RECENZE: Všechno je proměnlivé. Maršálové přicházejí a odcházejí, poezie zůstává

Zpívaná poezie tvůrčí dvojice Vodňanský & Skoumal je nezaměnitelná a provokuje svým napětím mezi sofistikovaností a primitivismem, jak to v dokumentu pojmenovává Přemysl Rut, který také rozvíjí možná překvapivou, ale pravděpodobně trefnou myšlenku: Vodňanský a Skoumal sice vyrostli z atmosféry 60. let, kdy začali tvořit, ale na skutečně výraznou rezonanci jejich poetiky „čekala“ až normalizace. „Bylo to něco, co najednou, když to v tom šedesátém devátém pod názvem S úsměvem idiota takhle vybouchlo, tak o tom přes noc věděli všichni.“

Kontrast chytré, osvobozující a často potměšilé poezie Vodňanského a Skoumala s oficiálními normalizačními chvilkami poezie („ten proud nových šťáv, jenž se nám v žilách pění, mění se v matečný louh všeho života“) občerstvuje dodnes a dodává dokumentu hravou dynamiku. Film je celý protkán drobnými hříčkami s dobovými materiály – záznamy protagonistů se prolínají se záběry armádních propagačních filmů nebo zábavných pořadů. Vzpomínání Jana Vodňanského a mnoha osobností, které dvojici na její cestě potkaly, je zpestřeno i některými opravdu kuriózními archivními poklady. Nechybí třeba tankistická báseň Jana Vodňanského Dva keřev v uměleckém přednesu Oldřicha Nového nebo neméně procítěný výkon Karla Gotta, který zpívá silvestrovskou píseň Vodňanského a Skoumala o narozeninových dortech.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Zároveň není tento dokument jen samá legrace – ani nemůže být, protože normalizace vesměs žádná legrace nebyla a dvojice Vodňanský a Skoumal to zřetelně pocítila (i když definitivní oficiální zákaz jen o málo předešel jejich vlastní rozhodnutí vydat se různými cestami).

Asi nejméně tvůrcům dokumentu vyšla rámující aktuální linka, kdy se k tvorbě Vodňanského a Skoumala hlásí návštěvníci loňského vzpomínkového pořadu v Činoherním klubu – a to návštěvníci elitní, mimo jiné exprezident Václav Klaus či skoroprezident Jiří Drahoš. Záměr ukázat formativní sílu svérázné poezie je zřejmý, hravý dokument však v těchto pasážích ztrácí lehkost. Na síle těch písní, co po něm zůstanou v hlavě, to ovšem nic nemění.