Pondělí 17. února 2020svátek má Miloslava 8 °C občasný déšť Předplatné LN
Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

NOMÁDI: Vychovali děti, předali firmu a koupili si Šalinu. Manželé tráví většinu času na cestách

Maroko-výstup na Toubkal | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Maroko-výstup na Toubkal | foto: Daniela a Pavel Plškovi

Cestovat pomalu. Na místech, která za to stojí, se zdržet. Vyhýbat se turistům. To jsou plány manželů Plškových, kteří si „na stará kolena” pořídili expediční speciál a plánují trávit většinu času na cestách.

Narodili jsme se v polovině minulého století, každý v jiném koutě republiky. Měli jsme rádi přírodu, hory, dobrodružství a toužili poznávat daleké kraje. Když jsme se v 70. letech v Brně potkali v horolezeckém oddíle, byla normalizace v plném proudu a cestovat se mohlo hlavně po zemích východní Evropy. Přes všechny byrokratické překážky se nám podařilo vyrazit i do kapitalistické ciziny a také dál na východ, do horských oblastí Sovětského svazu a Mongolska.

Mauretánie
Portugalsko-Soajo

Po narození synů se poměry v naší zemi změnily, budovali jsme firmu, vychovávali kluky, ale nezapomněli na naše sny, které už nebyl problém uskutečnit. Projeli jsme 75 zemí na všech kontinentech (mimo Antarktidu) s kluky i bez nich, vystoupili na mnoho vrcholů v různých pohořích, potápěli se v mnoha mořích, sjížděli řeky a poznali mnoho měst a vesnic.

Šalinou kolem světa můžete sledovat na www.salinoukolemsveta.cz nebo na Facebooku

Ale vždy nás omezoval čas. Zpáteční letenka určovala návrat k povinnostem každodenního života. Dnes jsme ve věku, kdy pracovní povinnosti skončily a čas už není omezením a je jenom na nás, jak ho využijeme. A protože stále toužíme poznávat daleké kraje, a hlavně objevovat místa, která ještě nejsou poznamenaná přílivem turistů, žít jednoduchým životem v přírodě, zůstat na pěkném místě libovolně dlouho, padlo na jaře roku 2017 rozhodnutí trávit většinu budoucího času na cestách po světě.

Po poradě s odborníky jsme koupili a upravili Toyotu Land Cruiser HZJ 78 a pojmenovali ji po brněnsku Šalina (o autě více čtěte zde).

V rámci našeho projektu „Šalinou kolem světa“  jsme se podzim roku 2019 rozhodli strávit na jihu. Teda konkrétně projet Španělsko a Portugalsko a pak se vydat do Afriky. Původně bylo v plánu jen Maroko, ale díky šťastné náhodě jsme se dostali přes Západní Saharu až do Mauretánie.

Na starých vojenských cestách

V rozsáhlém itineráři jsme naplánovali výstupy na hory, objevování nových lezeckých lokalit, průjezdy offroadovými cestami, nechyběly ani kulturní a přírodní památky. Ne všechno jsme splnili, ale další akce jsme průběžně doplňovali. Celkem jsme ujeli jsme skoro 17 tisíc kilometrů přes 13 zemí.

Mauretánie-Passe de Tifoujar

Koncem srpna jsme vyrazili přes Německo, Rakousko, Lichtenštejnsko a Švýcarsko do městečka Susa, kam jsme přijeli třech dnech. V horách nad ním na italsko-francouzské hranici nás čekaly zajímavé offroady. Staré vojenské cesty k pevnostem z 19.o století. Strávili jsme tam tři nádherné dny, potkali čtyři české motorkáře, sbírali houby na bramboračku a kochali se výhledy do údolí, bivakovali ve volné přírodě, což už dnes není v jinde Alpách možné.

Dlouhou a nudnou cestu Francií po vedlejších sinicích jsme si zpestřili prohlídkou monumentálního hradu Carcassone a zastávkou nedaleko města Nîmes u římského akvaduktu Pont de Gard, který je zapsaný v seznamu památek UNESCO.

Dál, už ve francouzských Pyrenejích, jsme vystoupali na vrchol Pic de Redoun (2677 m) a zamířili do Andory. Přespali jsme pod sedlem Port de Rat ve výšce 2400 m, kde nás po probuzení překvapila sněhová nadílka, tak z plánovaných horských výstupů sešlo.

