16. října 2019 6:30 Lidovky.cz > Relax > Design

Porcelán je materiál, který je v bělosti a tvrdosti nepřekonatelný, říká malíř

Boris Nosek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Boris Nosek | foto: Salim Issa

„Oheň je férový spoluautor, i když se chová nekompromisně,“ říká akademický malíř Boris Nosek (57), který se vedle grafiky a malby věnuje porcelánu. K jeho renesanci přispěl loňským projektem Květy 2018 – Stoletý příběh. Porcelán je totiž keramická hmota, která je nejen v bělosti a tvrdosti nepřekonatelná, ale i designově a malířsky provokující.

Za pár dní otevíráte výstavu Květy 2018 – Stoletý příběh, která měla premiéru vloni k výročí republiky. Proč se k ní vracíte?
Dobré představení také nekončí premiérou. Nevystavujeme už všechna díla, která při této příležitosti vznikla, ale výběr toho nejlepšího, a to v prostorách Prague Gallery Laufen.

Boris Nosek

Boris Nosek

Co vás kromě narozenin republiky vyprovokovalo obrátit se na kolegy výtvarníky, kteří do té doby nikdy s porcelánem nepracovali, aby si jej osahali?
Před čtyřmi lety jsem založil Tajemství porcelánu, což jsou workshopy, kde si děti, dospělí i kmeti, zdraví i handicapovaní, laici i výtvarníci vyzkoušejí malbu na porcelán. Všichni jsou pokaždé nadšeni. Oslovil jsem proto kolegy, o kterých jsem si myslel, že by je to mohlo bavit, a jejichž umělecký rukopis se dá na porcelán přenést, aby se příliš netrápili. Jedinou výjimkou mezi nimi byl Jan Tichý, který se vedle malby a ilustrací věnuje i tvorbě autorského porcelánu. Chtěl jsem nejen kolegům, kunsthistorikům, sběratelům, ale i průmyslové výrobě ukázat, že porcelán je souměřitelný se sklem, bronzem, kamenem… Že se může poměřovat i s velkými objekty, se sochařinou. Většina lidí si myslí, že porcelán je výhradně užitkovým zbožím, maximálně si představí sošku jelena.

Porcelán není užitkovým zbožím?
To nepopírám, nesrovnávám jej s volným uměním, vždycky budu porcelán považovat především za užité umění. I do váz a mís, které vznikly k výročí republiky, můžete nalít vodu a dát květiny. Kdybyste měla dost velkou myčku, tak je v ní bez pohromy umyjete. Z porcelánu lze ale vytvořit i objekt, do něhož tu květinu nedáte – nebo vás to ani nenapadne. I taková díla vznikla. Chtěl jsem projektem také upozornit na to, že v průmyslové výrobě nemusíme talíře a hrnky dekorovat neustále jen ovocíčkem, zeleninkou nebo kytičkami. Nemusí se ani vyrábět stále dokola cibulák. Proč by se nemohl i porcelán autorsky dekorovat, signovat a číslovat jako grafika?

Učili se výtvarníci nejprve techniky malby na talířích, nebo rovnou pracovali na triptychu skládajícím se z vázy jako poupěte a dvou mís na ikebanu — květu a listu?
Na talířích. Například Pavel Opočenský do večera udělal jen jeden talíř, zatímco Kurt Gebauer jich stihl dekorovat dvanáct. Každý měl k porcelánu jiný přístup. Někteří si na celý triptych nakonec ani netroufli, třeba z časových důvodů, jiní vytvořili i dva. Pracovali jsme všichni v časovém presu. Neustále jsem přejížděl mezi Prahou a porcelánkou ve Staré Roli, kde se porcelán vypaloval, některé kusy vyžadovaly i pět šest výpalů.

Jak reagovali umělci na dané téma?
Rozličně. Určitě ne prvoplánově. Malíř Martin Němec z rockové skupiny Precedens mi hned na začátku říkal: „Přece se nemůžu podepsat pod nějaké angažované umění!“ Nakonec udělal šest hezkých talířů. Klára Stodolová, která maluje na hedvábí, se inspirovala českou hymnou, malíř a grafik Pavel Piekar zase barokem, tvorbou Matyáše Brauna. Všichni byli zvědaví, jak jejich dílo v peci vykvete. Někdy se radovali víc, jindy méně, ale nikdo nebyl vyloženě zklamán.

