V patnácti letech se začala sebepoškozovat a nesnášet, pomohli jí lékaři Dětské psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Motol v Praze. Deset let žila v klidu. A dnes? „Od jara visím na telefonní lince svého psychiatra. Mám úzkostné stavy, kdy nemůžu dýchat, jít ven, nespím, jsem nervózní, brečím. Bojím se dalších nařízení, už se v těch příkazech ani nevyznám,“ popisuje sedmadvacetiletá Tereza. Spouštěčem jejích trablů bylo opětovné omezení práce; jako kadeřnice se stala „ohroženým“ druhem.
K TÉMATU: |
„Vrátil se pocit, že je všechno proti mně a já k ničemu. Mám léky i terapii, navíc mi pomáhají rodiče, bez nich bych ten stav nedala ani ekonomicky,“ říká s tím, že vyjít z domu ji nutí jen pes. Je schovaná před světem a zčásti jí vládní nařízení paradoxně pomáhají, tedy v bodě omezení pohybu. Ta, dle slov části psychiatrů, mírně ochraňují řadu úzkostných pacientů.
Duše národa trpí
V první i druhé vlně pandemie covidu-19 stoupl u Čechů počet duševních onemocnění na 30 procent, trpí jimi každý třetí dospělý našinec. Výskyt deprese a rizika sebevražednosti stoupl trojnásobně, úzkostných poruch dvojnásobně. „Vysoký výskyt duševních onemocnění je zřejmý u mladých dospělých a u lidí, kteří jsou na tom hůř ekonomicky: přišli o práci, museli si zkrátit úvazek, mají minimální příjem,“ vysvětluje PhDr. Petr Winkler, vedoucí střediska sociální psychiatrie Národního ústavu duševního zdraví.
Předseda České psychiatrické společnosti prof. MUDr. Pavel Mohr dodává: „Větší riziko tento stav představuje pro lidi mající zvýšený strach o zdraví nebo kteří v minulosti prodělali traumatické zážitky.“
Deprese a stres. Duševní zdraví v Hongkongu je podobné jako ve válečné zóně |
Dlužno dodat, že traumatický zážitek může představovat i osobní účast u složitého průběhu nemoci covid-19. To je případ zdravotnice Dany, která byla od prvních okamžiků konfrontována s lidmi nakaženými virem SARS-CoV-2 a posléze je viděla v nejhorším stadiu nemoci.
„Napřed jsme o všem, co se dělo u ní v nemocnici, mluvily. Sestra chodila do práce bez obav, není slaboch,“ přibližuje Jana Malá peripetie svého sourozence. „Časem byla frustrovaná z pomalé vakcinace, pak mi přestala zážitky sdělovat, neozývala se… Zhruba před měsícem se u ní začaly projevovat deprese, poruchy spánku, chorobné obavy z nákazy. Snad jde jen o druh vyhoření,“ doufá inženýrka chemie, která nechce sestru jmenovat z etických důvodů – zdravotnice skončila v dočasné ambulantní péči psychiatra.
Omezit tok negativních zpráv
Zesílený stres pociťují skoro všichni, ne všichni ho ale zvládají. Mnoho lidí se v první řadě neumí „popasovat“ s tím, že mnoho věcí nezmění, neovlivní, neurychlí… „Jde o problém sebekontroly, který je dnes více zřetelný; nutnost naučit se řešit situaci tak, jak je v mých silách,“ vysvětluje sociolog Petr Freiman. Konkrétně? Nedokážu-li covid-19 medicínsky zničit a zajistit, aby nezabíjel, pak ho v rámci vlastní duševní hygieny nepustím škodit do své mysli. Dodržím zdravotní opatření, ale…
„Rozumné je ovlivnit množství a kvalitu informací na dané téma, které na sebe člověk nechá působit. Kupříkladu si ordinovat ,informační půst‘: omezit čas pro zprávy, vybrat seriózní zdroj informací, udržet si kritický odstup,“ dává příklad očistné cesty profesor Mohr.
Zvýšený počet duševních onemocnění trvá, lidem pomůže i nový web |
Někdy je rada jednodušší než realizace. „Ráno vstanu a hned si jdu mýt ruce. Než vyjdu z bytu, postříkám kliku dezinfekcí a v roušce odcházím,“ popsala ekonomka Miluše začátky svých dnů psychologovi. Na první pohled zodpovědné chování, jenže má pokračování.
„Chodím po Praze pěšky, nosím lehké rukavice a manžela se nedotýkám, protože jezdí MHD,“ vyjmenovává. „Mám strach se o něj doma i otřít, udržujeme odstup a poprosila jsem ho, aby spal v obýváku… Stále všechno oblečení peru. Je mi do breku, když poslouchám zprávy, kolik lidí zemřelo. Já zemřít nechci.“ Do toho stavu dostal ženu covid-19, do psychologické péče pak její syn. Nejde o ojedinělý případ.
Strach jako magnet?
Pane doktore, kdy to skončí? Chci být zase v pohodě… I takové dotazy míří k psychiatrům v online diskusích. Ani odborník nezná odpověď. Lékaři radí rozptýlení, jímž je sport a pohyb v přírodě, což v čase omezení pohybu není lehké. Leč účinné!
Často se říká, že bojí-li se člověk něčeho nadměrně, to „něco“ si sám přivolá. Nadnesené, ale… Studie odborníků Oxfordské univerzity a NIHR Centra zdravotnického biomedicínského výzkumu tamtéž naznačila: u lidí s diagnózou duševní onemocnění je o 65 procent vyšší pravděpodobnost nákazy virem způsobujícím covid-19 než u ostatních.
Pandemie ohrožuje duševní zdraví. Jak psychické problémy ustát? |
Údajně může být příčinou to, že tito jedinci jsou náchylnější k zánětům, trpí metabolickými potížemi, dělá jim psychický problém nosit roušku a dodržet fyzický odstup. Jde však zatím spíše o orientační výzkum.
„Bude přibývat těch, kteří měli covid a objeví se u nich postcovidové psychické následky,“ zmínil docent MUDr. Martin Anders, přednosta Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze. Nezřídka začínají poruchami spánku, na které navazuje nesoustředěnost a únava. Nemoc se totiž dotýká i metabolismu neurotransmiterů (chemická látka sloužící k přenášení nervových vzruchů).
Poradny a linky s pomocí
Duševní pohodu lidí dnes ze všeho nejvíc ohrožují obavy o život blízkých, ekonomická nejistota, existenční tíseň či vztahové problémy. Své o tom ví sedmdesátiletý Karel Sič z Brna. Od loňského listopadu nebyl pořádně mezi lidmi; je kardiak, a navíc mu funguje jen jedna a půl plíce. Byl zvyklý chodit do parku, jezdit na zahrádku za město.
„Bojím se jít ven, abych to nechytil, jsem ohrožený senior, a ještě ty moje nemoci! V každém vidím bacilonosiče a mám už strach z lidí, na druhé straně bych si rád s někým popovídal,“ dí sklesle muž, který se u lékaře dožadoval prášků na spaní a úzkost. „Až jsem si říkal, že by bylo lepší, kdybych nebyl…“ naznačí.
Podobné myšlenky už mohou být důvodem k vyhledání odborné pomoci. „Nemusí mít hned formu osobního setkání. Může být telefonická, e-mailová, s podporou jiné komunikační technologie. Při urgentních psychických stavech lze využít krizových linek,“ radí PhDr. Ing. Martin Pospíchal z Katedry psychologie UK.