Španělsko – Pyreneje a pobřeží Atlantiku

Do Španělska jsme se dostali po šotolině přes hřeben Pyrenejí do vesnice Tor v NP Alt Pirineu, kde se na hranicích s Francií nachází nejvyšší vrchol Katalánska 3143 m vysoký Pico de Estats, na který jsme vystoupili. Nebylo to zadarmo, převýšení 1500 m a v závěrečných vrcholových partiích sníh, ale pohled z vrcholu dal zapomenout na únavné stoupání.

Podhůřím Pyrenejí jsme se pomalu přesunuli dál do hor na sever k francouzským hranicím do městečka Unha, kde jsme vylezli nádhernou a docela těžkou ferratu Poi d´Unha. Převýšení 750 m stále v kolmém až převislém terénu. Sice tam bylo dost železa, ale převisy hodně tahaly za ruce. Na sestupu nás zastihla bouřka a tou začala perioda každodenního odpoledního slejváku.

Španělsko-via ferrata de Poi d´Unha

Nezbylo nám než opět přehodnotit plány a místo výstupů na pyrenejské velikány se spokojit s několika kratšími treky v jižních údolích a hory pomalu opustit.

Nedaleko Huescy se nad údolím řeky Gallego tyčí obrovské okrové věže Mallos de Riglos, které vypadají jako slepenec oblázků všech velikosti. Monumentální skály svým charakterem připomínají řeckou Meteoru. Hlavním tahákem jsou dlouhé, horolezecké cesty, ale to se nám nehodilo do časového plánu, tak jen pár fotek a přání vrátit se sem. Večer jsme našli bivak u řeky Salazar a já poprvé v životě viděla koryto plné raků.

Projížděli jsme severním Španělskem, oblastí Navarra a nedaleko Pamplony u vesnice Lumbier jsme se prošli soutěskou Foz de Lumbier. Je to úzká rokle dlouhá 1300 metrů, se stěnami dosahujícími výšky 150 metrů. Stezka soutěskou vede po bývalé trati prvního elektrického osobního vlaku ve Španělsku se dvěma tunely bez umělého světla.

Protože předpověď počasí nevěstila nic dobrého, odjeli jsme k Atlantickému oceánu a v Getari si zaplavali ve vlnách Atlantiku a pak pokračovali dál podél pobřeží.

V Bilbau je zvláštní most Puente Colgante. Tento nejstarší gondolový most na světě byl postaven v roce1893, jeho konstruktérem bylAlberto Palacio, žák Gustava Eifela. Most umožnil spojení obou břehů, aniž by přístav v Bilbau ztratil kontakt mořem. Gondola je zavěšena na vysokých pilířích a na lanech se přesouvá jako lanovka přes řeku Nervion. Dokonce je to součást městské hromadné dopravy jízdenka stojí pouze necelé tři eura za dvě osoby a auto. To jsme si nemohli nechat ujít. Cestou dál jsme navštívili světoznámou jeskyni Altamira, ve které byly nalezeny roku 1879 pravěké nástěnné malby, převážně s motivy zvířat a v Comillas Gaudiho stavbu Casa el Capricho. Počasí se stále nelepšilo, tak jsme opustili pobřeží a zamířili do pohoří Picos de Europa. Vápencové stěny ve stylu Dolomit určitě skrývají úžasné lezecké možnosti. Ale nebe se i tady zase zatáhlo, tak jsme si jen slíbili, že sem se ještě někdy musíme vrátit a odjeli nejkratší cestou do Portugalska.

Portugalsko

Hranice jsme opět překročili po šotolině přes lesnaté kopečky do vesnice Castro Laboreiro, v turisty ještě neobjeveném Národním parku Peneda - Geres. V pusté krajině poseté obrovskými žulovými balvany jsme prošli celodenní trek po okolních kopcích. Počasí se umoudřilo a my zvládli našlapat 17 km mezi balvany a starými kamennými vesničkami, ve kterých se nachází zvláštní kamenné sýpky espigueiros, užívané k uskladnění kukuřice. Mají protáhlý půdorys, stojí na asi metr vysokých pilířích a jejich boky mají mezi jednotlivými kamennými bloky úzké škvíry, které umožňují větrání.