Hrnek a talíř s žirafou
Před čtyřmi lety jsem založil Tajemství porcelánu, což jsou workshopy, kde si...

Odhalil jste tvůrcům všechny techniky malby, které sám používáte?
Jak se maluje pod glazuru i na glazuru, že porcelán může být i bez glazury, ale i jak mohou celý tvar vázy nebo mísy změnit. Od šestadvaceti autorů nakonec vzniklo 350 originálů, z toho sedmadvacet triptychů.

To už je slušná sbírka…
Myslím, že je opravdu unikátním souborem současné tvorby a přispěla k renesanci porcelánu. I když jsem byl iniciátorem, organizátorem i lektorem, nebýt donátorky a mecenášky paní Jarmily Hla Shwe, nevznikla by. Z velké části projekt financovala z vlastních peněz.

Vy sám jste mimo jiné autorem porcelánových „květů“, které nesou texty již nežijících autorů. Jak jste je vybíral?
Podle momentální nálady. Literaturu mám rád, logicky jsem sáhl po osobnostech, jako byli Karel Čapek, Vladimír Holan, Vladislav Vančura, Josef Škvorecký, vypůjčil jsem si úryvky i z Haškova Švejka. Nemohl jsem opomenout Václava Havla.

Jakým způsobem se přenášejí texty do porcelánu?
Hodilo se mi, že jsem vystudovaný grafik. Technika je obdobná jako u sítotisku, na porcelán se však používají vtavné nebo povrchové barvy. Mastné vtavné barvy při výpalu glazuru odpuzují, povrchové barvy se do glazury lehce zataví. Podařilo se mi získat třeba první obtah z tiskárny Hovorů s T. G. M. i s Masarykovými korekturami. Důležité bylo, aby texty nevypadaly jako obtisky, ale jako skutečné autorské tisky – jako by je Čapek sám na ten porcelán napsal a Masaryk zkorigoval.

Kterou techniku jste nakonec použil?
Již ve škole jsme se učili, že malba horkým voskem na přežahový porcelán zůstane po naglazování a následném ostrém výpalu matná. Nikoho ale nenapadlo, že se tak zachová i mastná barva, která je namíchána tak, aby se nerozpíjela, držela konturu, nestékala a především odpuzovala glazuru. A po výpalu vytvoří reliéf. I mně se to ale občas nepovede. Onehdy jsem dělal vázu s gepardem, myslel jsem si, že tu techniku už dokonale zvládám, ale najednou se mi barva po stranách začala škvařit. Docela se mi to líbilo, ale netušil jsem, zda by se to líbilo také zákaznici. Nevěděl jsem, že fabrika, jejíž barvy jsem do té doby kupoval, zkrachovala a vyrábí je teď jiná. Barva na první pohled vypadá stejně, ale je vyrobená podle jiné receptury. Vázu jsem udělal znovu a nechal dámu, ať si vybere.

Sáhla po „nedokonalé“?
Vybrala si ji. Jenže já musím vždycky dokázat to, co chci. Jsem sám k sobě netolerantní. Nevím, zda jde víc o zodpovědnost, nebo urputnost. Věci, které mi připadají zkažené, trhám, rozbíjím a vyhazuji. Jen skici si nechávám, protože je po deseti dvaceti letech vidím jinýma očima, kolikrát se mi zdají lepší než v době, kdy vznikly.

Základní tvary triptychu jste navrhl speciálně pro výstavu?
Ne. Ten model je už starý, základní tvary mě napadly po ocenění mojí grafiky na výstavě studentů uměleckých škol v Kóbe, která se konala v roce 1984. Tenkrát jsem začal uvažovat o porcelánu, protože se mi líbily nádoby na ikebanu, ale ještě jsem si netroufl s ním pracovat. Zdálo se mi, že motivům, kterým jsem se v grafice věnoval, což byla a jsou hlavně zvířata, by se porcelán nemusel vzpírat. První tvar jsem navrhl až o sedm let později, kdy jsem udělal první dózu, mísu a žardiniéru.

