LN Na českých pódiích se neobjevujete příliš často. Nechcete?
Ne, tím to není. Ale mám závazky a taky dvě děti, které by měly vědět, že mají matku, takže se musím občas zdržovat doma. Nemohu jít z role do role, z koncertu na koncert a lítat od jedné scény ke druhé. Kromě toho - musím se také pořád něco učit. Jak člověk stárne, měl by se naučit říct taky někdy ne. Letos jsem si poprvé po třech letech dopřála v létě šest týdnů volna. To znamená nevstávat ráno s vědomím, co se všechno musím naučit, nemuset si odepřít procházku s dětmi, být jen tak doma a dělat třeba na zahrádce.
LN Není ale asi snadné odmítat příležitost, už kvůli výdělku?
Než něco dělat špatně, proč si radši neodpočinout, nesoustředit se taky na tu druhou, neméně podstatnou část života? Znám kolegy, kteří jdou z premiéry do premiéry, z představení na představení, dělají to tak celý život, letí dneska sem a zítra tam, spí v hotelích... Nevím, co s těmi penězi dělají, jak si jich vlastně užívají, když většinou ani nemají děti. To by mě nebavilo, přece jen není nutné všechno té práci obětovat.
LN Když se to podaří a jste pár dní doma, na zpívání zapomenete?
V tom vymezeném čase, kdy jsou děti ve škole a ve školce, stojím u klavíru a šprtám - teď třeba ty árie pro Josefinu Duškovou. Vybalím jeden kufr a zabalím druhý, pohladím děti - a jedu do Prahy.
LN Jak je vám „v kůži“ Josefiny Duškové - ženy, kterou miloval Mozart a obdivoval Beethoven, a nejen oni dva?
Pro mě je to především příležitost něco se o nich dozvědět nejen jako skladatelích, ale také o mužích. Vojtěch Spurný, s nímž program připravuji a který bude koncert dirigovat, mi vždycky k tématu objeví spoustu nového. Ať už o Duškové samé nebo o chápání a podání, způsobu jejího zpěvu.
LN Máte pocit, že tyhle árie by mohly být napsány i vám na tělo?
Některé Mozart napsal opravdu dost vysoko. Josefina byla sopranistka, dřív se tolik nerozlišoval mezzosoprán a soprán, ladění bylo níž. Kdybych to mohla zpívat v původním ladění, udělala bych to levou zadní. Jak se ale vyvíjely orchestry, ladění se zvyšovalo a dnes už to dává rozdíl půl tónu.
LN Nezačínala jste i vy jako soprán?
Absolvovala jsem konzervatoř jako soprán, pak jsem se dostala k profesorce Denygrové a ta okamžitě poznala problém. Řekla, že by mě viděla spíš jako koloraturní, lyrický mezzosoprán. A brzy poté, co jsem k ní začala chodit, jsem měla lepší, daleko otevřenější výšky, šla jsem až do tříčárkovaného „dé“, což se mi jako sopranistce nikdy nepovedlo. To je to umění naučit, dotáhnout, pomoci talentu.
Do kostýmu, který jste nosila před deseti lety, se nevejdete při největší snaze. A máte chuť potýkat se s něčím novým. Takže já například pořád hledám někoho, kdo by mi vysvětlil podstatu toho, co dělám. Pořád se učím nové písně, nový repertoár.
LN Stává se, že učitel přirozené dispozice zpěváka třeba i zničí?
Stává, je velice složité naučit někoho, byť sebenadanějšího, zpívat. Všechno je fyziognomie a všechno vám někdo musí přesně vysvětlit, a pokud jeho slova chápete jinak, než je on myslel, nepodaří se to. Znám spoustu hlasů od přírody krásných, kterým škola ublížila. Z univerzálního úžasného hlasu s rozsahem přes tři oktávy se stala sboristka, která tak s bídou vezme oktávu. A na druhé straně znám i spoustu těch, kteří neměli až tak veliký talent, ale vynikající kantor jim posadil hlas tak dobře, že se to vyrovnalo.
