Před pětasedmdesáti lety zemřel v psychiatrické léčebně v Bohnicích pražský německý architekt Adolf Foehr, jeden z nejplodnějších projektantů v meziválečném Československu. Jen v české metropoli navrhl desítky staveb, většinou v podivném, poněkud pochmurném stylu. Některé jeho pozdní práce, jako Brandejsův obchodní dům, však patří k mistrovským dílům meziválečné architektury.
Foehr se narodil v bavorském Norimberku v roce 1880. Byl tedy vrstevníkem Otakara Novotného nebo Josefa Gočára, s nimiž se ostatně setkal během studií na pražské uměleckoprůmyslové škole. Původně nastoupil do architektonického ateliéru profesora Friedricha Ohmanna, po jeho odchodu do Vídně se však stal – podobně jako Novotný a o něco později i Gočár – žákem zakladatele české moderní architektury Jana Kotěry.
V knížce Práce mé a mých žáků, vydané prestižním vídeňským nakladatelstvím Anton Schroll v roce 1902, přibližuje mladý profesor Kotěra své projekty a realizace (například Peterkův dům na Václavském náměstí) a taky drobné návrhy svých posluchačů. Foehr zde má mosazný věšák na deštníky a krb. Po studiích navrhl v kotěrovském secesním stylu hrobku Julia Bauera na Olšanských hřbitovech, která se ale nedochovala. V dalším vzdělávání pak pokračoval na prestižní curyšské polytechnice.
Pražský stavební rada
Po návratu projektoval Foehr několik staveb ve stylu pozdní secese a poněkud těžkopádného neoklasicismu, prozrazujícího vliv německého architekta Theodora Fischera. Patří k nim například budova spořitelny na rohu ulic Politických vězňů a Opletalova, kaple evangelického hřbitova při Vinohradské ulici nebo série náhrobků na Novém židovském hřbitově na Žižkově a budova banky Union na olomouckém Horním náměstí.
V průběhu dvacátých let pak realizoval desítky bankovních paláců, družstevních a činžovních domů, vil, ale i školních budov nebo továren v Karlových Varech, Ústí nad Labem, Děčíně, Krásné, Chomutově, Lovosicích, a zejména v Praze, kde získal titul stavebního rady. Jednalo se o práce pražského Němce, navíc svým pojetím konzervativní, a tak na stránky československých časopisů nepronikly. Foehr si však pravidelně vydával sborníky, v nichž byly představeny.
Na portrétní fotografii působí poněkud odtažitě, ale prý to byl veselý a vtipný chlapík, o čemž svědčí i jeho angažmá v proslulém pijáckém spolku Schlaraffie. Jeho stavby však příliš optimisticky nepůsobí. Mají většinou úzká okna, výrazné římsy, pilastry a arkýře, často v půdorysu nezvyklého trojúhelníkového tvaru, dodávající jeho fasádám expresívní vzhled. Charakteristickým motivem – jakýmsi architektovým podpisem – je mansardová stříška baldachýnu nad vstupem nebo nad arkýřem. Průčelí je zpravidla z umělého kamene, který rychle černá, což pochmurný ráz jeho staveb zesiluje.
K pražským realizacím patří například Velkonákupna výrobních družstev na Těšnově, palác Škodových závodů (později Správa sociálního zabezpečení) na Smíchově, zakončená obří kupolí a nepřehlédnutelná při pohledu na svah nad smíchovským nádražím.
V průběhu dvacátých let Foehr navrhl několik družstevních domovních bloků v oblasti kolem Řezáčova náměstí, dále v ulicích Bubenská, Veletržní, Františka Křížka nebo Letohradská v katastru Holešovic. Pro pojišťovnu Donau projektoval paláce ve Spálené ulici a na Národní třídě (známý palác Dunaj s travertinovou fasádou) a také monumentální stavbu na libereckém Soukenném náměstí. Pro další pojišťovnu, Securitas, vybudoval sídlo ve Vodičkově ulici – dnes je zde úřad městské části Praha 1. Adolf Foehr navrhl i řadu rodinných domů, zejména v PrazeBubenči (jeden z nich i pro rodinu Petschků), ale také v Hlubočepích nebo Střešovicích či v Jihlavě. Největší a nejpřepychovější byla Blochova vila, která se dnes nachází v areálu velvyslanectví Ruské federace, kde slouží jako konzulární oddělení.
Kolem roku 1930 se Foehrova tvorba začíná proměňovat a jeho pozdní práce jsou již kvalitními příklady konstruktivistické architektury. Na jejich projektech se však ve velkém architektově studiu v podkroví jeho vlastního domu v Bubenské ulici s největší pravděpodobností podíleli ve 30. letech mladší architekti, kteří sledovali nové tendence, jak je patrné na návrzích bytových domů na Smíchově, v Holešovicích nebo na Žižkově s řadou progresivních prvků.
Poslední z těchto staveb – známý holešovický blok Malý Berlín – byl dokončen až během války, ale hlavním autorem tu byl jiný pražský projektant Franz Hruška (za války si jméno změnil na Hruschka).
Vrcholným dílem z Foehrova studia je dům pro hračkářství firmy Brandejs, který tvoří nároží ulic Provaznická a Havířská na pražském Starém Městě. Ten je zjevnou variací proslulého obchodního domu Petersdorff v dnešní polské (a dříve pruské) Vratislavi od slavného berlínského architekta Ericha Mendelsohna. Kdyby Foehr se svými spolupracovníky nevytvořil nic jiného, zapsal by se zlatým písmem do dějin moderní pražské architektury.