S triptychy jste už skončil?
Kdepak. Jen je trochu inovuji, jsou tvarově čistší, víc geometrické. Vznikají už nové originály, které bychom rádi představili na Expu 2020 v Dubaji. Islám zakazuje zobrazovat lidské postavy, o aktech nemluvě, tak jsou mnohé triptychy, které vznikly k výročí republiky, tabu. Ani „Nějaký Casanova“ od Borise Jirků by v Dubaji neuspěl. Sám jsem rozpracoval už osm nových triptychů, rád bych také připravil putovní výstavu po Emirátech. Nic zatím ale není jisté.

Z porcelánu lze ale vytvořit i objekt, do něhož tu květinu nedáte – nebo vás to...

Proč jste svoji uměleckou tvorbu propojil právě s porcelánem?
Porcelán si vybral mě. Kunsthistorik Karel Holub, který studoval v Paříži, oslovil před lety několik výtvarníků, převážně z Volného seskupení 12/15, aby jeli na týden malovat do karlovarských porcelánek. Přibral k nim i mne, malíře Jiřího Šorma a Petra Sládka. Když nám přivezli z pece nové výpaly, Karel jich několik dal stranou a prohlásil: „Ty jsou neprodejné.“ Čtyři z nich byly moje. Nepotěšilo mě to. Jenže on najednou dodal: „Napoprvé seš dobrej. Doufám, že příště opět přijedeš.“ Byla mezi nimi i sytě modrozelená váza klasického tvaru, která je opravdu neprodejná. Myslím, že jsem tehdy udělal nejkrásnější vázu svého života. Mám ji doma.

Jak se vám to povedlo?
Neměl jsem v té době žádné zkušenosti s čínskými solemi, kterými se na porcelán maluje po přežahu, prvním výpalu. Hodně jsem vázu prosolil, aby barvy byly syté. Když se ale vytáhla z přežahové pece, byla – jak se říká – vyblitá. Vzal jsem všechny skleničky s barvami, jejichž škála je dost omezená, protože nenabízí červenou, žlutou, fialovou ani oranžovou, a střídavě jsem jejich obsah lil do vázy, třepal s ní a zase je vyléval. Navrch jsem vzal „gumovací“ sůl, která funguje jako zmizík na inkoust, a vytvořil jsem s ní negativ hlavního motivu — imaginární duši gepardů. Pak jsem ji naglazoval a vložil do pece na 1400 °C, v níž se pálila třicet hodin.

Prořezávání porcelánu po prvním výpalu vzniklo také náhodně?
Šel jsem s velkou mísou po přežahu a brnkl s ní o futro dveří. Nerozbila se, ale kousek se odlomil, protože v tomto stadiu je porcelán ještě křehký. Napadlo mě toho využít a pozměnit její tvar. Zkoušeli jsme s modelérem Mirkem Kotálem pilku na železo, lupénkovou pilku, všechno možné, až se nám osvědčila vysokofrekvenční frézka. Z původního tvaru lze ručním prořezem vytvořit tvar nový, který je mnohdy zajímavější. Ze základního kruhového tvaru mísy, která připomíná rozkvetlý květ, může prořezem vzniknout turbína, pětiúhelník plný kostek, trojúhelník skrývající hejna ryb či realistická chobotnice s chapadly. Postupně jsem dospěl k rozličným excentrickým vázám a mísám. Vím, kolik a kde mohu říznout, protože znám statiku jejich tvaru. Neznám nikoho, kdo by to dělal, protože je to hodně riskantní. Porcelán mě stále překvapuje – nejen ve tvaru po smrštění, ale i v barevnosti po výpalu.

Ještě jste nervózní, když se otevírá pec?
Po druhém rozvodu už se nebojím. Větší ťafku už nemohu dostat. (směje se) Nejhorší, co se vám může přihodit, je, že vám oheň výrobek rozstřelí a musíte začít znovu. Stalo se mi to jen jednou. Kamarádovi se podařilo rozstřelit celou pec, což byl opravdu průšvih. Oheň je docela férový spoluautor, ale někdy nekompromisní.

