Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

NOMÁDI: Všechno prodali a rozdali. Mladá rodina se přestěhovala do obytňáku a putuje Evropou

Nomádi

  5:00
Michal s Markétou naložili na začátku října 2020 své dvě děti a bílého psa Toníčka do obytného auta a vyrazili na cesty. A vzali to z gruntu. „Zbavili jsme se skoro všeho. Postupně jsme rozprodali, rozdali, rozpůjčovali nebo vyhodili 90 procent věcí,“ popisují přípravy na cestu.

A konečně na místě – v Sierra Alhamilla. Obklopeni krásnou přírodou. foto: ALL in VAN

Psal se leden 2020, když mladá rodina začala plánovat toulky po Srí Lance. „Od té doby prakticky žijeme cestovní horečkou,“ popisují na svém facebookovém účtu. Nakonec místo exotického ostrova putují po Evropě. Zimu tráví ve Španělsku. Jak vypadá jejich nomádský život v praxi, si přečtěte v autentickém textu z 8. ledna:

Výhledem do rokle.
Dary nalezeny!

„Ahoj kamarádi. Zdravíme do vašich domovů s teplými peřinkami, pěnovými koupelemi, okoralými chlebíčky a ztvrdlým cukrovím. Ze stellplatzu v Águilas, kde jsme strávili noc po vyhazovu místní policií, vedla naše cesta po palmami lemovaném pobřeží s pár zastávkami do města jménem Mojácar.

ALL in VAN

Cestu rodiny po Evropě můžete sledovat na Instagramu

a na Facebooku 

Jak je naším dobrým zvykem, naprosto odporujícím nepsaným pravidlům autokempinku, přijeli jsme tam zase v noci. Po chvíli hledání v mapách nám padlo do oka místo, které se zdálo být pro naše záměry (spánek, teplo a co největší bezvětří) nejlepší. Za městem je kruhák a za kruhákem jedem doleva. Za kruhákem doleva se cesta změnila takřka hned na štěrkovku, vedoucí po okraji útesu, obsypanou značkami varujícími před vyjetými kolejemi, sebevražednými srnami, úzkou cestou, valícími se skalami…

Při krátké zastávce a obhlédnutí terénu bylo prima zjistit, že to projedeme. A tak jedeme. Stoupáme asi dva kilometry do kopce, zastavujeme na útesu u nějaké věže s pláckem, kde se rozhodneme spát a ráno uvidíme. Po krátkém průzkumu okolí ale přichází ,malinkej šok‘: nemáme totiž našeho psa Toníčka! Toníček nemá nás! Asi zůstal dva kilometry pod námi, když jsme ho pustili, aby se trochu proběhl. A tak jedem zas zpět. Toníček nikde, tma všude. Nakonec, pod palmou, v pozici sedící a nic si ze ztráty svých chlebodárců nedělající, byl objeven. Až si budeme někdy pořizovat psa, musí být zas bílý...

Auto

- Fiat Ducato 1.9 td, r.v. 1997, obytná nástavba – alkovna

- výkon 62 kW (84 koní)

- spaní pro 5, jízda pro 5

- na střeše dohromady 280 W solární panely, dostačující k provozu ntb, svícení, atp

- auto jsme koupili po dohodnuté slevě za 270 000,- a dalších cca 60 000,- jsme dali za výměny dílů, oleje, pneumatik, doplnění solárního systému, zkrátka přípravu na cestu

Ta palma, kde jsme psa našli, vyrostla hned vedle Castillo de Macenas – jakési obranné věže z 18. století. A taky vedle parkoviště, asi krok od pláže a asi dva od kontejnerů na odpad. Po šťastném shledání nakonec spíme tady. Budíček přišel celkem brzy – v půl páté ráno. Chvíli nám trvalo, než jsme si uvědomili, že nejsme na šroťáku ve spárech autolisu, ale že zdejší popeláři jsou fakt ranní ptáčata. Za tmy nebylo vidět, že jsme se ocitli na docela pěkném místě. Kousek od pobřeží je fajn flek, kde zůstáváme přes Vánoce. Vánoce s výhledem na moře, strávené v tričku válením se v písku, s českou večeří a dětmi, která jsou šťastné z jednoho daru, který si našly za svitu lucerny pod vánočním stromem vyskládaným z kamení a větví. Kuba tedy až ráno, celodenní lítačka s kyblíky písku ho totálně vyčerpala. Dva dny nato začalo od moře foukat tak, že jsme se jali najít nějaké klidnější místo.

Se sluníčkem nad hlavou.

