Jeho jméno tato rubrika hostí bezmála pravidelně – vychoval totiž řadu špičkových architektů, kteří se narodili nebo působili na našem území. Patřili k nim Kotěra i Plečnik, Hoffmann, bratři Gessnerové, ale také třeba Janák, Chochol, Engel, Roith či Hübschmann. Věnujme se tedy tentokráte jejich učiteli.
Zájemci o ikonické stavby rodáka z Penzingu u Vídně (* 1841) musejí vážit cestu do rakouské metropole. Patří k nim totiž především kostel na tamním Steinhofu, několik vil, stanice vídeňské dráhy nebo domy na Linke Wienzeile. Opomenout nelze ani palác Postsparkasse, úpravy Donaukanalu nebo domy na Neue Stiftgasse.
  |
Je příznačné, že tato Wagnerova vrcholná díla, jež ovlivnila tvorbu řady architektů po celé Evropě, vznikla vesměs v době, kdy již jejich autor patřil k doyenům vídeňské scény.
Nový svět choromyslných
Na sklonku XIX. století však také přináležel k čelným představitelům o generaci mladších secesionistů, vedle svých žáků a spolupracovníků, jako byli Joseph Maria Olbrich, Josef Hoffmann, Jože Plečnik, Koloman Moser a ovšem i malíři Carl Moll a Gustav Klimt. Wagner měl tehdy již za sebou úspěšnou éru, v jejímž rámci tvořil ve stylu historismu, především neorenesance. Přesto se neváhal vrhnout do nových dobrodružství, jak je patrné na jeho stavbách z devadesátých let předminulého století, na nichž uplatnil vedle prvků klasických i motivy nastupujícího secesního stylu. Sem patří jeho první vila, označovaná jako Wagner I, palác Hoyos na Rennwegu nebo Ankerhaus na Graben.
V této době byl povolán na vídeňskou uměleckou akademii, kde převzal ateliér po předním představiteli vídeňského historismu Karlu von Hasenauerovi. Obklopil se mladými kolegy – k nimž patřil vedle výše jmenovaných i Jan Kotěra – a přizval je ke spolupráci na svých projektech, zejména již zmiňovaných stanicích městské dráhy nebo dvojici palácových domů na Linke Wienzeile. Průčelí jednoho z nich invenčně pokryl keramickým obkladem s výrazným květinovým ornamentem. Otto Wagner se však věnoval také urbanismu, v němž zdůrazňoval velkorysá řešení a na tehdejší dobumoderní principy, tyto vize však konzervativní vídeňská scéna odmítala a většinou se nedočkaly provedení. Největším Wagnerovým urbanistickým konceptem, který se podařilo realizovat, je areál ústavu choromyslných na vídeňském Steinhofu, který se stal vzorem pro podobná zařízení budovaná v Evropě, včetně kroměřížské léčebny (Hubert a Franz Gessnerové) nebo areálu v Praze-Bohnicích (Václav Roštlapil).
Stavby, které otevíraly dveře
Wagner byl rovněž propagátorem moderních stavebních konstrukcí, zejména železobetonu a oceli. Po roce 1900 dál redukoval dekor svých staveb, jak je patrné na jeho druhé vile Wagner II, na střízlivě řešených domech v Neue Stiftgasse a zejména na paláci Poštovní spořitelny v centru Vídně, jejíž vzdušná hala se skleněným stropem, sklobetonovou podlahou, řadou technicistních prvků (sloupky klimatizace, osvětlení) a racionálním mobiliářem patří k nejpůsobivějším. Tyto Wagnerovy stavby, pojaté v duchu radikální moderny, již otevíraly cestu meziválečným avantgardním stylům – konstruktivismu a funkcionalismu. Wagnerianismus pak dále šířili jeho žáci, u nás zejména Jan Kotěra. Myšlenky svého učitele propagoval ve stati, kterou uveřejnil časopis spolku Mánes Volné směry, a samozřejmě i na postu profesora pražské uměleckoprůmyslové školy.
Pozdní Wagnerova tvorba zase ovlivnila rané práce trojice jeho žáků Bohumila Hübschmanna, Františka Roitha, Antonína Engela a zprvu i Pavla Janáka a Josefa Chochola, byť ti se po roce 1911 vydali jiným směrem – k expresivním formám architektonického kubismu.
Na našem území se bohužel s žádnou Wagnerovou realizací nesetkáme. Jen na papíře zůstal návrh na Zámeckou kolonádu v Karlových Varech. Jeho tvorba však zprostředkovaně promlouvá v díle jeho žáků a koneckonců i v raných projektech a realizacích žáků Kotěrových, jako byli Josef Gočár, František Kavalír nebo Jaroslav Vondrák.
Ke 100. výročí Wagnerova úmrtí připravilo vídeňské městské muzeum výstavu doprovázenou rozsáhlým katalogem ve svých prostorách na Karlsplatzu (potrvá do 7. října). Je to mimochodem na místě, pro něž slavný architekt navrhl budovu, která se však realizace nedočkala… Další, menší expozice jedné z nejvýznamnějších osobností evropské architektonické scény přelomu 19. a 20. století jsou trvale přístupné v jeho stanicích městské dráhy na Karlsplatzu a v Hietzingu.
