Smuteční síň v Třinci praskala ve švech, každý se chtěl rozloučit se Soňou Pertlovou. Vedle rodiny se v síni tísnili spolužáci, sportovci a přátelé. Psal se 14. květen 2011 a nikomu nebylo do řeči.
O čtyři dny dříve a dva dny po odchodu třiadvacetileté talentované šachistky napsal nejlepší český šachista posledních let David Navara na svém blogu na webu Pražské šachové společnosti:
Vyšel speciál LN 101 pohnutých osudů |
„Ještě na konci března mi přála všechno nejlepší k narozeninám, přestože její stav byl velmi vážný. Její pobyt mezi námi byl krátký, ale stihla během něj mnohé. Měla skutečnou chuť do života a je smutné, že nás opustila tak brzy. Věřím, že se teď na nás odněkud shora dívá z jiného světa, v němž není bolest ani smutek. Vzpomínám si, jak Soňa psala v roce 2009 z Wijk aan Zee reportáž pro Novoborský šachový server.
Někdo ze čtenářů se nad fotografiemi podivil: Soňo, vážně jsi teď brunetka? Soňa odpověděla s dost drsným smyslem pro humor: Jsem a doufám, že zůstanu. Soňa Pertlová zůstane v našich vzpomínkách taková, jaká byla vždy. Milá, přátelská, statečná, optimistická. V tom se od ní můžeme učit. Čest její památce.“
Tesknili a stále teskní mnozí, zapomenout nemohli a ani nechtějí. Protože každé setkání s půvabnou mladou ženou, která byla podle šachistů Milana Babuly a jejího trenéra Pavla Čecha obdařena vhodnými vlastnostmi a všestranným talentem, bylo jako injekce s velkou dávkou radosti a optimismu.