Grafice už se nevěnujete?
Sporadicky stále, hlavně litografii, také občas maluji, ale porcelán dělám nejvíc. Mám oční vadu, ložiska na sítnici, která se nedá operovat – a porcelán má pro mě obrovskou výhodu, protože se v peci smršťuje o dvanáct až čtrnáct procent a mohu s tím dopředu počítat. Linka, kterou namaluji, je po výpalu subtilnější, u grafiky se mi nesmrskne. Zvykl jsem si, dá se s tím žít, ale občas je to složité. Používám proto dalekohledové brýle, lupy a jiné optické pomůcky. Bez pomoci malířek porcelánu Lenky Čepelové a Karly Visingerové bych se také neobešel. V poslední době zaměstnávám i syny. Něco si přivydělají a zůstane to v rodině. (směje se)

Potatili se?
Oba studují Střední uměleckou školu na Hollarově náměstí. Starší Petr chtěl studovat grafiku a dostal se na keramiku, mladší David chtěl dělat keramiku a je na počítačové grafice. Oba mají velký talent. Po šestnácti letech, kdy jsem bydlel v Karlových Varech, jsem se vrátil do Prahy. Žiju s kluky na Žižkově, v třípatrové vilce z třicátých let, a někdy je na nás moc malá. Ona malá je!

Rád experimentujete?
Nejen s porcelánem, ale i na obrazech, v kresbách a v grafice. Experimentovat mě baví i v životě. Nesnáším klid a stereotyp, nemohl bych ležet v písku u moře. Se syny se jedeme potápět nebo se na čtyřkolkách vydáme do pouště, lezeme na skály…

Ve vašem díle převažují živočichové. Stále jsou pro vás nevyčerpatelným námětem?
Příroda je mým celoživotním tématem, které, alespoň si to myslím, nikdy neopustím. Miluji zejména africkou faunu a flóru. Nemám jednotný styl. Pohybuji se od realistického ztvárnění přes „mimikry“ až po symbolické znaky. Když už mi pro moje zvířata nestačil papír, putovala na porcelán i na plátno. Některé obrazy jsou barevnými zvětšeninami grafických kompozic, nikdy ale nedělám kopie, vždy varianty, ať už v kresbě, či na porcelánu. Každé zvíře se jeví jinak na šálku, na misce či na talíři. Pokaždé je to výzva, pokaždé musím volit trochu jiný přístup.

Byl jste v Africe?
Na dlouhodobém pobytu u Zdeňka Vágnera, syna zakladatele Safari Parku ve Dvoře Králové. Tenkrát se angažoval v záchraně chocholatek, afrických antilop, které se mimochodem moc dobře nekreslí, protože jsou neposedné. Podíval jsem se i do Národního parku Serengeti v severní Tanzanii, navštívil jsem kráter Ngorongoro i park Nairobi v Keni. Ale taky mám rád koně, psy, kočky…

Často jste navštěvoval zoologickou zahradu?
Nejprve s tátou, který byl reklamním grafikem – záviděl jsem mu, jak jednou linkou nakreslí kdejaké zvíře. Pak už jsem jezdil do zoo sám. Vždycky jsem měl pocit, že vidím něco nového, že můžu skrze zvířata procestovat celý svět. Pozoroval jsem zvláště šelmy, jejich ladný pohyb, levhart a gepard jsou tak trochu baletky, ale stále predátoři. Číhal jsem, které zvíře kdy dostane nažrat, kdy se v pohybu zastaví, kdy se svalí a usne. Obíhal jsem zahradu, znal každodenní rytmus tamního života. Trávil jsem v zoo spoustu času. V pětadvaceti letech jsem si poprvé pohladil geparda, protože jsem se skamarádil s ošetřovateli. V zahradě jsem také pracoval na diplomové práci pod názvem Animal in Action, kterou jsem obhajoval na Akademii výtvarných umění v ateliéru volné grafiky u profesora Ladislava Čepeláka. Mám docela vtipnou vzpomínku na dobu, kdy jsem ji dělal: seděl jsem u nosorožců na zídce a vedle si pokládal kresby. Zafoukal vítr a spadly mi dolů do výběhu. Uslyšel jsem za sebou: „Já ti je zachráním.“ Paní ošetřovatelka vzala vidle, kresby na ně napíchla a podala mi je. (směje se) Dodnes je mám schované. V zahradě jsem se naučil fotografovat očima, uložit si každý obrázek do paměti a posléze s ním pracovat.

