Byl první máj – byl práce svátek… Jak praví jedna píseň, práce je člověku vrozena přírodou. Člověk, který chce pracovat a nemůže, není zdravý. Stát, v němž mnoho lidí nemá práci, je chorobinec. To není řeč o socialismu. Za práci pro lidi odpovídá ten, kdo má pracovní prostředky a trh… A tomu poručit je první povinností státu. U nás, dokonce v dohodě se státem, se práce vyváží pryč. Zločin! Pominu řád prvobytně pospolný, otrokářský či jaký ještě a budu mluvit o řádu obyčejném, který jsem poznal. Dělal jsem v životě všelijakou práci. I v továrně, kde se o svobodě nedá mluvit; je to diktát. Úlevou je, když už člověk svou práci dělá dokonale, nebrzdí a duševně je volný. V tomto stavu, při přibíjení podkůvek na podpatky bot, jsem psal svou hru „Opilý slepý“. Při šlapání na páku vyzouvače jsem se učil holandsky: totiž z učebnice němčiny Voor vlamsche arbeiders in Duitschland, tedy obráceně. Taková vázaná práce je dobrá, když člověka aspoň dost živí. A pak si člověk, myslím, že každý, vedle toho najde práci jinou. „Moravan když přijde z práce, která ho nebaví, dá se do práce, která ho baví“ (U nás na Moravě, Srpnový rok 1988).
Ideální svobodná práce je řemeslo. To spojuje dvě potřeby: člověka živí a dává mu příležitost projevit svou osobnost. Kovář, krejčí, stolař, košíkář… ti lepší z nich se stávali umělci: uměli přimět zákazníka, že si koupil něco, co ani nepotřeboval. A i některá jiná povolání mohou člověka těšit, protože hoví jeho sklonu ukázat se, předvádět a ukájejí jeho potřebu být s lidmi, sdílet s nimi duševní život. Od holiče po… ano, i úřednictvo. Úřad je pozicí trošku nadřazenou. Nemluvě o učitelství: kde pracovním nástrojem je celá člověkova duševní a mravní výbava, jíž utváří… ano budoucnost. Psaní je řemeslo; když se tím člověk živí, jako já. Jako řemeslník také můžu esteticky přesáhnout holý účel své práce.
Zvláštním řemeslem a tvorbou je rolnictví. Mít kousek půdy vždy znamenalo mít kousek jistoty. Rolník je podivuhodně vázaný a zároveň svobodný. Podle své zkušenosti, inteligence a schopnosti přírodu zároveň formuje. Rolník stvořil naši krajinu. Když si rolník jednou všimne, co se dá dělat, dává do práce svou představu světa. Chalupa na kopci, chalupa na svahu, na břehu potoka, pod stromem, jsou přece už obrazy! Většina obyvatel už není rolníky. A přece skoro v každém z nás ten náboj k tomu je. Zahrádka, zahrada dávají příležitost uskutečňovat náš vztah k vesmíru. Lapit zákon a prací do něj vniknout a stvořit dílo, jaké umím.
Každého roku pěstoval jsem fazoli. Kvetoucí fazole pne se po plotě: to je obraz. Postavil jsem pro ni tedy plot. Každý rok mně ji ožírají slimáci a loni ji sežrali, takže vůbec nevyrostla, posyp popelem nepomáhal. Napadlo mi nasadit ji do truhlíků a vzešlou pak teprve k jejímu plotu. Jdu to udělat.