LN Vy jste už ale v pozici, kdy sama rozeznáte, co je pro vás dobré, na co stačíte...
Ono je to sporné. Ve zpěvu je to tak, že kdekdo má pocit, že vám do toho může mluvit. Klavír nebo housle si málokdo dovolí kritizovat nebo snad houslistovi radit, jak má hrát. Ale při studování role jsou tu korepetitoři, dirigenti, režiséři. I ti nejlepší dirigenti se ve vedení hlasu leckdy vůbec nevyznají. Když se jim pokusíte vyhovět, může to špatně dopadnout.
LN S režiséry máte také špatné zkušenosti?
Nejhorší jsou ti, kteří mají svou pevnou představu o inscenaci jako o obrazu a všechno jí podřizují. Zpěvák je ten poslední, na koho přitom myslí. Takový Bob Wilson třeba. On je původně scénograf, takže vidí všechno v obrazech. Nechá zpěváky na jevišti stát a hlídá, aby mu ten jeho obraz nerušili nějakými zbytečnými nádechy a zbytečnými gesty. Vlastně veškeré osobnosti, které si pozval, obětuje té své představě a je mu jedno, jestli v té pozici, do které vás vtěsnal, můžete vůbec zpívat. O nějakém hledání vztahů mezi postavami ani nemluvě. Je to jak ve fabrice, jedna inscenace se podobá druhé, ať se to odehrává na Marsu nebo v době ledové, postava si tam chodí a neví proč. To je ale otročina. A když se vzepřete, je to celkem jedno, protože vzadu stojí zástup mladých dychtivých zpěvaček, které se rády nechají takhle znásilňovat.
LN Není to divné, když špičkoví interpreti nastudují premiéru, odehrají ještě pár představení a pak jdou dál, takže v té roli pak vidíte jen další obsazení?
Záleží na tom, jak je to v divadle nasmlouvané. Jsou scény, kde po premiéře ještě zpívám třeba šest představení, a pokud se ta inscenace hraje v další sérii po čase, zkouší se znovu. Třeba teď v Drážďanech zpívám Herodii v Salome. Premiéra byla v únoru, hráli jsme ji v létě na festivalu a teď budeme znovu týden zkoušet. To je inscenace postavená na hlavních figurách, pečlivě jsme si je s pomocí režiséra Mussbacha hledali a neumím si představit, že by tam přišel někdo, s kým jsme to nestudovali od začátku. Taky se nestane, že po týdnu inscenace nedrží pohromadě.
LN To se ale právě dost často přihodí...
Já vím, že v mnoha divadlech se tohle nedělá. Kvůli penězům, kvůli času, provoz letí dál. Přitom když něco nezpíváte třeba dva měsíce, nestačí oživit si to doma u klavíru. Na mě vždycky koukali jako na exota, že něco chci zkoušet znovu. Když jsem v Praze zpívala Carmen, premiéru nastudoval Jiří Bělohlávek a režisér Jozef Bednárik. První obsazení bylo podle mě velmi dobré. Pak jsem přijela na další reprízu a potkala se na jevišti s lidmi, které jsem v životě neviděla. Jaká tady může být souhra? Čím dál od premiéry, tím to také ztrácelo ten bednárikovský náboj, poločas rozpadu byl rychlý. Ale když si lidi zaplatí nemalé vstupné - v Mnichově třeba stojí slušný lístek, zdaleka ne ten nejdražší, kolem sto dvaceti eur -, měli by za to dostat kvalitu.
LN Kdo má v opeře navrch - dirigent, režisér nebo hvězda?
Měl by mít dirigent, protože partitura je důležitá. V poslední době má víc navrch režisér, někdy je nadějný, vycházející režisérská hvězda, a tomu třeba zpěvačka nesmí říct ani půl slova. A to jsou i režiséři, kteří vás vedou podle bookletů přiložených k cédéčku, neznají noty, ale režírují operu... Ale jestli se ptáte, kdo koho může spíš utřít, tak rozhodně dirigent zpěvačku. Jí stačí, když má své dny, když se špatně vyspí, nebo je jenom unavená - to všechno hraje roli a stačí na to, aby se večer nevyvedl. Není každý den posvícení, ale u dirigenta to není tak vidět. Když se zpomalí tempo, na které jsme zvyklí, málokdo to pozná. Ale vyděšenej obličej zpěvačky, který volá dolů o pomoc: „Vem to rychleji, já už nemůžu,“ vidět je. Dirigent je zády a ona čelem k publiku. A to nemluvím o tom, jak snadné je vědomě zpěváka odrovnat.