Cestou na jih vedla přes nejstarší vinařskou oblast Alto Douro, víno se zde vyrábí již 2000 let. Údolím jsme sice jen projeli, ale pohled na nekonečné kamenné terasy osázené vinnou révou byl úchvatný.

Portugalsko-Castro Laboreiro trek

Večer jsme dorazili k lezecké oblasti Serra dos Passos. Je to skalní hřeben na vrcholu hory Soalmeiro (940 m) s výškou stěn od 20 do 40 m. Během dvou dnů jsme vylezli jsme pár hezkých cest a odtud zamířili dál na jih do pohoří Serra da Estrela. Nejvyšší vrchol pevninského Portugalska Torre vysoký 1993 m jsme zdolali po asfaltové silnici, která vede až na vrchol.

Další lezecká oblast, kterou jsme měli v itineráři se nachází už nedaleko oceánu. Rocha da Pena je skalnatý kopec nad vesnicí stejného jména. V celém hřebeni se nachází mnoho skalek z různorodého a různobarevného vápence od šedivé až po oranžovou. Zůstali jsme zde lézt tři dny, bivak jsme měli s nádherným výhledem u zříceniny starého větrného mlýna. Počasí se opět zkazilo, tak jsme odjeli do přístavu Algeciras a odsud se konečně přeplavili trajektem do Afriky

Maroko

I na africkém kontinentu jsme vyrazili po vedlejších silničkách, tedy z přístavu Cetua do Rabatu. Ten den jsme měli tři setkání s policií. První nás zastavila hlídka měřící rychlost a policajt se s úsměvem na rtech ptal, zda jedeme rallye nebo jsme turisti. Překročili jsme rychlost o 7 km, ale pustil nás dál se slovy pomalu, pomalu. Druhé setkání bylo v Rabatu, kde jsme hledali neexistující kemp. Policista se nás velice ochotně snažil pomoci, ale kemp jsme stejně nenašli. Vrátili jsme se asi 30 km zpět před Rabat do piknikového lesíka. Už byla úplná tma, rychle jsme našli rovné místo, vysunuli stan a před autem začali popíjet pivko. 

Maroko-cestou do Rabatu

Nedaleko od nás parkovalo docela dost aut. Najednou přijela s rozsvícenými majáčky policie a anglicky mluvící policajt nám zcela rezolutně, ale velice slušně oznámil, že tady spát nemůžeme, že pojedeme za ním a budeme spát u policejní stanice v bezpečí. Nezbylo nám než se sbalit, pivo prý můžeme dopít na stanici. Následovali jsme policejní auto po dálnici a k našemu zděšení najednou na kruhovém objezdu policajti spustili majáčky a houkačky naplno a vjeli do protisměru a my docela vyděšení za nimi. Asi po kilometru jsme odbočili na plac před stanicí. Tam se s námi rozloučili a popřáli nám dobrou noc. My jsme dopili pivo a šli spát. Ráno jsme pokračovali do Marakéše. Dva dny jsme lenošili v útulném hotýlku v Marakéšské medině, kde nás nejvíc zaujaly smradlavé koželužny, ale už nás to opět táhlo do hor.

Nejslavnější silnice přes Vysoký Atlas vede z rozsáhlých plání obklopující královské město Marrakech až do průsmyku Tizi-n-Tichka (2 260 m), který je nejvyšším silničním průsmykem v Maroku. Vede k němu neuvěřitelně klikatá silnice. Místní obyvatelé zde nabízí ke koupi polodrahokamy obarvené na různé barvy. Jižní strana průsmyku má úplně jiný charakter, táhlé červené hřebeny se sporou vegetací. Údolím, které je vidět dole, vede silnice ke kasbahům (opevněná sídla, více čtěte zde) Telouet a Anemitér a nejznámějšímu a Ait-Benhaddou.

Po prohlídce kasbahů a noci strávené v poušti jsme konečně zamířili do Vysokého Atlasu, kde jsme strávili hodně výživný týden. Pro výstup na nejvyšší horu severní Afriky Jebel Toubkal jsme zvolili netradiční směr od jihu, od jezera Ifni s tím, že musíme nejprve přejít přes hřeben na chatu Toubkal a teprve pak vystoupit na vrchol.

