Čtvrtek 29. září 2022, svátek má Michal
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

RECENZE: Hráč, co mňouká i štěká. Dostojevský v Huse na provázku

Kultura

  8:00
PRAHA - Inovativní, drzý a až anarchistický přístup k Dostojevského novele Hráč slibuje Divadlo Husa na provázku ve své nejnovější stejnojmenné inscenaci. Režisér Michal Hába se svým týmem slavnou prózu skutečně troufale rozvrátil. Ovšem zčásti jen opakovanými proklamacemi.

Dostojevskij na scéně. Dalibor Buš coby Hráč v díře plné bahna, která má symbolizovat špinavost rulety, v níž můžete být oškubáni jako kuřata. Inscenace Hráč (2018). foto: FOTO DHNP – IVO DVOŘÁK

Heslo Všechnu moc imaginaci, převzaté od revoltujících francouzských studentů a stávkujících dělníků při májových nepokojích roku 1968, vzlíná z Hábovy koncepce opakovaně. Ta ovšem ve finále už není natolik obrazoborecká, jak zpočátku hlásá a činí. Už Dostojevskij pociťoval, že Bůh, kterého lidé ze světa vytěsnili a který by je mohl spasit, neexistuje. Očekávat tedy i do budoucna jeho příchod představuje zajetí v jakési bezduchosti. Z ní nás může vyvést pouze osvobozující moc, která vychází právě z tvořivé imaginace. I tak se dá číst ideologie tohoto stočtyřicetiminutového večera hraného na jeden zátah.

RECENZE: ADHD La Putyky. Cesta do hlavy těch, kdo jsou ‚jiní‘

Imaginaci ve svojí verzi Hráče vidí režisér Hába přes dekonstrukci textu, k němuž dodává komentáře a na ty ještě přivěšuje mnoho až nečekaných významů. Hodně se tady mluví o kapitalismu (šibalsky a okatě se však opakuje, že právě o něm tato inscenace není), hodně se tady mluví o drůbeži (hlavní hrdina odehraje velkou část večera v kuřecím trikotku) a hodně se mluví o metaforách (na jevišti je díra plná bahna odkazující ke špinavosti rulety, v níž můžete být oškubán jako kuře).

Rozežírající moc kapitálu

A tak je vzpoura hlavního hrdiny Alexeje, propadlého ve finále hazardu, tady zejména vzpourou proti systému (rozuměj kapitalistickému), aby se ve finále došlo k tomu, že je to nemožné. Svět bez kapitalismu je totiž něco jako představovat si nepředstavitelné. Určitě i toto (ve finále místy až nechtěně legrační a umluvené) implementování anarchisticky levicového pohledu do díla klasika lze vyhodnotit jako sympatickou drzost; jenže ona postupem času přestává fungovat. Spojování myšlenkových konstrukcí divadelníků se spisovatelem je časem kolovrátkové a v závěru už nefunguje. Kapitalismus – totiž slovy inscenátorů – planetu i civilizaci uvádí do autodestrukce stejně, jako to s hráčem dělá hazard. Formálně tyto myšlenky a prohlášení o rozežírající moci peněz a kapitálu Hába traktuje epickým brechtovským divadlem.

Ze začátku ještě ve scéně Dragana Stojčevského večer vtipně odsýpá. Na pozadí velkého plakátu z amerického westernu, na němž si muž chce prostřelit hlavu, je postaveno pódium z dřevotřísky „znamenající svět“. Na scénu vstupuje Dalibor Buš jako Alexej a mění své herecké perspektivy. Ironicky a s náležitým odstupem komentuje literární příběh Hráče, nebo jej hraje či si na něj hraje a ve zcizovaných replikách jeho snažení a myšlenky glosuje. Bušovy komentáře jsou v ich formě, což tady správně přiléhá k vyprávění románového hrdiny, který si píše zápisky. Buš navrch materializuje Hábovu fascinaci německým divadlem i Brechtem. Ze své role se místy doslova vysvléká. Čtenáři, rozuměj: herec odehraje část představení zcela nahý.

Babička v kasinu

Šokantnost gesta ale brzy vyšumí, i díky opakovanému upozorňování na provokativnost předváděného. Ironizuje se bída přetučnělého kapitalismu bez budoucnosti pro jedince i lidstvo. Nutno dodat, že strukturovaný Bušův projev s prvky jedinečné autorské komiky a (sebe)ironie patří k velkým kladům večera s poněkud násilnými metaforami.

Zbytečně dlouhý večer má však i svá silná místa. Divadelně nabitá a vydařená scéna babiččiny návštěvy kasina přivádí k myšlence, proč svoji poetiku režie nenapájí spíše tímto způsobem než pomocí přepjatých parabol.

Hába se svůj sympatický vzdoropohled snaží přitvrdit hudbou Jindřicha Čížka, který pro Hráče složil řadu podvratných songů v duchu Sex Pistols, ironicky balancujících mezi punkem a popem. Jisté napětí večera vzniká z kontrastu prosté scény a naoko nóbl blyštivých kostýmů Adriany Černé.

Provázkovský Hráč je vlastně ta kový kočkopes, chvíli mňouká, chvíli (nejen na kapitalismus ironicky) štěká, ale díky vnějškové mnohomluvnosti a překombinovanosti zase tolik pokousaní nebudete.

Podle F. M. Dostojevského: Hráč

Překlad: Ruda Havránková

Scénář a režie: Michal Hába

Scéna: Dragan Stojčevski

Kostýmy: Adriana Černá

Hudba: Jindřich Čížek

Divadlo Husa na provázku, premiéra 23. 11.

Autor:

Sověti ozářili Richarda Nixona radioaktivitou. Jeho agenti to zastavili trikem

Premium Při návštěvě v Sovětském svazu Richard Nixon sice přátelsky hovořil se sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem v takzvané...

Test kočičích kapsiček. I z krmiva za deset korun může zvíře dostat vše

Premium Kočky nám sice někdy připadají mlsné, ale ony jen v miskách hledají to, co jejich tělu prospívá nejvíc: maso plné...

Extra steh po porodu navíc? Rodičky děsí ponižující husband stitch

Premium Přivést dítě na svět znamená pro většinu žen prožít si mnoho vypjatých chvil. Vyrovnat se s průběhem porodu nemusí být...

Mohlo by vás zajímat