Zpěv melty

Melta ne, ta chutná i po letech stejně, pořád se musí rychle míchat, aby nevzkypěla, nevytekla na vařič a nezasmrděla celý dům. Její obal je vyroben možná z kvalitnějšího papíru, pár písmen je na něm sice jinak, ale pořád se dá po vyprázdnění moc pěkně bouchnout. To všechno jsem nedávno zjistil náhodou a teď stojím u plotny, vařím meltu, vzpomínám, jak ji míchal děda ve verandě a mám pocit, jako by mi přes práh věku propůjčoval svoji autoritu. Je to zvláštní zážitek: do mého života – řítícího se v rytmu internetu a médií vpřed bez jakéhokoli ohlížení – se vrátilo cyklické vnímání času. Mouchy bzučí stejně, ptáci zpívají taky stejně (takový ten špaček, který se naučil napodobovat můj mobil, se naštěstí buď odstěhoval, anebo chcípnul) a mně napadlo, že budu-li dost obratný a bude-li mít melta výdrž, mohu tuto chvíli předat i svým potomkům. Pokud ovšem dokážu zinscenovat jejich první meltový zážitek tak působivě, aby se do nich otiskl jako kdysi do mě ta chvíle na chatě u Berounky.

Do takového inženýrství duše se člověk nesmí pustit bez rozmyslu. Udělal jsem si nejdřív malý výzkum, zda má melta vůbec budoucnost. Abych plánovitě neprovoněl synům dětství, na smrtelné posteli jim nesděloval tajný recept na „tátovu meltu“ („Tři... žíce melty do vařící vody... a chvíli kvr... kvr...“ – „Kvr- co, tati?“ – „Kvrd...lat...“), a pak nás nějaký úředník Evropské unie nedonutil tu naši meltu přejmenovat, protože už od třináctého století v Itálii se pod názvem La Melta prodává vařený potkan s koprem. Ale zdá se, že jediné konkurenční Melty v zahraničí jsou Munich English Language Teachers Asociation a protitanková, pancíř tavící puška melta-gun ze hry Warhammer, což skýtá naší meltě do budoucna jistou naději. Problém by mohl být v tom, že v Austrálii slovo „melta“ slangově označuje člověka, který kouří marihuanu přes míru, což je snad jedno úředníkům EU, ale pytle sušených bylin s nápisem Hulič by mohly ztížit export, ale jinak se zdá, že melta je naše, je volná a má jako motiv rodinné pohody budoucnost.

Budu-li úspěšný, může se pro mou rodinu stát kotvou mezi přítomností a budoucností, pojítkem mrtvých s nenarozenými. Pocitů, které můžeme v tom kvapně měnícím se světě sdílet s našimi předky, je příliš málo na to, abychom mohli ohrnovat nos nad obyčejnou meltou.

Bikava, to je něco jiného. Z té jsem vždycky blil...