Co po kariéře? Nebuďte líní a hledejte možnosti, radí sportovcům Valenta

LN Přiznejte, nazujete ještě někdy lyže?
Jasně. Není to tak, že bych na nich trávil každou volnou chvíli, ale když můžu, tak je rád znovu nazuji. Dokonce si i občas skočím, ale už jen do vody. Dva roky zpátky jsem ještě jezdil na exhibice do Rakouska, to mě hrozně bavilo. Teď už mně to pracovní povinnosti moc nedovolují.

LN Je to třináct let, co jste v Salt Lake City vybojoval zlato. Přepadne vás někdy při pohledu na medaili nostalgie?
Neblbněte, na tohle já moc nejsem (úsměv). To, že jsem dokázal vyhrát olympiádu, je jenom příjemný bonus. Když si na to vzpomenu, tak se mi vybaví hned několik věcí: super zážitky, skákání i jídelna.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

LN Jídelna?
Přesně tak. Nedělám si srandu. Sportoviště, olympijské vesnice i ty programy okolo jsou vlastně všude stejné. A pak tu máte jídelnu, ve které můžete jíst 24 hodin denně a hlavně v ní potkáte všechny sportovce. V Naganu jsem se takhle osobně setkal třeba s Gretzkym nebo Jardou Jágrem. Zadarmo. Ani jsem si nemusel kupovat lístek na hokej.

LN Spoustu lidí fascinují výkony Martiny Sáblíkové, která i přes mizerné podmínky v Čechách patří ke světové špičce. Vy jste to měl s akrobatickým sportem velmi podobné. Kde jste se připravoval na vrcholné závody?
V Čechách nebyly můstky pro dvojná či trojná salta, takže jsem se přestěhoval do Bratislavy. Jeden rok jsem pracoval jako kamelot, druhý jsem pěstoval růže. Čtyřikrát týdně jsem pak jezdil zhruba 60 kilometrů na kole do Vídně. Tam jsem si odtrénoval a zase vyrazil 60 kiláků zpátky.

LN Po takovém zápřahu bych se druhý den snad ani neudržel na nohou.
Mě taky bolely nohy, nemyslete si! Ale je pravda, že jsem měl obrovskou fyzičku. Když jsme si jednou za čas dělali atletické testy, tak jsem všechny Rakušáky pobíjel (smích). Kamarádi nad tím dodnes kroutí hlavou.

LN Proslavilo vás trojité salto s pěti vruty. Těší vás, že ho ve stejné kombinaci ještě nikdo jiný neskočil?
Ti kluci ho skáčou, ale jen do vody. Na sněhu skáčou jiné kombinace, neméně obtížné, ovšem je paradoxní, že v těžší kombinaci pro dopad. Do posledního salta dávají dva vruty, tím pádem je pro ně dopad úplně slepý. Já to původně trénoval taky, nakonec jsem však dal přednost těžší variantě ve vzduchu a lehčímu dopadu.

LN Po kariéře jste se vrhl na cestu moderátora a režiséra. Nelákala vás trenéřina?
Měl jsem dvě nabídky. Jednu z Austrálie a druhou z Ruska. Jenže jsem nechtěl cestovat a vlastně se mi nechtělo ani do trénování. Chtěl jsem být doma s rodinou. Závodů už jsem si užil až příliš, takže jsem všechno odřekl.

LN A co mladé české naděje? Vyrůstá mezi nimi budoucí Aleš Valenta?
Bohužel ne. Momentálně nemáme nikoho, kdo objíždí Světové poháry. Nástupců není mnoho. Jsme minoritní a technicky náročný sport. Nevezmeme dítě z ulice, tak jako v případě fotbalu, florbalu nebo i hokeje. Lyžař musí mít trampolínovou nebo gymnastickou průpravu, jinak u nás nemá šanci. Ale všem těmto zmíněným sportům nabízíme druhou šanci, když už je přestane bavit jejich sport.

LN Jste skvělým příkladem toho, jak se uplatnit i po konci kariéry. Co byste poradil sportovcům, kteří skončí se svojí vášní a najednou nevědí, kudy kam?
Obecná rada neexistuje. Každý sportovec by měl myslet na to, že s tím zkrátka jednou skončí. Svým způsobem je to hrozně nefér vůči jiným profesím, které můžete dělat klidně do důchodu. Sport je hrozně specifický a v tomto ohledu i krutý. Vzkázal bych všem, ať se dívají kolem sebe a zjišťují, co by je mohlo po kariéře bavit a naplňovat. Je smutné, že většina sportovců žije hodně stereotypní život: ráno vstane, nasnídá se, jde na trénink, pak na oběd, zase jde spát. V tomto případě moc možností není.

LN Máte dvě malé děti. Syn hraje hokej, dcera se dala na krasobruslení. Chcete z nich vychovat úspěšné sportovce?
Chceme z nich vychovat hlavně slušné lidi. Když se jim ve sportu bude dařit, tak budeme jenom rádi. Neodsuzuji, ale ani nesdílím názor pana Zachy (otec talentovaného hokejisty Pavla – pozn. red.), který se z kluka rozhodl za každou cenu udělat šampiona. Obdivuji jeho nasazení, ale v globálním měřítku tento způsob nemůže fungovat. Někdo má předpoklady pro to, aby byl jeden z nejlepších v republice nebo na světě, jiný je nemá. Nelze to tak určit ještě předtím, než se narodí.

LN Takže nejste typ otce, který syna pobízí, aby se na hokejových trénincích snažil dřít víc než ostatní?
Ale jo. Sport je krásný v tom, že v lidech vytváří cílevědomost a jisté bloky, které si můžete posouvat. Když dítě bude šidit tréninky a zápasy, tak si to pak přenese i do normálního života. Ve všem bude průměrné, nebude umět nic mimořádného a ve světě se ztratí. Jakmile začne dělat opak, snadněji pak přeskočí do jiné sféry. Bude zvyklý ze sportu, že se musí snažit naplno. Je potřeba nastavit to dítě tak, aby do toho dalo maximum. Pokud se to nepovede, tak se nic neděje. Když ano, je to paráda.

LN Po neúspěchu hokejistů na letošním šampionátu dvacítek se znovu rozdmýchala debata o financování sportu u nás. Stát podle některých hlasů nepřispívá tolik, kolik by měl. Jaký je váš názor?
Sport je černá díra. Nikdy nebude dost financí. Myslím, že podmínky pro sport u nás jsou srovnatelné s ekonomickou silou země. Je to samozřejmě individuální, třeba fotbalisté mají hřiště pomalu v každé vesnici. V tomto směru si nemají na co stěžovat. Druhá věc je samozřejmě jistá kvalifikace trenérů, kvalita přípravy a řady dalších faktorů. Musíme si ale přiznat, že to, co tady za bolševika bylo jako výkladní skříň, už není. Zbytečně jsme se toho zbavili. Mluvím o centrální výchově, kterou teď převzaly jiné země a na mezinárodní scéně z toho těží.