130 let
Kurt Gebauer s jednou ze svých soch

Kurt Gebauer s jednou ze svých soch | foto: Reprofoto

Dalajlama mě baví. Taková velmoc a bojí se jednoho chlapa, říká sochař Gebauer

Kultura
  •   14:16
PRAHA - Kurt Gebauer (* 1941), sochař, mezi jehož poslední objekty patří srdce pro Václava Havla na piazzettě u Národního divadla, tvrdí, že je málo soch ve veřejném prostoru. Špatné sochy se prý instalují proto, že je malý výběr. Ale přiznává, že i ­jeho štvou, a navrhuje, aby se na pražský Klárov postavily další objekty, které se nikam nehodí, že by to byl pěkný parčík nebo hřbitov soch, takový český příspěvek ke světovému pomníkářství.

LN: Jak to dopadlo se vzkazy na srdce pro Václava Havla?

Většinou byly pozitivní – třeba „chybíte nám, byl jste náš první a bohužel zatím poslední prezident“. Ani jsem to nestačil před odvozem na odlití všechno přečíst. První se tam podepsala Dagmar Havlová, která tam vyryla „Vašku, vrať se“, a pak je tam i podpis dalajlamy, Vlasty Chramostové, která ale svůj vzkaz napsala drobným rukopisem, to asi nepůjde přenést, uvidíme.

ZÍDEK: Proč se piazzetta jmenuje po Havlovi? Snad proto, že se tu v roce 1977 podepisovala anticharta?

Byl tam jediný kritický vzkaz, někdo tam napsal „falešný idol“. Už předem jsem ale ohlásil, že tam dáme jen nápisy, které budou mít hlavu a patu, blbcům a barbarům prostor poskytovat nebudeme. A ­že to není žádná cenzura – kdybychom našli něco negativního, co má smysl, použijeme. Nic takového ovšem k dispozici nebylo.

LN: Vy jste vždycky svými sochami a ­instalacemi reagoval na stav společnosti. Neinspiruje vás rozruch kolem dalajlamy? Nevytvoříte nějaké dílo na toto téma?

Ten cirkus mě zatím spíš baví. Privátní osoba, která nemá žádnou faktickou moc a ještě chodí v takovém hábitu, a ­kam přijde, tam udělá takové pozdvižení. Jsem rád, že se nám podepsal, a ­bavím se při sledování reakcí našich politiků. Copak to není komické? Čína, taková velmoc, nejlidnatější země světa, a ­bojí se jednoho chlapa.

A ­přitom já Čínu miluju, byl jsem tam dvakrát na sochařském sympoziu a ­mám trochu představu o tom, jak to tam funguje; kdo tam nebyl, má to zkreslené. Ono je to opravdu složitější, než se nám to tady jeví, debatovali jsme o tom i s Václavem Havlem, kterého to velmi zajímalo z hlediska lidských práv.

LN: A jak vy to vnímáte se zkušeností, kterou máte?

Je to taková zvláštní symbióza komunismu a kapitalismu, ale ten běžný člověk, jak jsem měl možnost poznat, se hrozně bojí masakru a občanské války, mají s tím staleté zkušenosti, a tak raději přijímá status quo, akceptuje omezení, jen aby nenastal krvavý rozpad Číny. Evropa s Jugoškou byla dalším varováním.

A samozřejmě jsou tam obrovské rozdíly. Jednou nás sochaře pozvali rybáři z vesnice, kde jsme pobývali. To byla bohatá skupina lidí, možná mafie svého druhu, a uspořádali nám opulentní hody. A pak tam máte kameníky, každý má jedno tričko a paličku, ale jsou v pohodě. Oni ale jsou po všech stránkách jiní než Evropané a nemůžeme je poměřovat svými zkušenostmi a optikou, mají třeba jiný způsob vnímání vizuální kultury, to je dáno tím písmem. Aby byl Číňan gramotný, musí se naučit prý aspoň tři tisíce znaků. A všechno jsou to obrázky, čili jsou úžasně vnímaví k věcem, na které Evropan zírá a nechápe, co znamenají.

Autor: Jana Machalická