Duben 2021. Začíná podzim a my se díky covidu s Martinem stále nacházíme na Novém Zélandu. Místní vláda nám umožnila zůstat o půl roku déle, aby pokryla sezonní práce, když má stále zavřené hranice. Roční období je tady obráceně než u nás doma v České republice a zimy jsou o poznání mírnější.
  |
Zatímco se snažím rozpomenout na počáteční dny našeho nomádství, Martin mě neustále a nevyžádaně informuje o dění venku na parkovišti, které monitoruje při vaření odpolední kávy: „Hele, nahej zadek, to fakt nechápu proč si celou dobu tak držela ručník, když teď je úplně nahá…“ Dál se snažím udržet vlastní myšlenku, jen letmo přejedu nahej zadek pohledem, když do toho: „Dala by sis čaj, kafe nebo pivo? Hele ona se ještě furt neoblíkla, to vážně nechápu…“.
Cestování Lenky a Martina můžete sledovat na Instagramu ZDE |
Stále sedím před bílou stránkou monitoru a dělám že neslyším. „A chceš IPU nebo ležák?“ To už to nevydržím a zamračeně povídám: „Ježíš Marťo, pšt, ticho, já zkouším něco napsat, a potřebuju se chvilku soustředit. IPU prosím.“ Martin odpoví: „Jasně, promiň, OK OK, tady máš.“ minuta ticha… „a hele, támhle přijíždí autobus, co jsme ráno potkali…“ To jen abych na úvod nastínila, jaké radosti a strasti člověka při životě v dodávce provází.
Auckland, říjen 2019
Pro nás naše dobrodružství započalo v říjnu roku 2019, když jsme přiletěli do Aucklandu na vysněné Working holiday víza. Nabídka přestavěných aut zde měla být dechberoucí a nákup tak neměl zabrat moc času. Plán zněl jasně: V sobotu koupit dodávku a ihned vyrazit za prací na kiwi, do města Te Puke. Naše první nadšené kroky tedy vedly na vyhlášený trh s auty, takzvaný carfair. Počítali jsme s tím, že naši staronovou dodávku možná trochu upravíme, koupíme novou peřinu nebo závěsy.
Žádná velká akce. Ale stačilo prvních pár koleček na plácku se zaparkovanými camper vany, abychom pochopili, že výběr auta nebude taková hračka, jak jsme si malovali. S trochou nadsázky lze říct, že většina vystavených dodávek vypadala, jako by je předělával Pejsek s Kočičkou. A to ještě s kocovinou, a z nakradeného materiálu. Vedle toho bylo znát, že sezona nájezdu backpackerů a turistů z celého světa je již v plném proudu a ceny automobilů jsou v poměru k jejich stavu na samém vrcholu hory Mt. Cook.
Naše zklamání z nabídky na carfairu bylo tak velké, že nezbývalo nic jiného, než pokračovat v hledání a průběžně aktualizovat nabídky od odjíždějících backpackerů na internetu. Zjistili jsme, že v Aucklandu funguje několik garážových gangů, kteří průběžně vykupují dodávky od lidí z širokého okolí, a v dílnách je pro turisty narychlo předělávají. My se s jedním takovým překupníkem seznámili hned první den a v průběhu týdne se s ním potkávali na různých aukcích a v autobazarech. Rivalsky jsme se na sebe vždy pousmáli a dodali: „Tak co? Dneska nějaká slušná dodávka?“
Jak jsme se rozhodli všechno prodat a začít žít v dodávce |
Byl to souboj vytrvalosti a vůle. Přestavby aut jsou na Zélandu dobrý business, ale kvalita provedení vestaveb se nám nelíbila. Reálně začínalo hrozit, že náš život protrpíme při každodenním pohledu na odfláknuté detaily, křivé linie vyřezaných dvířek a brzy dostaneme chronický kašel z plísně, žijící v kobercích na podlaze nebo na stropu. A když už měla nějaká dodávka dobrou vestavbu, byla nepojízdná a nebo měla pravěký rok výroby.
