Byli jsme početná skupina, která pana prezidenta Havla doprovázela na státní návštěvě v Izraeli hned na počátku jeho funkčního období. V průběhu návštěvy, trvající několik dní, jsme se každé ráno scházeli ke společné snídani v překrásném jeruzalémském hotelu King David.
Bez výjimky každé ráno opakoval tu samou větu přednesenou s viditelným humorem a perfektním hereckým výkonem: „Bože, já nechci být prezidentem.“ Bylo však znát, že si neuvěřitelnost tohoto momentu, kdy svět lpí na jeho slovech, dobře uvědomuje a že věří, že má možnost realizovat své myšlenky ve světě plném problémů.
Bohužel zklamání na sebe nedalo dlouho čekat. Asi si ještě chvíli počkáme, než si český národ uvědomí, koho ve Václavu Havlovi měl. Pak na něj budeme všichni vzpomínat tak, jako to cítili například členové amerického kongresu, když se mu na státní návštěvě v USA dostalo té výjimečné pocty promluvit k oběma jeho komorám.“
Pocty, které se do té doby dostalo jen velikánům typu Churchilla. Tento člověk nevelkého vzrůstu a do té doby neznámého v umění velkých řečníků, s nikoli perfektní angličtinou držel stovky členů tohoto sboru v absolutní pozornosti a soustředění a ti doslova „hltali“ každou jeho myšlenku, kterou tento skutečný státník řekne. Na tuto chvíli se zapomenout nedá.
