Slavoj Žižek vs. Jordan Peterson: Souboj titánů, jenž se nekonal

Téma velkopáteční debaty dvou z nejvýraznějších současných světových intelektuálů, kanadského psychologa Jordana Petersona a slovinského sociologa Slavoje Žižeka, znělo Štěstí: kapitalismus vs. marxismus. Očekávání byla vysoká. Hovořilo se o „souboji titánů“ a „debatě století“. Největší divadelní prostor v Kanadě, torontské Sony centrum pro zhruba tři tisíce diváků, byl vyprodaný za několik hodin. Ceny vstupenek dosahovaly až 1500 dolarů a sledování živého přenosu debaty na internetu přišlo na 14,95 dolaru, což tisíce lidí po celém světě zaplatily.

Podle komentářů a reakcí publika bylo mnoho z nich skalními příznivci marxismu, což bylo poněkud ironické vzhledem k ceně vstupenek a výdělečné koncepci akce. Nikdo nevěděl, co čekat, ale mělo to být velkolepé. Bude zásadně zpochybněn systém založený na tržním hospodářství a mezinárodním obchodu? Dostane marxismus 30 let po studené válce poslední hřebík do rakve?

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Když se na pódiu objevil moderátor Stephen Blackwood, aby oba debatéry uvedl, zmínil, že se dnes více než jindy potřebujeme zamyslet nad těžkými otázkami bez předsudků a spekulací a s pomocí argumentů a důkazů. Všichni jásali a tleskali. O to větší bylo rozčarování o necelé tři hodiny později, kdy místo vhledu a ukázky intelektuálního umění se nezbývalo než zeptat: Co se stalo?

Peterson a Žižek se totiž na mnohém shodli, přátelsky si pohovořili, ale nedostali se k žádným zásadním sporům, a tedy ani k oněm těžkým otázkám. To překvapilo, neboť se prve zdálo, že debata vznikla jako reakce na vzájemnou nevraživost obou akademiků.

Silácké řeči

Marxista Žižek má rád paradoxy a protimluvy a je známý provokacemi a skandálními tvrzeními, u nichž nelze poznat, zda žertuje, nebo je myslí vážně. V minulosti například prohlásil, že „problémem s Hitlerem bylo, že nebyl dostatečně násilný“ a že „Gándhí byl násilnější než Hitler“. Když ho za to kritizvali, odvětil, že pojmem „násilí“ měl na mysli schopnost uskutečňovat opravdovou změnu. Žižekův projev je poutavý a zábavný, a proto byl nazván „Elvisem kritické teorie“ a „nejnebezpečnějším filozofem na Západě“.

Ovšem z jeho projevu není vždy je jasné, co má na mysli, a o čem mluví. V listopadu 2018 se na Cambridgeské univerzitě Petersonovi vysmíval a prohlásil, že kanadský psycholog je jeho nepřítelem, protože pronáší pseudovědecké teze a konspirační teorie o neomarxismu. A zaútočil na Petersonovu nejnovější knihu 12 pravidel pro život: „Peterson chce být moudrý a dávat lidem rady. Na to reaguji jako Goebbels a hned vytáhnu svou zbraň, nevěřím žádné formě moudrosti, pro mě je moudrost již z definice hloupost.“

Peterson naopak apeluje na moudrost a jeho styl je na rozdíl od Žižekova vážný, až mravokárný – nabádá lidi k větší odpovědnosti a aby mluvili pravdu a přesně se vyjadřovali. V uplynulých letech se zviditelnil kritikou moderního feminismu a levicového aktivismu. Je známý i opozicí vůči mladým radikálům, kteří protestují proti blíže nespecifikovanému systému a požadují revoluci. „Když si ani nezvládnete uklidit pokoj, kdo sakra jste, abyste radili celému světu? Jestli chcete změnit svět, začněte u sebe.“

Peterson kritizuje politiku identity populární na amerických univerzitách, v níž se skupiny vytvořené podle pohlaví, etnicity a sexuální orientace rozdělují na základě množství moci, podle kterého jsou pak morálně hodnoceny – podle této teorie mají například běloši kolektivně více moci než černoši, a proto jsou považováni za vykořisťovatele, zatímco černoši jsou kolektivně vykořisťované oběti.

