Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

POHNUTÉ OSUDY: Palach a Zajíc se upálili pro nás, chtěli vyburcovat společnost. Šokující svědectví šílené doby

Lidé

  5:00
PRAHA - Nedaleko kašny před budovou Národního muzea v Praze je neokázalý pomník, který symbolizuje lidskou postavu jako pochodeň. Na rozdíl od naprosté většiny podobných artefaktů jeho autoři zdůraznili horizontálu - z dlažby chodníku vystupují dvě kruhové mohyly propojené bronzovým křížem.

Jan Palach a Jan Zajíc foto: Lidovky.cz

Tento text vydal server Lidovky.cz v roce 2015 v rámci seriálu Pohnuté osudy. K příležitosti 50. výročí Palachova činu jej znovu zařazuje.

Pomník se chodcům nenápadně staví do cesty a nutí je změnit směr. Na levém rameni kříže jsou jména dvou mladíků, kteří se několik měsíců po srpnové okupaci roku 1968 rozhodli šokujícím způsobem vyburcovat společnost, která už rezignovala na ideály pražského jara.

Leden 1969. Podpořit odkaz Jana Palacha přišly na Václavské náměstí desetitisíce lidí

První případy sebeupálení jako radikální formy politického protestu jsou v moderních dějinách spojeny s buddhistickými mnichy v Jižním Vietnamu, kteří vystupovali proti tamnímu autoritativnímu režimu a snažili se dosáhnout větší náboženské tolerance. Dne 11. června 1963 se na křižovatce v Saigonu zapálil sedmašedesátiletý mnich Thich Quang Duc, který se rozhodl obětovat za buddhistickou komunitu. Tuto událost zachytil přítomný americký fotograf a jeho snímek brzy obletěl celý svět. Postupně se případy sebeupalování objevily v dalších státech, včetně sovětského bloku, kde byla první a současně největší vlna vyvolána srpnovou okupací Československa. Některé z těchto činů byly přímo inspirovány příkladem buddhistických mnichů, jejichž sebeupálení komunistická propaganda často připomínala – zkresleně je ovšem vykreslovala jako protesty proti americkému imperialismu.

Palach chystal ozbrojený odpor, vzpomíná jeho okolí. Do Prahy v den okupace přijel s pistolí

Stejně jako buddhisté chtěly „živé pochodně“ v komunistických režimech šokujícím způsobem otřást společností. Jejich cílem bylo zejména vyvolat odpor proti autoritativním režimům, které často označovaly za okupační. Jejich strategie, motivy i očekávání byly ovšem často odlišné. Na protest proti invazi do Československa protestovali již několik měsíců před Janem Palachem stejným způsobem Polák Ryszard Siwiec a Ukrajinec Vasyl Makuch. Zatímco jejich činy tehdy zapadly, čin pražského studenta měl obrovský ohlas nejen v Československu, ale i v zahraničí.

Pochodeň č. 1

Jan Palach, který se narodil 11. srpna 1948 v Praze, vyrůstal ve Všetatech, kde měli jeho rodiče malé cukrářství. Své děti Jana i o sedm let staršího syna Jiřího vychovávali v duchu prvorepublikových tradic. Maminka byla členkou českobratrského evangelického sboru. Na počátku padesátých let museli manželé Palachovi zavřít živnost. Otec poté pracoval jako dělník a matka jako prodavačka ve stánku na nádraží. I přes tyto zkušenosti Libuše Palachová vstoupila v roce 1957 do komunistické strany, neboť se obávala toho, že děti nebudou moci studovat. Když její manžel v roce 1962 zemřel, zůstala doma sama s mladším synem.

Jovan Dezort, z výstavy JAN PALACH 16. – 25. 1. 1969

Jan Palach na základní škole rád četl historické a dobrodružné romány. Věnoval se sportu, chodil do sokolovny a běhal. Na gymnáziu patřil spíš k průměrným žákům, vynikal ovšem v zeměpisu, dějepisu a občanské výchově. Tyto obory ho zajímaly - po maturitě se také přihlásil na historii na filozofické fakultě, ale nebyl pro velký počet uchazečů přijat. Dva roky pak strávil na Vysoké škole ekonomické v Praze. Tady se aktivně zapojil do studentského života. Dvakrát se zúčastnil pracovního zájezdu do Sovětského svazu.

