Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Kultura

Chtěl předvést, jak moc manipuluje s lidmi, říká o Ecově posledním románu překladatelka

Spisovatel Umberto Eco foto: Lidové noviny

PRAHA - Na začátku října vyšel v nakladatelství Argo nový román Umberta Eca Nulté číslo – Numero zero. Eco se v něm vrací do svého oblíbeného prostředí – do redakce. Ztroskotaný nájemný spisovatel připravuje nulté číslo bulvárního plátku Zítřek, jehož cílem je spíš vydírat než informovat.
  8:21

Zaplete se přitom do šíleného příběhu, v němž hraje roli mrtvola Lžimussoliniho, vražda papeže Jana Pavla II., Rudé brigády, CIA, mafie a houfy spiklenců. Knihu přeložila Anežka Charvátová, jež o ní ví nejvíc. U příležitosti spisovatelova úmrtí mimořádně odemykáme celý rozhovor.

Zemřel světoznámý Umberto Eco. Autor Jména růže bojoval s rakovinou

LN: Nulté číslo nemá ani dvě stě padesát stránek... To se Umberto, ten výrobce velkorománů a psaveckého obžerství, zdá se, krotil. Je to asketická kniha?
To rozhodně není. Spíš příběh, který je sám o sobě dost jednoduchý, na víc stránek nevydal, i když se Eco nijak neomezuje a jako obvykle se vyžívá v seznamech, výčtech a pedantských odbočkách. Ale je pravda, že oproti třeba Foucaultovu kyvadlu, jehož překlad jsem revidovala a dodělávala, je přece jenom střídmější. Možná i proto, že mnohde stačí navázat na to, co už psal jinde. Zrovna na teorie spiknutí a mocenské manipulace se tady navazuje hodně. A seznam rytířských lžiřádů je skoro doslova převzatý z Foucaultova kyvadla. Ale jinde se Eco nijak nekrotil, Mussoliniho pitevní zprávu cituje téměř celou. Což je pro něj velmi typické. Když u konkrétních jmen nahlédneme do italské Wikipedie, zjistíme, že se informace místy tak silně shodují, že lze vyvodit, že Wikipedie od Eca opisovala nebo že sám ta hesla psal a nyní práci nově zúročil v románu (jiné hypotézy raději nevyslovím).

LN: Eco píše v zásadě ideové romány. Jinými slovy: chce v nich vždycky něco říct. Pokud si nad jeho romány položíme otázku „proč je napsal?“, vždy na ni najdeme odpověď. Jaká je v případě Nultého čísla?
Tady je odpověď myslím jednoznačná. Eco chce předvést, jakým způsobem moc manipuluje lidmi. Nejen politická moc, ale hlavně sdělovací prostředky (které jsou však ovlivňovány či přímo řízeny politiky, takže to vyjde skoro nastejno). Což je téma čím dál aktuálnější, třeba na sociálních sítích se velmi těžko rozlišuje, které z dokumentárních fotografií jsou skutečné, které naaranžované a které prostě záměrně zfalšované. Ale Nulté číslo se odehrává v roce 1992, kdy mobily byly v plenkách a sociální sítě neexistovaly. Eco tu mistrovsky rozkrývá, jak dokážou tištěné sdělovací prostředky manipulovat: nemusí lhát, stačí jisté informace zamlčet nebo i jen schovat do malého článku překrytého bombastickými hloupostmi. A dát prostor k vyjádření sice oběma stranám, ale v určitém pořadí a s vhodně vybranými respondenty. A tak dále, je to moc zajímavé čtení, vlastně jako bychom si jen uvědomovali, co stejně víme, jen to Eco pěkně zformuloval a doložil vtipnými příklady.

Univerzita Karlova odmítla udělit Umbertu Ecovi čestný doktorát

LN: Eco v jednom nedávném rozhovoru řekl, že knihu napsal proto, že léta o tématu, tedy o italské politice, psal články a eseje, ale ty nikoho nezajímaly. Proto musel napsat román, který vzbudí vždy větší pozornost. To je zajímavé a měl by si za to spíš gratulovat. Ale jaký byl ohlas románu v Itálii?
V Itálii byl ohlas románu velmi dobrý, jako ostatně ve všech zemích, kde už vyšel. Jak sám Eco v románu píše – i když v souvislosti s novinami –, dnešní čtenář všechny informace okamžitě zapomíná, takže zasadit román do roku 1992 je skoro totéž, jako kdyby se odehrával v prehistorii (postavy tam třeba uvažují o tom, že mobily nemají budoucnost! Krásný Ecův vtípek...). A fakta propojená s konspiračními teoriemi, která se táhnou od konce druhé světové války do pádu komunistického bloku, možná současní italští čtenáři vnímají jako úžasné objevy. Každý další Ecův román vždy vyvolá obrovskou pozornost – a analýza manipulace, práce tajných služeb, davové psychózy či lidské blbosti obecně je určitě stravitelnější, když se zabalí do atraktivního příběhu, kde nechybí temné uličky ani temná minulost, vraždy a milostné pletky.