Peterson takové dělení odmítá a akcentuje jednotlivce. Proto ho studentští aktivisté, kteří se často prohlašují za marxisty a jež Peterson tak vnímá, nesnášejí. Když se dozvěděl o Žižekových cambridgeských výrocích na svou adresu, vyzval ho k duelu ve formě veřejné debaty. „Kdykoli, kdekoli, pane Žižeku,“ napsal Peterson silácky na Twitteru. Vše nasvědčovalo tomu, že střet bude nemilosrdný.

Vágní teze a obecné argumenty

Tím se vracíme k debatě na Velký pátek. Její největší problém byl v tématu – Štěstí: kapitalismus vs. marxismus zní zajímavě, ale jde o natolik vágní a širokou tezi, že lze hovořit o lecčem. Dalo by se čekat, že si Peterson a Žižek předem vyjasní, o čem budou diskutovat a co pojmy míní. To však evidentně neudělali, a proto se od začátku tematicky míjeli. Dalším problémem bylo, že k nápravě nedorozumění a k dohodě, o čem budou mluvit, dospěli až po více než hodině. Každý totiž dostal 30 minut, aby vyložil svá výchozí tvrzení.

První přišel k řečnickému pultu Peterson, přičemž překvapilo, že na rozdíl od obvyklého suverénního vystupování působil nesměle a zahloubaně. Na úvod přiznal, že neměl čas se detailně seznámit s Žižekovým dílem – ten od osmdesátých let publikuje průměrně dvě až tři knihy ročně –, a proto avizoval, že se místo na Žižeka zaměří na argumenty z Komunistického manifestu Marxe a Engelse z roku 1848, a předložil standardní důvody, proč komunismus nefunguje.

Petersonovým velkým tématem jsou lidské hierarchie. Připomněl, že hierarchická struktura není doménou kapitalistického systému, ale lidské povahy a že neodráží jen umění chopit se moci, nýbrž i kompetenci a schopnosti. Proto komunistické perzekuce kulaků měly tragický dopad na zemědělství, neboť spolu s vykořisťovateli se revolucionáři zároveň zbavili i nejschopnějších hospodářů. Podle Petersona nelze rozdělovat lidi na „vykořisťované“ a „vykořisťovatele“ a zdůraznil, že nabytá moc korumpuje i ty, kdo pod ní v minulosti strádali.

Peterson dále poukázal na problémy centralizace a plánování v komunistických režimech – neexistuje žádná komise, která by dokázala dohlédnout stejně daleko, aby její rozhodování uspokojilo lidské potřeby a touhy jako svobodná lidská sebeorganizace a tržní mechanismus. A tvrdě kritizoval Marxe, neboť ho zřejmě nikdy nenapadlo se zeptat, jak by se to mohlo zvrtnout, a neuvědomil si, že jeho utopická vize dříve či později povede k násilí.

Na závěr Peterson prohlásil, že kapitalismus má sice mnoho vad a vede k ekonomické nerovnosti, ale vytváří i bohatství, a to nejen pro bohaté, nýbrž pro všechny – například lidí žijících v extrémní chudobě je dnes dvakrát méně než v roce 1990. Petersonova argumentace byla jasná, ale nijak světoborná, zůstala v obecné rovině a nešla do detailů. Podobně by dokázal argumentovat průměrný maturant a z úst „světové kapacity“ to proto vyznělo poněkud lacině. Petersonova půlhodina skončila a na řadu se dostal Žižek.

Z tématu na téma

Žižek se k Petersonovu otvíráku vůbec nevyjádřil a přečetl z papíru předem připravenou řeč. V úvodu prohlásil, že nemíní obhajovat politickou korektnost a že on sám se podobně jako Peterson cítí obětí levicových liberálů, kteří na něho začali útočit poté, co si dovolil kritizovat ideologii LGBT+: „Kdybyste se vůdčích liberálů zeptali, zda jsem ten, kdo by je měl obhajovat, obraceli by se v hrobě, přestože jsou stále naživu.“

Poté přešel k tématu debaty a kulometnou kadencí chrlil jedno tvrzení za druhým. Těžko však říct, co bylo jádrem jeho sdělení. Vyjadřoval se rychle a dynamicky, skákal z tématu na téma, a když už měl člověk pocit, že ví, co se snaží říct, změnil směr a začal mluvit o něčem jiném. Nejprve zmínil Čínu, neboť spojuje štěstí, kapitalismus a komunismus, a uznal, že v uplynulých letech se miliony Číňanů vymanily z chudoby a žijí středostavovsky. „Jsou ale šťastnější?“ zeptal se Žižek. Na otázku pak neodpověděl, k Číně se nevyjadřoval a místo toho prohlásil, že štěstí není dobrým životním cílem.