Praha vzpomíná na Jana Palacha. Upálil se před 46 lety

Události pražského jara na něj měly velký vliv. V té době se intenzivně zajímal o politiku, na jaře 1968 spoluzakládal akademickou radu studentů. O několik měsíců později přestoupil na vysněnou filozofickou fakultu. Srpnovou okupaci zažil v Praze a po návratu do Všetat psal s kamarády po zdech hesla proti okupantům. Poté, co se na podzim 1968 vrátil z dvoutýdenní brigády ve Francii, začal studovat historii a politickou ekonomii. Podle vzpomínek přátel se na podzim 1968 zúčastnil několika pouličních demonstrací. Neúspěch okupační stávky vysokoškoláků v listopadu 1968 se ho velmi dotkl. Tehdy se nejspíš rozhodl k akci.

Sebeupálení jako protest

Jaroslav Kučera, z výstavy JAN PALACH 16. – 25. 1. 1969

Z archivních pramenů je zřejmé, že v následujících týdnech promýšlel různé formy protestu s cílem vyburcovat veřejnost z letargie. Na počátku ledna 1969 navrhoval obsadit budovu rozhlasu a vysílat výzvu ke generální stávce. Nakonec zvolil nepoměrně více šokující formu. Dne 16. ledna 1969 se před půl čtvrtou odpoledne polil benzinem a zapálil pod rampou Národního muzea na Václavském náměstí. V dopisu, který zanechal, se podepsal jako „Pochodeň č. 1“. Požadoval v něm zrušení cenzury a zastavení vydávání Zpráv, které vycházely od konce srpna 1968 jako nelegální tiskovina okupantů. V dopisu také tvrdil, že je členem skupiny lidí, kteří se rozhodli postupně se upalovat, aby probudili veřejnost z apatie (pozdější vyšetřování ukázalo, že žádná taková skupina s největší pravděpodobností neexistovala). Žádal, aby lidé zahájili časově neomezenou generální stávku. Pokud by nebyly požadavky splněny do 21. ledna 1969, měly vzplanout další „živé pochodně“.

Těžce popálený mladík byl z místa činu převezen do Legerovy ulice, kde na oddělení léčby popálenin strávil poslední tři dny svého života. Jeho čin vzbudil obrovský ohlas nejen doma, ale také v zahraničí. Veřejnost byla jeho činem šokována a otřesena - tuto formu protestu do té doby Evropa neznala (i proto, že předchozí zmíněné případy sebeupálení proti srpnové okupaci byly téměř zcela utajeny). Vedení komunistické strany se pod tlakem Moskvy snažilo situaci uklidnit, později se Státní bezpečnosti snažila s pomocí člena ÚV KSČ Viléma Nového rozšířit pomluvu o takzvaném studeném ohni (následné soudní při o čest Jana Palacha je věnována úspěšná filmové trilogie Hořící keř, kterou natočila režisérka Agnieszka Hollandová).

Pohřeb Jana Palacha, jehož ostatky byly 25. ledna 1969 uloženy na Olšanském hřbitově v Praze (o pět let později byl hrob pod dohledem tajné policie zlikvidován), se stal tichou manifestací odporu proti nastupující „normalizaci“. V ulicích se poklonily památce zesnulého studenta desítky tisíc občanů.

Smutná inspirace

Leden 1969. Manifestační pohřeb Jana Palacha

Jak už jsme zmínili, podle dostupných svědectví a archivních dokumentů žádná Palachova skupina, o níž Palach psal v posledních dopisech, neexistovala. Jeho příkladu ovšem v prvních měsících roku 1969 následovala řada dalších lidí, již se s ním osobně neznali. Většina Palachových následovníků pouze převzala formu činu. Jejich motivy přitom často nebyly jednoznačně politické.

