„Chtěly bychom reagovat na učebnici Kriminologie pro Policejní akademii ČR a studující právnických fakult. Dovolíme si komentovat kapitolu X: Mravnostní kriminalita, konkrétně pak oddíl ‚Sexuální násilí‘,” píše v otevřeném dopise a petici adresované autorům učebnice z vydavatelství Wolters Kluwer skupina s názvem SdruŽeny. Ta se prezentuje jako „neformální aktivistická platforma sdružující jednotlivce i skupiny se zaměřením na lidská práva s důrazem na práva žen“.
Podíl oběti na vině, vyzývavost,...
V učebnici členkám aktivistického hnutí vadí zejména popisování „podílu oběti na vině“. V učebnici se pak - jak upozornil magazín Reportér - objevují i další znepokojivé formulace, které mohou přenášet vinu ze strany útočníka na oběť. Konkrétně pak: „provokující jednání ze strany žen“, „vyzývavost či obnažování části těla, které vyprovokují v muži touhu po sexu a jeho sexuální obrazotvornost“ či „nezvládnutí pohlavního pudu“.
Učebnice pracuje dokonce i s pojmem „nízký podíl viny agresora“. Ten se alespoň podle čtvrtého vydání knihy vyskytuje zejména v případech, kdy pachatel jedná pod vlivem alkoholu či psychotropních látek.
Hlavní důvod, proč se skupina Sdruženy vůči učebnici vymezuje, je čistě osobní. „Mnoho z nás se stalo obětí sexuálního násilí - a místo pochopení jsme se setkaly s odsouzením, zpochybňováním, zlehčováním viny násilníka, a naopak obviňováním obětí z provokace nebo nedostatečné ochrany,“ vysvětluje pro server Lidovky.cz členka uskupení Anežka Michnová.
Šíření stereotypů
Podle uskupení naprosto nepřípustné, aby se takového jednání dopouštěli oficiální činitelé. „Dotyčná učebnice kriminologie toto podporuje a místo toho, aby pomáhala skutečnému pochopení dynamiky znásilnění, šíří nebezpečné stereotypy,“ varují SdruŽeny.
Vadí jím například i to, že se autoři zabývají pouze znásilněním žen. „Jako kdyby nebyla přibližně desetina obětí znásilnění muži,“ podivují se zástupci skupiny. Přikládají pak graf s údaji od policejního prezidia a ministerstva spravedlnosti z roku 2008 (viz graf níže - pozn. red.).
PO ROZKLIKNUTÍ SE ZVĚTŠÍ. Oběti a sexuální násilí v roce 2008
Pokud jde o zmiňovaný údajný podíl obětí na vině, obávají se aktivisté nečekaných důsledků. „Pokud učíte budoucí policisty a policistky, že oběť může mít podíl na znásilnění, podíl nahlášených a vyřešených znásilnění ještě klesne,“ varují.
Nelogičnost vidí i v posuzování trestného činu agresora a případných polehčujících okolností. „Pokud nejde o psychiatricky diagnostikovanou nepříčetnost z důvodu duševní poruchy nebo z důvodu předávkování psychotropními látkami, nepovažuje se spáchání trestného činu pod vlivem za polehčující okolnost. Je nepředstavitelné, že by byla konzumace alkoholu polehčující okolnost v případě autonehody. Z jakého důvodu měla být v případě znásilnění?“ ptají se aktivistky autorů skript, které server Lidovky.cz s dotazy oslovil již v minulém týdnu oslovil.
Na otázky však dosud neodpověděli. K tématu se nicméně vyjádřili už v komentáři pro magazín Reportér.
Nechceme očernit oběti, říká autor
Článek informující o jejich skriptech považují za vytržený z kontextu. „Desetiletími výzkumů v různých částech světa byly získány poznatky o roli oběti, o významu chování oběti v procesu spáchání trestného činu. Jsou to fakta, která nemají v sobě ani negativní, ani pozitivní hodnocení,“ komentoval mimo jiné informace uvedené v knize Tomáš Gřivna, advokát a viceprezident Unie obhájců a předseda Komise pro trestní právo Legislativní rady vlády působící též na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.
