Podle Horáčka nejde jen o osobní, ale i národní ztrátu. „Vím, že bude chybět nespočtu dalších, do jejichž životů jeho svérázná, emocemi naplněná hudba vstoupila; není to jen soukromá ztráta, ale ztráta národní,“ napsal Horáček. „Ať je ti lehká zem, Petře,“ uzavřel vzpomínku na svého dlouholetého souputníka na své facebookové stránce.
zdroj: www.youtube.comPetr Hapka je znám především jako autor i interpret řady písní. Spolu s textařem Horáčkem se podílel na desce Hany Hegerové Potměšilý host či albech s více interprety V Penziónu Svět a Citová investice. Patřil také k našim nejplodnějším a nejvýraznějším autorům filmové hudby. Je podepsán například pod hudbou k filmům Tisícročná včela, Páni kluci, Den pro mou lásku, Panna a netvor, Deváté srdce nebo Kráva.
Jak viděl zesnulý skladatel sám sebe, co si myslel o kriticích a podle čeho si vybíral texty, které zhudební? Přinášíme výběr z autentických vyjádření, které Hapka uvedl v rozhovorech pro Lidové noviny.
O trémě:
„Před vystoupením chodím jak lev v kleci - tři kroky vpravo, prudká otočka hlavy, šíbnout ocasem o mříž a pak zase na druhou stranu. Na pódiu pak ztrácím přirozenost a lidé to hned poznají; je jedno, jestli jde o univerzitního profesora, anebo o kopáče, výjimkou jsou snad jen hudební kritici. Naštěstí jsem nepřirozený jenom ze začátku, většinou jen do nějakého průšvihu, který se mi stane. To se potom začnu smát a najdu svou nenucenost. Je fakt, že trému jsem poznal dost pozdě - právě proto, že jsem nikdy nevystupoval, anebo rozhodně ne jako leader. Možná, že kdyby mé vystupování přišlo dřív, už bych byl z takových stavů venku.“ (Pátek Lidových novin, 17.8.2001, autorka rozhovoru: Markéta Turková)
O ženách:
“Já mám ženy rád a je to na mně vidět. Mám je rád v podstatě asi jako kočky - jsem na ně něžný, umím je vyslechnout, umím jim poradit, umím se mezi ně neplést, když mají svoje hádky... Ženy jsou pro mě kočky. A máme se rádi celý život.“ (LN 19.6.2004, autorka rozhovoru: Silvie Blechová)
O kriticích:
“Občas se ptám lidí, co se jim na mé písničce líbí - a oni to jsou schopni pojmenovat, vyjmenovat klady i zápory, říct konkrétní výtky. Posluchači se mnou mají obdobné vidění, a když se zpětně zamyslím nad jejich výhradami, zjistím, že i tam jsme zajedno. Kritici jsou naopak lidé, kteří jsou za to samé placeni - jen mám dojem, že už se díky tomu nemůžou pro něco nadchnout, ani uznat, že je něco prostě a jednoduše dobré.“ ...
„Rozhodně nechci zobecňovat, i mezi kritiky mám mnoho přátel, mnoho z nich mám rád, i když ke mně nejsou zrovna shovívaví - ale když mají pravdu, co se dá dělat? Jenže i ta jejich pravda je lhostejná - po mně zbudou písničky.“ (Pátek Lidových novin, 17.8.2001, autorka rozhovoru: Markéta Turková)
zdroj: www.youtube.com„Nemám rád lidi, kteří sami sebe jmenují kritikem a začnou se podle toho chovat. Kritik má být nějaký muzikant, jako to bývalo dřív. Dnes je to tak polovina, a tu mám rád. Aneznamená to, že oni mě chválí... Já mám třeba rád Rejžka.“ ... „ Pro mě je nejdůležitější, že se to líbí mně. A když se to líbí mně, tak vím, že se to bude líbit třeba čtvrtině možných posluchačů. A to je hodně vysoké procento.“ (LN 19.6.2004, autorka rozhovoru: Silvie Blechová)
O psaní písní:
“Text je pro mne výzva: vždyť na většinu napíšu třeba až čtyři hudby, pořád nejsem spokojený - a pak najednou jsem. Ta hudba, u které ten pocit získám, už třeba sice není tak dobrá jako ta první, která byla srdečnější, šla víc z ducha, protože tahle je už víc vykoumaná. Ale to je těžké na vysvětlování: vztah člověka ke své práci je jako vztah mezi lidmi. Vztaženo opět k profesionálním kritikům - i proto si myslím, že mi do mé práce vlastně nemá kdo co žvanit. Představte si to v manželství: ožením se, jsem šťastný, mám euforický pocit a do toho přijde soused a řekne ,chlape, poslouchám vás celou noc, moc řádíte, takhle to nepůjde!´ A to je hudební kritik.“ (Pátek Lidových novin, 17.8.2001, autorka rozhovoru: Markéta Turková)
Jaký musí být text, aby na něj chtěl psát hudbu? “Je to opět jako mezi lidmi: jsou ženské, u nichž chlap krásu pozná za půl roku, jsou ženské, které jej ohromí na první pohled. Je fakt, že text, který patří do druhé skupiny, si rychle nesu domů a dám se do něj. Hned si s ním jdu užít. Naopak jsou texty, které mám doma i několik let - například Z fotky mé mámy kape krev jsem měl doma pět let a hudbu k němu jsem stále necítil jako dostatečně hnusnou. K textu si nemusím hledat vztah, každý text nabídne vztah sám, začne se nějak chovat... „
„Samozřejmě, hudbu si umím i vymyslet, vymyslet lze totiž všechno na světě. Ale já chci být překvapený, která hudba mě napadne, miluju ten pocit, že mě hudba ,přepadla´, sám se tomu divit a mít radost. To je nejhezčí. To je třeba případ písničky S cizí ženou v cizím pokoji.“ (Pátek Lidových novin, 17.8.2001, autorka rozhovoru: Markéta Turková)
zdroj: www.youtube.comO studiu:
„Mě nejdřív vylili z herectví, které jsem dva roky studoval u Oldřicha Nového, pak mě vyloučili i z violy a nakonec z klavíru. Ale žít se musí! A tak když nešlo hrát ve škole, tak jsem nastoupil do divadla Paravan, kde se najednou zjistilo, že umím psát písničky. A musím říct, že tohle období hledání a nevědění bylo nejkrásnější etapou mého života.“ (Pátek Lidových novin, 26.11.2010, autor rozhovoru: Ignác Štajer)