Už samotný výjezd autem k jezeru byl výzva. V téměř kolmé stěně morény se klikatila úzká cesta bez zpevněných okrajů, zatáčky tak prudké, že se muselo několikrát najíždět a na několika místech kusy cesty odnesla voda. Dalo nám hodně práce cestu opravit množstvím kamení, a i tak Šalinka dostala zabrat, ale zvládla to na jedničku. Zastavil nás až zával dobrý tak pro bagr.

Zabivakovali jsme na cestě kousek pod jezerem ve výšce 2300 m a dali si jeden den na oddech. Kolem nás procházely pouze kozy a ovce a pár pastevců se zastavilo na kousek posunkové řeči. Další den ráno jsme vyrazili na první etapu výstupu na Jebel Toubkal. Čekal nás dlouhý den, obejít jezero, pokračovat kamenitým žlabem do sedla Tizi n’Ouanoums (3 668 m. n. m.) a sestoupit k chatě Toubkal (3 207 m. n. m.) patřící francouzskému horolezeckému svazu. Bylo to hodně namáhavé stoupání ve velkém vedru s převýšením 1 533 m nahoru a 660 m dolů. Zvládli jsme to s velkými batohy za 8,5 hodin.

Přespali jsme na chatě a ráno vyrazili na vrchol. Převýšení skoro tisíc metrů jsme zdolali za tři hodiny a na vrcholu ve 4 148 metrech jsme se skoro hodinu kochali výhledy na okolní hory. Po sestupu do chaty jsme byli dost unavení, a to nás ještě čekal následující den návrat přes sedlo k autu. Celkově jsme za tři dny našlapali 31 km, vystoupili a zase sestoupili 3 220 výškových metrů.

Tak to byly ty dobré zážitky. Jenže další den dopoledne nastaly horší chvilky. Šalina nenastartovala. Naštěstí jsme stály na kopci, tak jsem i já dokázala ty 3,5 tuny roztlačit a motor naskočil. V tu chvíli jsme byly z nejhoršího venku a opatrně sjížděli do několik kilometrů vzdálené vesnice. Veškeré přístroje, ukazatele a zásuvky na palubní desce ale byly mrtvé. Dole, naštěstí až ve vesnici, motor chcípl definitivně. Majitel obchůdku nám zavolal pomoc, prý “mekanik eletrik”. Po dvaceti minutách přijel borec na mopedu a významně koukal do motoru. Prý je naše skoro nová baterka kaput. No abych to nenapínala. Nejprve jsme zkoušeli nastartovat přes kabely z jiného auta a nic. Pak přivezli novou baterku, vyměnili ji za naši a auto nastartovalo. Opatrně s nastartovaným motorem vrátili naši baterku na místo a světe div se na displeji se ukázalo 12,5V. Takže jsme usoudili, že chyba byla v konektoru na naší baterce. Celá ta sranda nás stála 15 euro.

Španělsko-Foz Lumbier

A aby nebylo průšvihům konec, Pavel večer při otevírání stanu zlomil pastorek na klice a vypadalo to, že ho neotevřeme. Nakonec se mu podařilo stan otevřít a my nemuseli spát venku bez spacáků. Kliku nám pak druhý den po cestě opravil šikovný opravář traktorů.

Upocení a unavení míříme na západ k oceánu s přáním pořádně se vymáčet a odpočinout si na prosluněné pláži u teplého moříčka. Jenže na pobřeží mlha, vítr a asi 15 stupňů. Po dvou dnech jízdy kolem pobřeží se nám podařilo najít místo u moře, které splňovalo alespoň částečně naše představy a mohli jsme se konečně vykoupat. Příšerný nepořádek kolem nás však odradil od delšího pobytu, a tak jsme jeli dál na pomyslné hranice Západní Sahary.

Západní Sahara

Území Západní Sahary je posledním nedořešeným pozůstatkem kolonizace Afriky. Do druhé poloviny 19. století bylo zcela svobodné, ale od roku 1884 ho postupně obsazovalo Španělsko. Když začaly v padesátých letech 20. století dekolonizační snahy afrických států, změnilo Španělsko v roce 1961 statut kolonie na španělskou provincii s hlavním městem El Aaiún. V té době však na toto území uplatnilo u OSN nárok Maroko, s odkazem na historická a teritoriální práva. To se však minulo účinkem. 