LN Říkáte, že není každý den posvícení. Týká se to i špičkových profesionálů?
Určitě. Nedávno se to stalo v Mnichově jedné velmi uznávané kolegyni. Představení se jí prostě nepovedlo. Nikdo nezkoumal proč. Cena lístků byla vzhledem k jejímu jménu ještě o třetinu navýšená - a jí se to nepovedlo. Orchestr i sbor se jí za zády smály, byla jak na pranýři, to, co vyšlo druhý den za kritiky, byly vyslovené hanebnosti. Přitom to není nějaká drzá, arogantní diva. Druhé představení vzdala a třetí už bylo v pořádku.
LN Myslíte, že je ve vašem oboru místo pro pokoru?
Ukažte pokoru, a budou si myslet, že si nevěříte. Čím arogantněji se projevujete, tím víc vás bohužel berou. Je naivní se domnívat, že když přijdu se srdcem a duší otevřenou, když se takhle někomu odhalím, že bude se mnou o to důkladněji a zodpovědněji pracovat. Spíš naopak, ještě víc mě zamázne. Často jsou to úplně vyhořelý nitra, který už nic nenapadá. A čekejte od nich, že se vcítí do vaší dychtivosti.
LN Takže si už věříte, že všechno umíte?
Tak to tedy ne. Jakmile si člověk řekne, že už všechno umí, je ztracený. Končí. Znova a znova musí o své kvalitě přesvědčovat a pořád nanovo musí hledat. Po určité době zjistíte, že ty cherubíny už vám lidi nebudou brát a že vás taky nebaví je dělat. Do kostýmu, který jste nosila před deseti lety, se nevejdete při největší snaze. A máte chuť potýkat se s něčím novým. Takže já například pořád hledám někoho, kdo by mi vysvětlil podstatu toho, co dělám. Pořád se učím nové písně, nový repertoár. Nemůžu si říct „dosáhla jsem vrcholu, atak si na něj sednu a budu už jen vydělávat peníze“. To se může kdykoli zvrtnout.
LN Mohla byste zpívat na stadionech, ale to vy neděláte...
Kolegové na stadionech pod námi všemi řežou větev. Oni si snad neuvědomují, že generace, co přijdou po nás, budou na tom strašně. To, co se tam provozuje, je strašně zlevněný. Vůbec to, co se děje v naší branži a v kultuře, zdaleka není pozitivní. Co se proti tomu dělá? Nic.
LN O opeře se říká, že je muzeum, a že proto se musí oživovat...
Reprodukujeme to, co už bylo. Ale ono by mělo taky něco vznikat, umění potřebuje vývoj. Opera je muzeum - proč to nepřiznat. Prodělala určitý vývoj, má svá období, styly a píšou se i moderní opery. Ale proč jí dávat jiný význam, než má? Proč ji přirovnávat k filmu, k popu, proč ji pořád popularizovat, proč jí nedat jen to, co jí patří? Mozart je geniální, už nemůže být lepší, to nikdo nepředělá.
LN Nemá tedy smysl klasiku přibližovat masám?
Umění v sobě skrývá určité tajemství, které chce být objeveno tím, že mu člověk začne rozumět, začne se o ně zajímat a myslet na sféry, které jsou někde mimo a které tohle všechno tvoří. Když k tomuhle člověk nedojde, nemá smysl, aby tuhle hudbu poslouchal. A to nějaký lipicáni s chocholem na stadioně nebo na Žofíně nezmění. Jde o soumrak bohů, a ten bude pokračovat. Masa by se kultivovala, kdyby začala myslet, ale ona nezačala.