Jak se maluje pod glazuru i na glazuru, že porcelán může být i bez glazury, ale...

Víte, o kom se říká, že je kočka, která pláče?
Asi o gepardovi, protože má černé pruhy táhnoucí se z koutku oka až k tlamě.

Proč jste si oblíbil geparda?
Nejen geparda, mám rád i levharty, zebry, tygry – protože mají krásně kontrastní a kresebnou srst. Přiznávám ale, že gepardi mně zvláště přirostli k srdci. Četl jsem od Desmonda Varadaye, správce rezervace ve východním Bečuánsku, knihu Gara Jaka — příběh geparda. Ten se snažil zachránit tři gepardí mláďata, když jejich matka zahynula. Podařilo se mu zachránit jen jedno. Viděl jsem film Můj kamarád gepard Duma… Oni ti gepardi zase nejsou takoví bouráci, jak vypadají. I když jsou vynikajícími běžci a uloví mladou zebru nebo antilopu, dost často je lvice či hyena od kořisti odežene a oni hladoví. Moc nemusím lvy. Nechápu, proč musejí mít v Africe v takovém horku kolem hlavy tak hustou hřívu, připadají mi jako kočka v beranici. (směje se)

Přesto jste lva vyřezal z přežahové mísy na výstavu…
Když už ho máme v tom státním znaku... (směje se)

Je o porcelán se zvířecími motivy zájem?
Je. Některé motivy bych mohl dělat stále dokola. Často je lidé objednávají jako svatební dar. Oblíbené jsou zvláště dva šálky s podšálky a podnosem. Dřív jsem nechtěl dát svolení, že by se některé kusy mohly vyrábět v malých sériích, ale už jsem změnil názor.

S kým budete spolupracovat, když porcelánka ve Staré Roli zkrachovala?
K mému rozčarování zavřela ještě před otevřením loňské výstavy. Nebyla ale jedinou porcelánkou, kde jsem vypaloval. Spolupracuji také s Ateliérem JM Lesov/ Thun, který se věnuje autorskému designu. Je jednou z posledních manufaktur, které udržují a rozvíjejí tradiční rukodělnou výrobu porcelánu. Navázal jsem také spolupráci s panem Michalem Prokopem, bývalým ředitelem porcelánky v Horním Slavkově, odkud odešel a s několika kolegy obnovil manufakturní výrobu porcelánu v Příchovicích u Přeštic.

Do jakého porcelánového experimentu se pustíte nyní?
Chtěl bych začít pracovat s porcelánem jako „průsvitkou“, touto historicky prověřenou a dnes opomíjenou nádhernou technikou. Vznikají tak neopakovatelné jemné šerosvitové obrázky na černobílém základě, které jsou bez vlastního světelného zdroje vlastně nečitelné. Mám vymyšleno několik stínidel pro lampy, lustr i jiné typy osvětlení. S Michalem Prokopem chceme vyzkoušet, co tato technologie umí – i s pomocí 3D tiskáren. Jedině kvalitními nápaditými originály vyráběnými v limitovaných číslovaných edicích lze konkurovat dumpingovým cenám ruských a čínských výrobců. Snad bude oheň férový.

Premium

Nikdo dodnes neví, kolik těch holek zůstalo zakopaných. Starosta Dubí vzpomíná

Prostitutka láká zákazníky za výlohou vykřičeného domu v Dubí u Teplic (2005) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

„Devadesátky“ a přelom tisíciletí byly v Dubí na Teplicku divoká léta. Řádili tu pasáci prostitutek a mafiáni. Město se...

Premium

Kořeněná jídla ani káva neškodí, vyvrací profesor Tesař letité mýty

Prof. Vladimír Tesař, zakladatel a přednosta Kliniky nefrologie 1. Lékařské... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Kola je pro ledviny hrob. Nejlepší je nesolit a nejíst ostrá exotická jídla. Alkohol dokáže „propít“ ledviny, které je...

Premium

Špičkový výrobek i po letech funguje. Kvůli hloupé chybě je však k ničemu

Vypadá i funguje jako nová. Jen z ní kvůli několika nesmyslům ani nezískám... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Snoubení spotřební elektroniky a počítačů provázely porodní bolesti, které jsou z dnešního pohledu absurdní a...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!