LN: V každém Ecově románu je silná linie toho, čemu Jiří Pelán, váš překladatelský předchůdce, říká „traktátová vrstva“. To jest suma encyklopedicky důkladných historických či kulturních faktů. Jak je tomu u Nultého čísla?
Samozřejmě encyklopedické pasáže tu jsou také, ale ty považuju za problematické hlavně pro překladatele, protože je potřeba všechno pečlivě ověřovat. Pro čtenáře jsou přínosné, jelikož u Eca se vždycky dozví něco nového. Což je také jeden z důvodů, proč lidé čtou – aby se potěšili, zabavili, zamysleli, něco si přehodnotili, ale také aby se poučili a rozšířili si obzory. V tom je Eco skvělý. Kdežto například psaní dialogů není jeho silnou stránkou, jak se o něm obecně říká – a tam má překladatel možnost trochu mu je „vylepšit“, tedy samozřejmě v rámci toho, co se „smí“, aby se z překladu nestal překrad, jak to hezky nazývá myslím Ivan Wernisch.

LN: A není to přece jen román, kterému nebude český čtenář úplně rozumět?
Vzhledem k řečenému myslím, že mu bude naopak rozumět mnohem lépe než třeba Foucaultovu kyvadlu. Je sice zajímavé dočíst se, že román je zasazen do roku, kdy v Itálii propukly korupční aféry a byla zahájena akce „čisté ruce“, ale pokud to nevím, nijak to neumenší potěšení, které z četby mám – Eco jako správný pedant všechny historické události, z nichž postavy ve svých paranoidních vizích vycházejí, podrobně vysvětluje. Jestli znám, nebo neznám nějaké konkrétní jméno, je úplně jedno. Mussoliniho asi znají všichni, Rudé brigády taky, a že byli v Itálii za války levicoví partyzáni, se tu snad taky ví. Nebo že Itálie byla po válce jen krůček od toho, aby spadla do sovětské sféry vlivu. Ale opakuji, nejde tu o historii ani politiku, nýbrž o to, jak se v moderní době manipuluje fakty a lidmi. A jestli se vůbec dá něčemu věřit. Tu otázku Eco neklade výslovně, ale v podtextu je všude a myslím, že je tam skrytá i odpověď. Tu si ale každý čtenář musí najít sám.

Některé věci mě štvaly, vysvětluje Umberto Eco, proč přepsal Jméno růže

LN: Pokud se nepletu, tak vy jste překládala především ze španělštiny. V případě italštiny vstupujete na nové území, není-liž pravda? A je ta Ecova italština vhodné území?
Já jsem italštinu studovala, jen jsem se pak zamilovala do latinskoamerické literatury a věnovala jsem se profesionálně hlavně jí. Eca už jsem v roce 2002 redigovala v Mladé frontě (knihu O zrcadlech a jiné eseje), celý loňský rok jsem strávila nad Foucaultovým kyvadlem, takže bych o Ecově jazyku a stylu nemluvila jako o novém území. Kromě toho jsem četla italsky všechny jeho romány hned po vydání, jak mi je tehdy posílal z Itálie kamarád, a můj první (šuplíkový) překladatelský pokus bylo pár stránek z Ecova Minimálního deníku (Diario minimo). Dnes vím, jak šílený to byl nápad, ale tehdy jsem k tomu přistupovala s lehkostí studentky, jež netuší, kolik citátů a významů se skrývá za každým slovem. S přibývajícím věkem a čtenářskou zkušeností sice řadu citátů rozpoznám, ale také vnímám obtížnost úkolu. Přesto jsem ráda, že jsem se mohla k italštině takhle vrátit.

LN: Přeložila jste rozsáhlé prózy chilského spisovatele Roberta Bolaňa (1953–2003). Není to v jistém smyslu „ecovský autor“? Je to podobně mohutný fabulátor a zastánce robustního vypravěčství. Je to správná indicie?
Já bych Bolaňa k Ecovi nepřirovnávala. Pokud bych chtěla pro Bolaňovu oblibu seznamů a slovníkových hesel najít obdobu, spíš bych řekla, že navazuje na Georgese Pereca – a samozřejmě na Borgese. Ale hlavně je mezi Bolaňovým a Ecovým psaním jeden velký rozdíl – určitá radostná energie, která z Bolaňova psaní čiší (a kterou Patti Smith přirovnává k punkové muzice), to, že Bolaňo literaturou žil. Kdežto Eco je pan profesor, který pro kratochvíli píše romány. Ale nikdy v nich a jimi nežije, nedává se svým čtenářům napospas. Kromě toho Bolaňo je mistr příběhů, vrší historky jednu na druhou, vytváří džungli propletených lidských osudů – kdežto Eco nestaví na příběhu, snad kromě Jména růže,kde je výrazná detektivní linie, nýbrž spíš zajímavě (i pedantsky) vypráví o historii, fyzice, lingvistice, filozofii, zeměpise, obludopise apod.

LN: Takže mají se čtenáři na co těšit, nebo mají být opatrní?
Mohou se těšit na jemnou ironii, na vtipné rozkrývání toho, jak se dělá novinařina, na zesměšnění hlupáků, na radost z odhalování skrytých citátů. Pokud chtějí, mohou se bát celosvětového spiknutí. Ale nemusejí mít obavy, že si budou muset pořád něco hledat na internetu. To by bylo zbytečné.

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Zvolte jméno roku 2024 a vyhrajte Nutrilon a Hami v celkové hodnotě 130.000 Kč
Zvolte jméno roku 2024 a vyhrajte Nutrilon a Hami v celkové hodnotě 130.000 Kč

Každý týden můžete získat zajímavé balíčky od značek Nutrilon a Hami v celkové hodnotě 130.000 Kč. Hrajte s námi a získejte hlavní výhru, balíček s...