Lidovky.cz: Co vás přivedlo k barokní hudbě, byla jste pro ni nadšená už jako holka?
Otec byl varhaník a já jsem od dětství byla obklopená hudbou všeho druhu. Barokní hudba mě vždy přitahovala, vzrušovala mě, ale to, že ji dnes dělám, byla tak trochu náhoda. Vlastně jsem se jí začala zabývat, aniž bych byla školená. Barokní hudba má také velký záběr, existuje v mnoha podobách, zvlášť ta francouzská. Za těch dvacet let jsem prozkoumala značnou část jejího repertoáru, ale stejně tak mě zajímá klasická hudba. Pořád ale pro mě zůstává nejdůležitější francouzská tvorba, je spojená s mou mateřštinou, a to je jedinečné.
Lidovky.cz: Vy jste nejdřív ale studovala prestižní vysokou školu Science Po. Jak se to stalo, že jste utekla k hudbě?
Jak jsem říkala, s hudbou na profesionální úrovni jsem začala poměrně pozdě. Během studií jsem odjela do Británie na stáž a tam jsem se začala zaobírat hudbou víc a vyzkoušela jsem si pár věcí. Potom jsem studovala zpěv na pařížské konzervatoři. Dnes se mi zdá, že jakmile jsem se do toho pustila, šlo mi to rychle a snadno a už jsem se nezastavila. Až doteď. Bylo to také dobou, dnes mají mladí všechno mnohem složitější
Lidovky.cz: A Science Po jste dokončila?
Ano, vystudovala jsem práva. Představuji si, že až přestanu zpívat, mohla bych se věnovat organizaci a produkci kultury, a tak doufám, že ještě své znalosti použiji.
Lidovky.cz: U nás se historicky poučená interpretace barokních oper začala prosazovat tak před třiceti lety. Jaké jsou vaše zkušenosti s českým prostředím?
Máte skvělé soubory, hudebníky a zpěváky. Navíc já ráda pracuji s cizinci, kteří se věnují francouzské hudbě, protože je to úplně jiný pohled, osvěžující a pro mě inspirativní, poskytuje mi nové informace.
Když jsem jako velmi mladá začínala, jeden z prvních autorů, který mě zaujal, byl Jan Dismas Zelenka, to bylo úplné zjevení. V hudbě vlastně národnost není důležitá, hudba má schopnost spojovat a vzpomínám si, jak jsem vždycky upřímně nadšená ze všech těch mladých lidí na kurzech, které dokáže spojit stará hudba. Pro mě je Česko v samém středu mimořádně silné hudební Evropy 18. a 19. století, ve spojení s Německem, Rakouskem, Maďarskem a Polskem tvoří to nejlepší.
Lidovky.cz: Existují technické zvláštnosti pro interpretaci barokní hudby, které je třeba si osvojit?
Co se týče mě, já mám v podstatě stejnou techniku na všechno, i když existují určité nuance. Je to spíš otázka přizpůsobení se stylu. To je asi nejdůležitější.
Lidovky.cz: Jste velmi všestranná pěvkyně, máte záběr od baroka až po Brittena. Co je hudba vašeho srdce?
Přitahuje mě německá hudba, Richard Strauss, Richard Wagner. Straussovu Salome považuji za naprosto dokonalou operu. Pro mě je nejdůležitější pestrost, já se nechci ničemu uzavírat, stejně tak miluji anglický repertoár, třeba Brittena, však také moje rodina je anglofonní, manžel je Angličan a dcera je přirozeně bilingvní. A samozřejmě francouzská hudba.
Lidovky.cz: A co čeští autoři?
Nejlépe znám Janáčka, protože jsem zpívala jeho Lišku Bystroušku. Přiznám se, že mám ráda češtinu, zní mi ohromně melodicky, měkce, plynule, plyne jako řeka. Ráda zpívám česky, i když je to pro mě těžké. Vůbec všechny slovanské jazyky mi znějí krásně.
Lidovky.cz: Dokážeme si dnes přesně představit, jak zpívaly pěvkyně v době baroka?
Je celkem dost dobových pramenů, časopisů i novin, které jejich výkony a hlas popisovaly. Ovšem aby si člověk udělal obrázek, je dobré podívat se, co všechno dotyčná zpívala. Je jedna známá pěvkyně této doby, která mě velmi zajímá, i proto že zpívala podobný repertoár jako já, vystupovala například ve všech Rameauových operách. Jmenovala se Marie Fel, narodila se v Bordeaux a ve třicátých letech 18. století debutovala v Pařížské opeře. Měla nádherný, mocný a všestranný hlas. Výrazný, ostrý a zároveň obdařený lehkostí. A byla také velmi komediální, k čemuž nepochybně přispělo i její italské školení.
Lidovky.cz: Na Letních slavnostech nejenom vystoupíte, ale také vedete mistrovské lekce v rámci tzv. Akademie Versailles. Po kolikáté už a jak to vypadá letos po covidu?
Letos je to po čtvrté a pandemie se samozřejmě na kurzech podepsala, studentů je méně a mezi zpěváky bohužel nejsou žádní Češi, jen zahraniční účastníci. Ale jako vždy jsou všichni na vynikající úrovni. Letos je jich osm, vzpomínám, že v prvním roce jich bylo šestnáct a hodně z nich se pak vracelo, jako třeba Vojtěch Semerád, který studoval v Paříži a je naprosto skvělý. Nebo mladá pěvkyně Monika Jägerová.
Lidovky.cz: Na závěr festivalu se objevíte ve večeru nazvaném Les Plaisirs de Versailles (Versaillská potěšení), který tvoří dvě komorní opery, podle první je pojmenovaný celý večer, druhá nese název Návrat bohů na zem. Jaká jsou to dílka?
Přesný děj Návratu bohů vám neodvyprávím, v zásadě jde o to, že božské bytosti se vrací na zem a slaví krásu a krále, zato Les Plaisir de Versailles je velmi půvabný kus, je to komická opera a velice divadelní kousek. Jde vlastně o zábavnou disputaci o tom, zda je důležitější hudba nebo slovo. Trochu se podobá jednoaktové opeře Salieriho z konce 18. století Prima la musica poi le parole.
Lidovky.cz: Na podzim snad začne normální sezona. Jak vám covid přeházel plány?
Spousta věcí se rušila a překládala, vlastně se pět měsíců nedalo dělat nic, mně třeba padly dva projekty v Americe. Doufám tedy, že se už nic nebude rušit, takže mě snad čeká Dido v Purcellově opeře Dido a Aeneas a pak ještě jeden projekt v Boloni.