Vzali jsme to po pobřeží, jak nejvíc to šlo. A když ne kolem moře, tak alespoň horami. Tahle cesta směrem na Almerii je fakt pěkná. Pobřeží tu tvoří spousta malých zátok s malými plážemi ohraničenými útesy. Hodně jich je daleko od měst, takže v tuto roční dobu na nich nebývá moc přelidněno. Bohužel všechny ty krásný spoty, na nichž by se za normálních okolností dalo nocovat, byly buď plné, nebo jsme od místních zjistili, že večer co večer jsou tam strážníci a vyhánějí všechny pryč. Takže zas až v noci konečně parkujeme na parkovišti v Cabo de Gata. Ráno valíme do Almerie a po krátké procházce městem pokračujeme zase dál.

Chtěli jsme tu spát a trochu město poznat, ale parkoviště, které jako jedno z mála není ze všech stran obehnáno značkami se symbolem škrtlého karavanu, nevypadalo moc lákavě. Mezi hrajícími si dětmi se na ne úplně uklizeném plácku válelo i dost skla z rozbitých okýnek aut. A vozů tu stálo podezřele málo. To nomáda odradí. O větru už asi nemá ani cenu psát. Dodnes jsme se ho nezbavili a doprovází nás takřka na každém kroku. Jsme rádi, když otevřeme dveře, aniž aby nám je poryv nevyrval z ruky. Naše další kroky tedy vedly zase dál, tentokrát do vnitrozemí.

Cestou do vnitrozemí.

Přírodní park Sierra Alhamilla

Rozhodli jsme se zajet přespat do hor. Ráno nás probouzí kdákání chocholatých slepic, oslí řev z nedaleké zoo a – jak jinak – vítr lomcující naším autem. Ale okolí stojí za to. Skalnaté kopce, hluboká údolí, téměř žádná flóra, kromě otravných bodláků a hustších lesů někde v dáli na hřebenech.

Výhled na podhůří nejvyššího pohoří ve Španělsku – Sierra Nevada – s místy zasněženými vrcholky a taky na jedinou evropskou poušť – Tabernas, která připomíná měsíční krajinu a staré západní kovbojky. Večer to umocňuje měsíc v úplňku. Svoje stíny a tu krásu kolem si můžeme užívat i v jednu ráno. Tady ,slavíme‘ Silvestra: upadáme do kómatu už v půl desáté. V noci nás nebudí rachot rachejtlí ani vtíravých sousedů, lačných po novoročním přípitku.

Testy obytných aut

Několik dalších dnů trávíme v naprostém a okouzlujícím klidu hor. Chodíme po kopcích a králičích bobcích. Děti si tu našly spousty úkrytů, které pravidelně obcházejí. Majda s maminkou jeden večer zhlédly Tanec s vlky (film maminka za chodu sestříhala dobře na třetinu, když přeskočila scény, ve kterých bylo víc mrtvých než těch ostatních) a od té doby si děti dávají indiánská jména a běhají s křikem po skalách.

Krajina tu k takovým kratochvílím přímo zve. Mimochodem, v těchhle končinách se natáčela hromada filmů, mezi nimi i některé scény z Indiana Jones. Při procházkách máte chuť narazit si stetson, nakoupit krumpáče, lopaty a kořalku a začít někde kopat zlatý důl. Využít trochu přírodního bohatství se rozhodl jen Jakub.

Při jedné ze svých procházek si strčil do nosu zaječí bobek. Celý večer pak říkal, že má v nosu hovno a že mu ho musíme vyndat. Smáli jsme se tomu. Když v noci brečel a chrčelo to v něm, bylo to jasné: hnědá kulička skončila nacpaná v Kubíkově nosní dírce. Představy o cestě do špitálu jsme zažehnali pinzetou a vzájemným se ubezpečováním o tom, že ,to bude dobrý‘. Po dvou dnech bylo. Zbytek zaječince se vyplavil, když se Kubíčkovi spustila rýma. No není ta přirozená reakce lidského těla skvělá? Hurá!

Po dvou týdnech v přírodě musíme zase do města. Jsme bez vody. Příštích pár dnů má pršet a je čas udělat nějakou práci. Takže se na chvíli nastěhujeme na stellplatz do Roquetas de Mar. A pak znovu rychle pryč… Stellplatzy jsou jen takové paneláky naležato.“

Ráno po přistání vyráží celá naše smečka na průzkum.

Autor:

Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!
Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!

Hledáte udržitelnou a kvalitní hygienickou péči pro sebe i vaše miminko? Už dál nemusíte. Zapojte se do testování a vyzkoušejte produkty ECO by...