Krátce zmínil dalajlamu a poté se pustil do psychoanalýzy: „V každodenním životě předstíráme, že toužíme po tom, po čem doopravdy netoužíme, takže to nejhorší, co se nám může stát, je, že získáme to, po čem oficiálně toužíme.“ Na to promluvil o odpovědnosti a tíze svobody a o nemožnosti vrátit se k jednou odmítnutým autoritám. Žižek hned pak prohlásil, že Donald Trump je postmoderní prezident a americký socialista Bernie Sanders staromódní moralista.

V tu chvíli bylo možné předpokládat, že se bude věnovat politice USA, ale znovu uhnul a začal rozebírat náboženství, Dostojevského Bratry Karamazovy a teroristické útoky z 11. září. Od náboženských fundamentalistů se dostal ke stalinismu a k ideologiím, které však jen zmínil, a vrátil se k psychoanalýze, aby promluvil o lásce k utrpení, sklonu bílých liberálů potápět vlastní kulturu, patologické žárlivosti, nacistickém antisemitismu, vzestupu populismu v Evropě a o masové migraci. A to neuplynulo ani prvních deset minut časomíry.

Vlak na konci tunelu

Podobně chaoticky Žižek pokračoval zbylých 20 minut, přičemž nebylo jasné, jak všechna témata souvisí s tezí debaty. Nutno však dodat, že jeho projev byl natolik důmyslně proložen anekdotami, paradoxy a provokacemi, že se divák nenudil a měl pocit, jako by se dozvídal něco zásadního, ač nemohl přesně říct, co to je.

Žižek je tímto stylem známý, ale Petersona očividně zaskočil. Ten, když se snažil dopátrat, v čem se neshodnou, zjistil, že v zásadních věcech spolu souhlasí. Žižek odsoudil komunistická zvěrstva 20. století a řekl, že pod pojmem „komunismus“ měl na mysli, že se kapitalismus neobejde bez nějaké míry regulací (neřekl však, jak velké), v čemž s Petersonem opět souhlasil. „Jste zvláštní marxista,“ povzdechl si Peterson, ale to už bylo zřejmé, že nechce kazit přátelskou atmosféru, a proto nejde do přímého střetu.

Nebylo ostatně jasné, s čím by jej měl konfrontovat. Žižek totiž pohaněl a zesměšnil téměř vše, ale nenabídl žádnou alternativu. Peterson na to několikrát poukázal, ale Žižek to pokaždé zamluvil nějakou historkou nebo bonmotem. Jakákoli pozitivní skutečnost o pokroku či naděje do budoucna byla zošklivena Žižekovou dekonstrukcí a výsměchem.

Navíc dával na odiv svůj pesimismus: „Když se mě někdo snaží přesvědčit, že navzdory všem problémům je na konci tunelu světlo, odpovím mu: ,Ano, je to vlak, který se na nás řítí.‘“ I když mohl působit mazácky, jeho pozice po krátkém zamyšlení vyzněla spíše cynicky. Peterson na to však již dále neupozorňoval a zbytek debaty se nesl v srdečném duchu.

Smírná konverzace

Ale o debatě se vlastně nedá mluvit. „Souboj titánů“ skončil smírnou konverzací dvou intelektuálů bez velkých sporů a vyhrocených výměn. A snad i to o něčem vypovídá.

Když se na závěr moderátor Stephen Blackwood zeptal, co by chtěli, aby si diváci z debaty odnesli, Peterson odpověděl, že by rád, aby si uvědomili sílu komunikace lidí s odlišnými názory založené na dobré vůli. Žižek vyzval diváky, aby přemýšleli o odlišném úhlu pohledu a druhého hned nenazvali fašistou, s čímž on zásadně nesouhlasí: „Nemusíte být politicky korektní. Nebojte se myslet.“

V době, kdy se mluví o ohrožení svobody projevu a nebezpečí cenzury, stojí možná i tato jednoduchá sdělení za to. Večer skončil, lidé zatleskali, oba intelektuálové si potřásli pravicí a s úsměvem se podívali do hlediště. Dnes si už vydělali.