Pandemie zvýraznila roli sester. Učíme se za pochodu, ale zdravotníci z boje neutíkají

LN Byly zdravotní sestry při studiu a školeních připravovány na velkou epidemii?
Na tuhle nebyl připravený nikdo, je to situace, s jakou jsme se nikdy nesetkali. Sestry se připravují na řešení krizových situací, třeba při velké dopravní nehodě s mnoha zraněnými. Ale na rozsah této pandemie se nikdo připravit nemohl. Učíme se za pochodu.

LN Nebyl to na sestry příliš velký psychický tlak, neměly strach, zvláště ty v prvním kontaktu s nakaženými pacienty?
Určitě nebyly v pohodovém prostředí, nevěděly, co epidemie ještě přinese, jakého rozsahu dosáhne, neměly dost ochranných pomůcek.

LN Stalo se, že některé sestry utekly?
Nevím o tom. Zdravotníci nejsou zvyklí utíkat z boje, jejich práce je o tom, že jsou pořád vystaveni infekcím, stresu. Snaží se tomu co nejlépe přizpůsobit a samozřejmě musí myslet i na sebe a neohrozit se. Dnes už víme, jak nemoc probíhá, místa kontaktu s nemocnými jsou vybavena nejlepšími ochrannými prostředky. Zdravotnická zařízení reagovala, připravují lůžka pro nakažené. Sestry vědí, jak se mají chránit, je to teď už pro ně daleko lepší než na začátku.

LN Takže ochranné pomůcky alespoň v „první linii“ už pro sestry jsou?
Podle mých informací je teď stav výrazně lepší, i když nevím, jestli úplně všude. Mám denně v e-mailu několik nabídek z různých firem i institucí, které začaly ochranné pomůcky vyrábět. Zvedla se obrovská vlna solidarity, za kterou jsme vděční. Různé firmy posílají ochranné štíty, roušky, naše Česká asociace sester rozvážela roušky i kolegyním, které poskytují domácí péči.

LN Dařilo se podle vás pandemii od začátku zvládat dobře?
Vždycky jde něco udělat líp. Když ale uvážím, co jsme o epidemii věděli, tak si myslím, že byla zvládnuta velmi dobře. Brzy byly uzavřeny hranice, omezeny aktivity na veřejnosti, lidé se izolovali. Kvůli tomu nedošlo k masivnímu nárůstu nakažených, který hrozil. Určitě se ale objeví dost lidí, kteří budou dodatečně vědět, jak by to oni dokázali líp.

LN Pandemie připomněla, jak je práce sestry náročná, a nejen teď. Pečují o těžce nemocné, o umírající. Má sestra nějakou psychologickou pomoc, nebo se se vším musí vyrovnat sama?
Myslím, že všude už funguje systém psychosociální intervenční služby. I malé zdravotnické zařízení, které na to své lidi nemá, může využít agentur, které pomoc nabízejí, asociace sester na ně má kontakty napříč republikou. Sestry mohou navštívit psychologa nebo psychoterapeuta, mohou se ze svých pocitů vypovídat, aby je nedržely v sobě. Je to pro jejich duševní stav hodně důležité.

LN Myslíte si, že si lékaři dostatečně váží svých sester?
Nevím, jestli dostatečně, rozhodně nemohu mluvit za všechny. Ale já špatné zkušenosti nemám. Třeba konkrétně u nás, v Institutu klinické a experimentální medicíny, si lékaři sester váží a sestry si váží lékařů. Všem je jasné, že jeden bez druhého pracovat nemůže. Paradoxně nám pandemie možná přinese to, že sestry získají ještě víc na vážnosti mezi veřejností i mezi lékaři, protože je vidět, jak je jejich profese důležitá a v mnoha případech nenahraditelná.

LN Měly by sestry získat nějakou větší odměnu za práci v době pandemie?
Jednoznačně ano. Vezměte si už jenom pohyb v ochranných prostředcích ve vysoce infekčním prostředí. Za to si sestry zaslouží výraznou odměnu.