„Jejich účelem je pouze upozornit na určité skutečnosti, zcela jistě bez záměru ‚očernění‘ oběti. Mají nepochybně svůj význam v rámci prevence (předcházení) trestné činnosti,“ napsal dále společně s advokátem Lukášem Bohuslavem, specializujícím se se na trestní právo včetně otázek spojených s trestní odpovědností právnických osob .
S tím ovšem nesouhlasí právník zaměřující se na oblast kriminologie Pavel Houdek, který po celé republice vyučuje metody sebeobrany a prevenci před násilím na veřejnosti. Text o podílu oběti na vině považuje za problematický, ba přímo nesmyslný.
„Je nutné pochopit, že znásilnění není o sexuálním uspokojení, ale je aktem moci, nadvlády a je pácháno z touhy ovládat a ubližovat. Proto se také nejčastěji, z více než 80 procent, odehrává mezi známými osobami. Právě v důvěrném vztahu si jedna strana potřebuje tímto ultimátním způsobem dokázat svou převahu, ať už fyzickou nebo psychickou,“ líčí Houdek.
„Znásilnění nebývá situačním deliktem, ale nezřídka i velice dlouho dopředu naplánovaným skutkem. Proto je například úplně jedno, jak moc, nebo málo je žena oblečená a jakou část těla má obnaženou. Dostupné statistiky žádným způsobem nepodporují tvrzení, že by existovala souvislost mezi množstvím odhalené kůže, délkou sukní nebo velikostí výstřihu a znásilněním,“ zdůrazňuje s tím, že vina za znásilnění padá pouze na pachatele.
„Je naprosto zcestné vůbec jen uvažovat o podílu viny na oběti. Uvažování v této kategorii pouze přispívá k reprodukování mýtů o znásilnění a znemožňuje tak efektivnímu předcházení tomuto odpornému činu,“ říká dále.
I podle něj může zmínka v učebnici a následná diskuse dospět k sekundární viktimizaci oběti - oběť se tedy stává obětí ještě jednou, tentokrát přes psychické utrpení - a snížení počtu hlášení o trestných činech, a to i navzdory tomu, že jsou v učebnici jinak mýty o znásilnění dobře popsány. „Problém je v tom, že tyto výstupy s oporou v tvrdých datech jsou v učebnici postaveny na roveň kontroverzním tezím a okrajovým jevům,“ vysvětluje.
‚Kdo ví, jak to bylo?’
„Nemůžeme se potom divit, že velká část společnosti - a logicky i policejního sboru - pak o znásilnění uvažuje stylem ‚kdo ví, jak to bylo‘. A kdo by v takové atmosféře chtěl podobný čin hlásit?“ pokládá řečnickou otázku.
Houdek pak také zpochybňuje další pasáže knihy, například i to, že by sexuální násilí vykonané pachatelem pod vlivem alkoholu či psychotropních látek mohlo být považováno za polehčující okolnost.
„Trestní právo naprosto přesně definuje, jaký má snížená ovládací schopnost vliv na trestní odpovědnost, a stav opilosti či omámení drogou pachatele v žádném případě neospravedlňuje ani z právního úhlu pohledu. Osobně si pak myslím, že z hlediska etiky a morálky je to spíše naopak,“ tvrdí instruktor sebeobrany a právník.
Ani tvrdá data v rukou lékařů neříkají nic jiného. O těch se zevrubně rozepsaly lékařky Petra Sejbalová a Helena Reguli ze Sexuologického oddělení Fakultní nemocnice Brno v magazínu Psychiatrie pro praxi.
„Sekundární viktimizaci způsobily orgány činné v trestném řízení (to znamená policie, soudy) až u 30 procent obětí znásilnění. Soudní znalci (psychologové, psychiatři a jiní) sekundární viktimizaci způsobili až u 70 % obětí znásilnění. Ta vznikla mechanizmem cílené reaktivizace vzpomínek na prožité trauma bez dostatečné možnosti terapeutického propracování,“ píší odbornice.
Nevhodné reakce podle nich pak často přichází také ze sociálního prostředí oběti, tedy od rodiny, partnerů či známých. Ti se podílí na sekundární viktimizaci až v 20 procentech.
