Kedlubny mají nespočet odrůd – od raných rychlených až po ryze českou odrůdu Gigant (která mimochodem prakticky nedřevnatí a ani dlouho po sklizni neztrácí nic ze svých chuťových vlastností).
Bez ohledu na velikost či barvu pleti jsou bohaté na vitaminy – hlavně C, B a K – i minerální látky. A vůbec jsou našemu zdraví moc prospěšné. S konzumací štiplavých brukví by to neměly přehánět snad jen osoby trpící na záněty žaludeční sliznice a dvanácterníku – éterické oleje v nich obsažené totiž mohou sliznice dráždit.
Mistr kuchařRoman Paulus, šéfkuchař restaurace pražského hotelu Alcron, radí každý týden čtenářům LN. |
Čerstvě sklizená kedlubna chutná nejlíp jen tak, syrová, hodí se ale i na „velké vaření“.
„Kromě salátů můžete z kedlubny připravit skvělou teplou přílohu,“ popisuje Roman Paulus s tím, že do salátu se dá použít syrová nebo jen lehce zblanšírovaná, na teplo je zase možné kedlubnu krátce podusit na másle a zglazírovat podobně jako karotku. Můžete ji ale i plnit a zapékat, dusit na smetaně, přidat do polévky nebo nastrouhat a nadělat z ní placky a la bramborák… Vůbec nejoblíbenější teplou úpravou kedlubny je asi kedlubnové „zelí“, vlastně zadělávaná kedlubna, kterou má většina z nás spojenou se vzpomínkami na prázdniny u babičky.
Šéfkuchař Paulus ji podává třeba k telecímu líčku na víně a tradiční recept s cibulí a kmínem dolaďuje trochou kořenové zeleniny: „Do základu dávám kromě cibule i mrkev, petržel a celer, pak přidám kedlubnu nakrájenou na širší nudličky a společně nechám dusit, dokud nezměknou. Na ochucení klasicky sůl, kmín, případně trochu cukru a octa. Důležité je zeleninu nestrouhat, ale krájet na nudličky – nechceme kaši, ale zelí, vlastně spíš jakési ragú.“ Takto upravená kedlubna se hodí k jakémukoli dušenému či pečenému masu.
Marinovaná kedlubna s kozím sýrem |