LN Mohou už dnes být sestry spokojené se svým finančním ohodnocením?
Se svým finančním ohodnocením je asi spokojen málokdo. Sestry si určitě zaslouží víc peněz, ovšem v posledních letech se jejich příjmy zvyšují a nejsou tak žalostné jako dřív. Myslím si, že finanční ohodnocení už není ten první důvod, proč je sester málo nebo proč odcházejí. Pořád ale existuje nespravedlivý rozdíl – ve veřejných zdravotnických zařízeních dostávají sestry za stejnou práci víc peněz než v soukromých.

LN Řekla jste, že finanční situace sester se zlepšuje. Co je tedy dnes ze zdravotnictví nejčastěji vyhání?
Řekla bych, že směnný provoz v nemocnicích, práce v noci, o víkendu, ve svátky. Když mají rodinu, radši odcházejí do ambulancí, kde je jednosměnný provoz, anebo odejdou ze zdravotnictví úplně. Ale na rozdíl od peněz je tato situace nezměnitelná, nemocniční oddělení musí fungovat nepřetržitě.

LN A co byste chtěla změnit, třeba právě v situaci, kdy společnost sestrám fandí?
Momentálně bych jako první chtěla prosadit, aby sestry měly profesní komoru, která bude zřízena zákonem, jako ji mají lékaři.

LN Proč zrovna komoru?
Bylo by to zrovnoprávnění našich profesí. Komora má mnohem větší sílu pro sestry cokoli vyjednat, ať už jsou to platy, nebo lepší pracovní prostředí.

LN Mluví se o tom, že by u nás mělo pracovat více sester ze zahraničí...
Sestry u nás chybějí a teď nejsme schopni získat je v České republice. V nejbližších dvou třech letech musíme nahradit chybějící sestry právě sestrami ze zahraničí. Ale musíme dbát na to, aby splnily aprobační zkoušku a také získaly dokonalou jazykovou přípravu. Bez toho nemohou o pacienty dobře pečovat.

LN Vlastně takto vysáváme sestry z chudších zemí...
Je to realita, takový je dnešní svět.

LN Automaticky říkáme „sestry“, ale v tomto oboru přibývá i mužů.
Tato profese se oficiálně jmenuje „sestra“, už se ani nepoužívá „zdravotní sestra“. Je moc dobře, že tuto práci dělá stále víc mužů. Jsou prospěšným prvkem v typicky dámských kolektivech, pomohou při fyzicky hodně náročných činnostech, mají často přece jen o něco blíž k technice, což se hodí. I když i sestry ženy určitě ovládají mnohem víc zdravotnické techniky než v minulosti.

LN Má mít každá sestra vysokoškolské vzdělání?
Nemusí. Máme takzvané praktické sestry, které mají střední zdravotnickou školu a jsou důležitým článkem v poskytování ošetřovatelské péče. Ale pokud chceme, aby sestra byla skutečně nejvýše vybavená všemi kompetencemi, měla by mít vyšší odbornou školu nebo vysokoškolské vzdělání bakalářského typu. Výhodou pak je magisterské vzdělání zaměřené už na určitý obor, například v intenzivní péči.

LN Zůstávají sestry s vysokoškolským titulem ve zdravotnictví?
Určité procento odchází mimo zdravotnictví. Musíme se snažit, aby práce pro ně byla natolik atraktivní, že u ní zůstanou.

LN Lékaři si často stěžují na papírování. A co sestry?
Také musejí dokumentovat ošetřovatelskou péči. Je to vlastně i jejich legislativní ochrana. Ale snažíme se vsouvat do týmů i profese, jako je třeba administrativní pracovník ve zdravotnictví – to je nový vzdělávací program, se kterým přišlo ministerstvo zdravotnictví. Tito lidé by měli ulevit sestrám od administrativy a dát jim čas na přímou péči o pacienta.

LN Proč jste se vy stala zdravotní sestrou?
Uvažovala jsem o studiu gymnázia, ale nakonec jsem se rozhodla pro zdravotnickou školu, možná i proto, že ji vystudovala moje sestra. Před maturitou jsem viděla dokumentární film Kam růže nesmějí o zdravotních sestrách v IKEM, z prostředí operačních sálů a pooperační péče. Uchváceně jsem na to hleděla a řekla si – tam chci pracovat. A taky jsem do IKEM jako sestra nastoupila a dnes tu pracuji zase, i když už v jiné pozici. Je tady skvělá práce, dělá se tu špičková medicína a jsem hrdá na to, že mohu být její součástí.