Divadlo na Vinohradech uvedlo hru Lea Birinského Mumraj, která se poprvé objevila na scéně pražského Národního divadla v roce 1912 a podle dobového tisku způsobila skandál. Autor se totiž dívá velmi svérázně jak na revoluční aktivity, tak na státní orgány.
Děj Mumraje se odehrává v jedné zapadlé gubernii, kde si její vládce spokojeně žije z peněz inkasovaných za potírání revoluce. Problém je, že se zde žádná revoluce nekoná. Ve strachu z kontroly, která by ho mohla poslat šupem na Sibiř, se proto gubernátor Ivan Chabarovič za každou cenu snaží nějaké protistátní hnutí vyrobit.
Paradoxně skuteční revolucionáři mu jeho úsilí hatí, protože pro svou podvratnou činnost potřebují klidné místo. Dojde to nakonec tak daleko, že četníci předstírají revolucionáře a ti je naopak jako vzorní občané chodí udávat. V celém tom „mumraji“ se ocitají ještě Židé, kteří to schytají vždycky, a vesničané vydávající prostoduché kverulantství za hrdý lidový odpor.
Sled uzavřených anekdot Birinski se na všechno to politické ballabile dívá s ironií a bez iluzí. Revoluční ideály nikam nevedou a jejich aktéři jsou dokonce lehce zaměnitelní. Gubernátor se tak může octnout na barikádě a myší tajemník usednout do křesla neotřesitelného vládce. A právě z té zaměnitelnosti cílů i jednotlivých figur se rodí nejen černý humor hry, ale vychází z ní také její dnešní rezonance. Premiéra v předvolebním období dokonce jako by ožila některými replikami z ulic či médií, skoro se nechce věřit, že je opravdu napsal Birinski.
Birinského hra sama o sobě není politickým divadlem, ale sarkastickou komedií o zákrutech politiky. Skrývá však v sobě pro inscenátory jedno nebezpečí. Autor ji koncipoval ve sledu scének, které působí jako uzavřené anekdoty, a proto je velmi těžké najít nějakou jednotící linii. Na Vinohradech se to daří až po rozehrání scén anarchistů, tedy především ve druhé polovině inscenace. Obtížné je také pro herce vytvořit na malé ploše výrazné charakteristiky a neupadnout přitom buď do karikatury, nebo drobnokresby.
Opět tu hrají prim revolucionáři (Daniel Bambas, Michal Novotný, Jan Šťastný, Svatopluk Skopal, Andrea Elsnerová) v čele s Kozakovem Pavla Baťka. Ten buduje svou postavu od nenápadného, upjatého a komisního mladíka, drženého zde jako mazlíčka domácí paní, až k planoucímu hrdinovi revoluce, ochotnému ve jménu poněkud nejasného ideálu přinést jakoukoliv oběť. Batěk po Vojckovi vytváří další výraznou roli a ukazuje tak, že v novém repertoáru vyrostl v jednu z opor souboru. Bohužel Zlata Adamovská pojala gubernátorovu ženu Jelizavetu spíše jako dámičku z Feydeauovy frašky. Tomu občas podléhá i Martin Zahálka jako Chabarovič, který střídá momenty stylově přesné s komikou usilovně vyráběnou. „Nečiňte mi bezpráví“ Vcelku ale obraz pseudolidového politika a halasícího, bodrého populisty kreslí výstižnými barvami. Oproti jeho burácivosti a rozevlátosti hraje Ivan Řezáč tajemníka jako úslužného tichošlápka, který je vždy po ruce a dokáže proplout všemi úskalími. Není tedy divu, že se tato nula stává nakonec novým gubernátorem.
Publikum vřele přijímá starého Nikitu, kterého Oldřich Vlach pojal jako téměř mrazíkovského dědečka. Jen není jisté, jestli pod jeho bizarní vizáží a stále opakovanou větou „Nečiňte mi bezpráví“ neutone v salvách smíchu podstata: všeobecný antisemitismus. Žid a světoběžník z donucení Leo Birinski asi dobře věděl, o čem píše.
HODNOCENÍ LN ***
Leo Birinski: Mumraj
Překlad: Vincenc Červinka Úprava: Kristina Žantovská Režie: Ivan Rajmont j. h.
Dramaturgie: Martin Velíšek Scéna: Martin Černý Kostýmy: Michaela Hořejší Hudba: Petr Kofroň Divadlo na Vinohradech Premiéra 3. června 2009
