Ve shlucích vláken, jež tvoří podhoubí neboli mycelium, je skryto devadesát devět procent organismu houby. „Dokud nám nezplesniví chleba nebo neodkopeme kus půdy v lese, to nejdůležitější z houby nevidíme,“ upozorňuje čerstvý držitel Prémie Otto Wichterleho.
Houby radši nejezte večer. Při otravě jako první pomoc poslouží aktivní uhlí |
Podhoubí si prý můžeme představit jako velmi hustou síť pavučinových vláken. Slouží k čerpání a přenosu živin, a to nejen pro houbu samotnou. Devadesát procent rostlin nepřijímá živiny kořeny, ale skrze houby, jež na nich žijí. Na oplátku jim rostliny dodávají cukry. Jeden bez druhého se obejdou jen stěží, žijí ve vztahu, kterému se říká mykorhizní symbióza. Ne všechny houby jsou však pro rostliny užitečné. Patogenní druhy jim naopak škodí. Petr Kohout zkoumá, jak se poměr mezi „dobrými“ a „zlými“ houbami odráží na stavu lesů, polí a celkové podobě krajiny.
LN: Jak to vypadá, když jde na houby mykolog? My chodíme s košíkem, s čím chodíte vy?
My vlastně v terénu houby nepozorujeme. Nám jde o to, zjistit všechny druhy, které se v tu chvíli na daném místě vyskytují. A většina hub plodnice – to, co běžně označujeme za houby – netvoří, a jsou tedy pouhým okem nepozorovatelné. Takže my se díváme pod zem. Podle mycelia ale jednotlivé houby nepoznáte, takže je rozeznáváme podle DNA. Jdeme do lesa, nasbíráme si půdu – v jednom gramu mohou být i stovky druhů hub – a v laboratoři izolujeme DNA. A velice podobnými metodami, jako v kriminalistice zjišťují totožnost osob, zjistíme genetický kód a podle něj druh houby.