Ve správný čas na správném místě
O 14 dní později se náš budoucí domov, Nissan Caravan, objevil na parkovišti na periferii Aucklandu. Zrovna se přihoupal na trajektu z Japonska. A tak jsme byli konečně ve správný čas na správném místě. Dealer autobazaru Steve nám sdělil, že v minulosti tato dodávka vozila vozíčkáře a že je ve velmi dobrém stavu. Na první pohled se nám ale moc nelíbila, protože na auto pro backpackery působila dost nablýskaně. Stříbrný lak, stříbrná zrcátka, trochu nuda. Ale byl to náš vysněný highroof, ve kterém si můžeme stoupnout. Měl najeto málo kilometrů a stříbrná barva je na místním slunci vlastně výhra. Ve městě nebudeme vyčnívat a poutat pozornost.
I malá sprcha může být velkým osvěžením
Cítít se bezpečně a komfortně uvnitř auta pro nás byla větší priorita, než čekat na zajímavější barvu. A taky už nás tlačil čas. Zadní prostor jsme měli naštěstí prázdný a odpadla tak starost, kam s nepotřebnými sedačkami. Ona likvidace odpadu totiž není na Zélandu úplně levná a jednoduchá záležitost, jako u nás v České republice. A jak jsme se mohli v budoucnu s Martinem na vlastní oči přesvědčit, místní farmáři často řeší likvidaci odpadu načerno vykopanou jámou/skládkou, kterou mají místo popelnice. Menší věci se pálí v sudech. Takže Zéland má v tomto směru stále určitý potenciál.
Díky důkladné rešerši vestaveb, kterou jsme si při shánění vysněné dodávky vytvořili, se nám celou dobu v hlavě střípek po střípku vykreslovala mozaika, jak bychom náš nový domov chtěli vytvořit. Například vidina vaření venku, za otevřeného kufru auta, nám nepřišla moc lákavá. Jednak kvůli proměnlivému počasí a kvůli otravným sandfly. Muškám, které štípou jako když vás popálí kopřivy. Dále jsme se museli rozhodnout, kolik úložného prostoru na jídlo a na oblečení si postavíme. Jako by to byla pojízdná garsonka. A zahrnout jsme museli i vše potřebné pro získání místního certifikátu Self-contained.
Dva Češi si na Zélandu postavili obytné auto na rok života, před tím vozilo jeptišky |
Když jsme vyřešili takzvané funkční zóny, nastalo dilema volby materiálů a konkrétního vizuálního směru, kterým půjdeme. Což je normálně ta zábavnější část, jenomže naše společná představa se tentokrát trochu lišila. Já jsem měla od začátku představu udělat z dodávky trendy chatičku. Mít prostor s co největším podílem dřeva a namíchat staré prvky s novými. Ale Martin naopak viděl náš interiér více moderní a minimalistický. Taky se dřevem, ale s bílou kuchyní a bílým úložným prostorem na oblečení. Aby byl prostor univerzální a nadčasový.
Tahle naše společná obsese ve vizuálu našeho nového auta se občas dostala až do bizarní situace, že namísto abychom šli v drahocenném volnu na pláž, tak jsme 3 hodiny vybírali metráž na matraci a snažili se jeden druhého přesvědčit, který vzor na látce je lepší a proč. Teď zpětně je to legrace a musíme uznat, že oproti jiným backpackerům jsme v tomto směru naprostí blázni. Občas jsme se ptali sami sebe, jestli to trochu nepřeháníme? Když Working Holiday jsou jenom na rok. Jenomže pro nás to byla velká investice a tuhle jízdu jsme si chtěli užít.
Veškeré naše úspory padly za prázdné auto, takže materiál na naši vestavbu jsme nakupovali postupně, vždy po výplatě. Pěkná podlaha, stěny a upravené dřevo, to je alfa omega útulného prostoru. Z carfairu jsme věděli, že nejtenčí překližka se na nábytku časem vlhkem pokroutí jako papír. A na shánění dřeva z palet jsme neměli sílu ani čas. Kompromis jsme určitě udělali v případě výroby dřezu, kdy jsem do kuchyňské linky zabudovali nerezovou mísu. Na rolety jsme použili tyčky na rajčata a vzadu na kufru máme místo garnýže pro záclonku gumovou hadici. Investice, na které nedoporučujeme šetřit je kvalitní matrace.
