Její produkce kolují po zahraničních festivalech a některé z nich získaly i ocenění. Mezi ně se také řadí Graces vytvořené v roce 2018, které po tři večery mohli zhlédnout diváci v Praze.
Gribaudiová se nechala inspirovat sochou Antonia Canovy, jedním z neznámějších uměleckých děl zobrazující dcery boha Dia. Podle tradovaného mýtu šlo o milé, laskavé bytosti, které se rády družily, veselily a konáním dobrodiní se snažily zpříjemnit život i ostatním. Představují ztělesnění elegance, lehkost a krásy – a právě o jejich estetických kritérií daných antikou Gribaudiová spolu se třemi performery polemizuje. Na jevišti si však nevystačí sami se sebou a v průběhu produkce často oslovují diváky, od nichž očekávají odpovědi na různé otázky a okamžitou odezvu.
Představení od začátku do konce doprovázejí slova. Bez opakování „thank you“ a „beautiful“ na konci téměř každého výjevu by se to neobešlo. Pro Gribaudiovou je mluva zásadním prostředkem sdílení a gesta od počátku následně dokreslují vyřčené pojmy. Jednoduchý fyzický projev doprovází luskání prstů, tleskání, posléze barokní tóny, valčík a ve finále popové písně s výraznými beaty.
Taneční průpravou netknutá
Tři mužští aktéři (Matteo Marchesi, Siro Guglielmi, Andrea Rampazzo) se v čele se svou „velitelkou“ Silvií Gribaudiovou snaží strhnout diváky k aplausu i v průběhu představení a nenechají je na pochybách, že bez jejich zapojení by se bláznivé skotačení na scéně neujmulo. Jestliže pánské trio je více či méně s tancem seznámeno, Gribaudiová se netají tím, že je taneční průpravou netknutá a nedělá si vrásky se svou plnoštíhlou postavou.
Do odvážnějších kombinací se pouštějí především tanečníci, kteří si tropí legraci z klasické techniky, kterou ovšem bravurně neovládají. Jinak si vystačí s repetováním jednoduchých pohybových frází a prvků, vytrvale poukazují na směšnost přepjatého projevu a artificiálnost klasických póz.
Do tohoto „znevažování“ taneční formy se vrhají s humorem a občas vypadají jako cirkusoví klauni, kteří chtějí za každou cenu přesvědčit přihlížející o důvtipu svých výstupů, když si například na nejrůznější části těla přichycují barevné květy, rozhazují je po scéně a přitom se velmi baví, byť jejich skeče zůstávají poněkud bez pointy...
Měkce, svobodně, radostně
Lehce bizarní taneční kvarteto oděné unisono do černého spodního prádla a ponožek nechává na odiv svá těla, bez jakékoliv ambice být v tanci dokonalí. V jednu chvíli se muži svlékají a nazí se staví do postojů připomínajících slavné sousoší Canovy – zpomaleně přecházejí od jedné pózy k druhé tak, aby zakryli intimní partie a dali na odiv svou muskulaturu. Z této choulostivé situace je vysvobozuje Gribaudiová, když jim přinese zlaté slipy a sama se do zlatavých svršků převléká. Finální polití bílého baletizolu vodou je pak příležitostí, jak se sklouzávat v nejrůznějších polohách po podlaze – měkce, svobodně, radostně.
Gribaudiová plna entuziasmu, nerozvážnosti a až infantilností láká postupně mužské kolegy do své rozmarné hry. Nakonec se všichni společně pouštějí do rozpustilých eskapád a opájí se volností, kterou jim jejich bláznivé skotačení přináší, bez ohledu na to, jak vypadají. Záleží jen na vás, zda na lapidárnost sdělení a prostopášné „filosofování“ o podobách fyzické krásy přistoupíte a inscenace pro vás bude dostatečně výmluvná a umělecky přesvědčivá.
TANEC PRAHA: GRACES |