Stejných práv se mohla dovolávat na jihu sousedící Mauretánie. V samotné oblasti Západní Sahary vznikla v roce 1973 osvobozenecká armáda, hnutí Polisario dodnes ovládá východní část země. Jako Západní Sahara se tedy označuje území na západě Afriky, které dnes okupuje Maroko. Západní Saharu jsme projeli po snad jediné slušné silnici podél pobřeží, to je asi 900 km měsíční krajiny. Na pobřeží fučel vítr a lítal ve vzduchu písek, tak i bivaky byly jen na přespání (Na území Západní Sahary se nacházejí světově významná ložiska fosfátů - pozn. red.).

Mauretanie

Po třech dnech jsme se přiblížili k hranicím Mauretanie. Vůbec jsme nevěděli, co nás čeká, příprava nebyla žádná, protože rozhodnutí navštívit Mauretanii nás napadlo až cestou, kdy už jsme ani neměli přístup k internetu. Měli jsme sice marockou datovou kartu, ale Západní Saharu operátor moc nepokrýval. Přijeli jsme k hranicím, a to byl teda masakr. Všude plno kamionů a obrovské množství vraků aut. Na marocké straně jsme mimo jiné museli absolvovat obrovský skener pro kamiony a asi deset razítek na různá lejstra. To vše však nebylo nic, proti mauretánské straně. Už přejezd územím nikoho nám vyrazil dech. Silnice skončila po pár metrech a dál už auta i kamiony volně hledaly každý svou cestu docela fest offroad terénem do brány celnice. Tam se nás hned ujal „převaděč“. Chlapík, který za úplatu vyřídí víza a povinné ručení a spoustu dalších razítek. Jenže bylo poledne a úředníci odpočívali, tak se to všechno protáhlo na skoro tři hodiny.

Nicméně jsme ten den odpoledne ujeli ještě asi 350 km podél pobřeží a našli bivak u oceánu. Už tam parkovali dva Francouzi, a to byla výhra. Po třech panácích babické slivovice nám nahráli do navigace různé trasy, po kterých se jel v Mauretanii Dakar.

Po dnu koupání ve vlnách Atlantického oceánu jsme vyrazili do pouště na severovýchod k městečku Atar. Následovalo několik dnů euforie jízdy po kamenitých pouštních pláních, obrovských i menších dunách, písečných údolích i uzoučkých serpentinách přes sedla v horách podobných těm v Coloradu. Projížděli jsme oázy a malé osady v poušti, potkávali velmi příjemné lidičky a uhýbali velbloudům.

Jediné vážné nebezpečí pro nás byl had. Při polední svačině v poušti pod osamělým stromem Pavel zahlédl u auta hada. Ten se proti němu postavil. Já běžela pro foťák. Had mezi tím vlezl nejprve ke kolu, pak pod auto, a nakonec zalezl někam do povozku. Všechno jsme sbalili a vyděšení pokračovali v pouští dál. Nálada spadla pod nulu. Co když nám vleze do kabiny, určitě je jedovatý, jak ho vyženeme? To se nám honilo hlavou celých dalších 50 km. Těžkým terénem, který nám chvílemi dal zapomenout na hada, jsme dojeli až k rozpadlé pevnosti Fort Sagan, kde jsme zastavili a opět se přesvědčili, že máme víc štěstí než rozumu. Při čurání vedle auta najednou vidím hada, jak leze ven. Pavel rychle skočil do auta a vycouval daleko od hada a oba jsme se konečně uklidnili

Poslední úseky zpět k hranicím Západní Sahary vedly písečnou pouští, kterou si Pavel velmi užíval. Občas se ručička tachometru blížila sedmdesátce a občas jsem ze sedačky vyletěla až ke stropu. Bivakovali jsme u druhého největšího kamenného monobloku na světě u Ben Amera, vysokého 350 m, kde nás ráno probudila písečná bouře. Cesta vedla dál podél železniční tratě, která vede od pobřeží do vnitrozemí, kde se nachází velké doly na železnou rudu. Viděli jsme dva nekonečně dlouhé vlaky, několik vesnic, osamělé velbloudy, a nakonec přijeli k pobřežní silnici.