Celkem naše přestavba probíhala 12 týdnů souběžně s prací na sadu, mezi ostatními backpackery. Zároveň jsme si uvědomovali, že pokud máme jednou s čistým svědomím naše auto prodat dál, bude muset mít dobře vyřešenou elektriku a zásobu energie na dobíjení počítače a telefonů. Všechny znalosti o zapojení okruhů zásuvek a vypínačů si Martin musel najít na googlu sám, a to byla další výzva, za jejíž splnění mu dávám jedničku s hvězdičkou.
Teď, když už je celá přestavba za námi, musím říct, že to stálo za ten stres. Během hodinky míváme navařeno, uklizeno a rozbíháme večerní film. Našim sousedům na parkovišti to trvá zhruba dvakrát déle. Nejprve vyhazují do pytle zkažené potraviny, protože nemají lednici, potom musí rozložit stůl na vaření. Někdy chodí z kufru, kde vaří dopředu za řidiče pro vodu, protože tam mají dřez. Jednou vedle nás parkovala v menším autě holka, která vařila na střeše.
Konečně jsme sehnali nový domov, náš Nissan caravan
Rozhodně za to nikoho neodsuzujeme. Naopak. Člověk v jejich situaci musí umět více improvizovat a být připravený na to, že bude občas trpět. Třeba když musí několikrát denně přehazovat věci na sedadla řidiče, aby si odpočinul nebo něco našel.
Přemýšleli jsme, jestli je toto nepohodlí otázkou peněz. A odpověď zní ano i ne. Víme, že ostatní backpackeři mají stejně peněz jako my, jen investují do něčeho jiného: více cestují než my a utrácí za adrenalinové sporty a atrakce. Nebo si peníze šetří na cestu domů. Takže jde hlavně o priority.
Co se nám naopak moc líbí, je šikovnost a kreativita. Udělat hodně muziky za málo peněz je rozhodně super. Někdy nás překvapí velikost reprobeden, upevnění truhlic s bylinkama na střeše nebo výrazné grafity. Víme, že až budeme naše auto jednou prodávat, backpackeři nebudou naše cílová skupina. Budou to místňáci, kiwáci. Pro ty je naše auto takový základ. Kiwáci většinou vlastní velké autobusy a nebo oficiální camper vany.
A v některých takovýchto autech lidé bydlí i několik let. A to já osobně smekám svým vzdušným kloboukem, protože se jedná i o starší generace. Tahle romantická svoboda je totiž něco za něco. Tito lidé nemají sprchu každý den, a organizace dne zabere mnohem víc energie. Často se koukám, jak tito lidé vypadají a všichni mají podle mě jedno společné. Mají široký úsměv na tváři, rádi si povídají a jsou tak nějak nad věcí. Určitě tolik nekoukají na televizi a ve svém srdci si nosí lásku k přírodě.
Nový Zéland je mladá země. A nomádský způsob života je tady součástí kultury. Všechny ty scenérie, příjemné klima a bezpečí. Je to tady tak přirozené, že divný je ten, kdo zůstává celý život na jednom místě. Vláda k tomuto způsobu života uzpůsobila i spoustu míst a vytvořila přehledná pravidla. Ano, najdou se škodolibí místňáci, kteří např. nad ránem troubí, aby probudili nomády spící na parkovišti. Ale jinak je většina míst příjemná. Na odlehlejších místech platí pravidlo: „Take only pictures, leavy only footprints.“ Neboli odnes si pouze vzpomínky na fotografiích a zanech tu jen otisky svých nohou. A funguje to.
Nejsem si úplně jistá, jestli je na tento způsob života v takovém měřítku Česká republika připravena. Ale přála bych si, aby ano. Aby se nechala inspirovat otevřenou myslí Nového Zélandu a nebránila se zesilujícímu trendu přestaveb obytných aut. Český národ je řemeslně schopný a kreativní. A my až se vrátíme domů, půjdeme do přestavby dodávky určitě znovu. Já už pod stan nepojedu.
