale věrohodný psychologický ponor do nitra postav. Toho by byla z celé herecké sestavy schopna možná Simona Babčáková, i ta však skončila po boku ostatních uvězněna v mělkém figurkaření. Při návratech do minulosti má sice režisér k dispozici tvárnější, nezaškatulkované herce, ale ani jejich etudy zrovna nejiskří nenuceným vtipem.
Nikoleaevova Vybíjená je jedno velké nabízení něčeho, co ve skutečnosti není na skladě. Postavy, které se chovají a uvažují jako málem nesvéprávní prosťáčci (a podle všeho ani nevědí, kolik jim je přesně let), tu tvrdí, že jsou lékař, středoškolský profesor a právník. Pohledná představitelka mladého vydání Hujerové zoufale předstírá, že je ošklivá, všichni mladí dohromady pak to, že jsou maturanti v roce 1989. S výjimkou jednoho drobného, mimořádně nepřirozeně působícího dialogu tu ale nic nepřipomíná onu dobu, kdy – marná sláva – bylo mezi maturanty ve vzduchu ještě přece jen něco jiného než pubertální erotické dusno.

Předstírá se humor tam, kde se nic veselého neodehrává, a hloubka tam, kde jsou ve skutečnosti nabídnuty jen bezobsažné, neprožité průpovídky. Motivy, které by se měly podporovat a doplňovat, se spíš navzájem perou, stejně jako různé časové roviny. A všechno to nakonec vyzní do ztracena, bez jakéhokoliv zaznamenáníhodného sdělení.
Mladí i staří tu působí jako frekventanti jakési velmi zvláštní, v bezčasí uvízlé školy, kde se lidé v osmnácti i ve třiačtyřiceti chovají jako ve třetí obecné. Ostatně ani ta titulní vybíjená, údajná noční můra nešťastné Hujerové, přece není sport, který by se soustavně pěstoval na středních školách a který by pak absolventi chtěli provozovat na třídních srazech. V celkově podvrženém světě tohoto filmu se však taková drobnost úplně ztratí.