Návrat domů

Zpět do Maroka jsme se rozhodli vydat na východ napříč Západní Saharou. Na Mapách.cz jsme, naplánovali cestu, která by měla být bez problémů sjízdná. A taky byla, aspoň ze začátku. Nejprve úplně nová asfaltka, občas zavátá pískem a duny se musely objíždět volným pouštním terénem. Pak asfalt přešel v šotolinu, ta v cestu ve výstavbě, a nakonec už zbyla jen kamenitá poušť s náznaky několika kolejí od aut. Navigace ukazovala sice naši polohu, ale žádnou cestu v okolí. Tak jsme se trochu váhavě rozhodli nevracet se zpět, ale zkusit jet na sever pouští, kde jsme tušili silnici a civilizaci. Nezřetelné stopy pneumatik a pár velbloudů nám dávalo naději, že nejsme úplně ztraceni. Dopadlo to dobře (jinak bych asi tyto řádky nepsala), po několika hodinách jízdy volným terénem podle intuice jsme narazili na místní asfaltku, která nás dovedla do Maroka kousek za Tan-Tan k super bivaku u staré zříceniny.

Cestou na sever jsme projížděli pohořím Antiatlas, pak Džebel Sahru a za Tinghirem jsme odbočili do vyhlášené soutěsky Todra. Je to kaňon, oddělující Vysoký Atlas od pohoří Džebel Sahro. V nejužším místě je jen zhruba deset metrů široký, s 300 metrů vysokými svislými skalami. V současnosti vede kaňonem řeky Todry asfaltová silnice lemovaná stánky, kde Berbeři nabízejí své zboží stovkám Číňanů s foťáky.

Andorra

Silnice pokračuje za nejužším místem dále do vesnice Tamtattouchte, kde jsme odbočili na šotolinu. Nádherná asi 45 km dlouhá, a ne zrovna moc lehká offroad cesta vedla přes hřeben a sedlo Tizi n’Uguent Zegsaoun 2639 m do další doliny. Cestou jsme potkali několik berberských stanů, umístěných pod skalnatými převisy. Kočovníci tady na opravdu sporé vegetaci pasou svá stádečka koz. Dál jsme projížděli kamenitým korytem vadí až do vesnice M’Semrir, kde začíná asfaltka procházející soutěskou Dades. Ta sice není tak monumentální, jako Todra, ale nám se líbila daleko víc.

Listopad se překulil do druhé poloviny a noci i rána v horách začaly být hodně studené. Na vrcholcích byl vidět sníh a teplota po ránu u jezera Tislit klesla na 6 pod nulou. V NP Ifran zase byly zbytky sněhu po nedávné vánici a pomalu se začalo i nebe znova kabonit. Po zhlédnutí předpovědi počasí jsme se rozhodli po 87 dnech na cestě pro návrat domů.

Premium

Češi bydlí stále častěji ve sklepech. K extrémním řešením je nutí drahé nájmy

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Nedostupné bydlení nutí Čechy ke stále extrémnějším řešením bytové situace. Zejména v největších městech už lidé míří i...

Premium

Sovětská legenda: Fourcadovi pomáhají lékaři. Francouz: Ta žena musí být šílená

Martin Fourcade v závodu smíšených štafet na mistrovství světa biatlonistů v... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Slavná sovětská biatlonistka a běžkyně na lyžích, trojnásobná olympijská vítězka Anfisa Rezcovová, si v rozhovoru pro...

Premium

Postavili si malý domek. Přezdívají mu termoska na bydlení

Cestičky okolo domu vydláždili kameníci, u vchodu osadili dva kamenné stupně. Z... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Nic z moderního komfortu v něm nechybí, na druhou stranu ani centimetr nikde nepřebývá. Tomáš Staněk navrhl a postavil...

OVĚŘENO: Menstruační kalhotky si ženy oblíbily
OVĚŘENO: Menstruační kalhotky si ženy oblíbily

Český startup Snuggs na jaře minulého roku uvedl na trh menstruační kalhotky. Nyní přichází hned s několika novinkami. S kalhotkami pro silnou menstruaci, novou antibakteriální ochranou funkční vrstvy, dále modelem s vysokým pasem, před týdnem expandoval na Slovensko a bude následovat Německo.