Podle dobové zprávy Veřejné bezpečnosti bylo jen na území Čech, Moravy a Slezska od 16. do 31. ledna 1969 zaznamenáno deset případů sebeupálení, z toho dva (Jan Palach a Josef Hlavatý) skončily smrtí. Podle studie psychiatra Milana Černého, který v roce 1969 analyzoval údaje získané také od Veřejné bezpečnosti, se od ledna do dubna 1969 uskutečnilo v Československu celkem 29 sebevražedných pokusů o sebeupálení, z nichž pouze u tří osob (Jan Palach, Jan Zajíc a Evžen Plocek) měly „nepochybně altruistický charakter, v daném případě byly motivovány politicky“.

Pochodeň č. 2

Dne 20. ledna 1969 se v Plzni zapálil pětadvacetiletý dělník Josef Hlavatý, který zemřel o pět dnů později. Při přijetí do nemocnice uvedl, že se zapálil proti sovětské okupaci. S výslovným odkazem na Palachův čin se o sebeupálení pokusili také dělník Miroslav Malinka (22. ledna 1969 v Brně) a učeň Jan Béreš (26. ledna 1969 v Chebu). Hlavatý, Malinka a Béreš měli ovšem různé osobní či rodinné problémy a jejich činy nebyly proto širší veřejností přijaty.

Dagmar Hochová, z výstavy JAN PALACH 16. – 25. 1. 1969

Nejznámějším následovníkem Jana Palacha se v únoru 1969 stal osmnáctiletý student železniční průmyslovky v Šumperku Jan Zajíc. Od 21. ledna 1969 se před Národním muzeem v Praze účastnil hladovky na podporu požadavků, které jeho předchůdce vznesl. Do rodného Vítkova na Opavsku se vrátil až po Palachově pohřbu. Zjitřená atmosféra v hlavním městě na Jana Zajíce hluboce zapůsobila. Již během hladovky se zmínil, že by svůj život obětoval stejně jako Palach, pokud to dříve neudělá někdo jiný. Po návratu do Šumperku začal o této možnosti znovu přemýšlet, dokonce o svém plánu veřejně hovořil. Nedal na přesvědčování svých učitelů a kamarádů a (dokonce s jedním z nich) 25. února 1969 odjel vlakem do Prahy.

Ve výroční den komunistického převratu se Jan Zajíc zapálil v průchodu jednoho z domů na Václavském náměstí, do něhož dezorientovaný vběhl a na místě zemřel. O jeho činu i prohlášení, které podepsal jako „Pochodeň č. 2“, se lidé dovídali jak z médií, tak z letáků. Jeho pohřeb se však již neuskutečnil v Praze, jak si přál. Přesto se 2. března 1969 ve Vítkově sešlo několika tisíc lidí, aby vzdali památku mladému studentovi. Ohlas činu Jana Zajíce byl výrazně nižší než v Palachově případě. Zajícova rodina ale byla, obdobně jako v případě rodiny Jana Palacha, sledována tajnou policií a nejbližší příbuzní byli různým způsobem postiženi.

Poslední známou živou pochodní na československém území v roce 1969 byl Evžen Plocek z Jihlavy, devětatřicetiletý otec rodiny, odborář a delegát Vysočanského sjezdu KSČ. Zapálil se na hlavním jihlavském náměstí na Velký pátek 4. dubna 1969. Na místě zanechal letáky s hesly: „Pravda je revoluční - napsal Antonio Gramsci“ a „Jsem pro lidskou tvář, nesnáším necit - Evžen“. Při odběru krve popálenému lékaři zjistili, že byl pod vlivem alkoholu, a dodnes není na rozdíl od Jana Palacha a Jana Zajíce zcela jasná motivace jeho činu. Mimo Jihlavu zůstal Plockův čin bez větší odezvy. Jedním z důvodů byla skutečnost, že už o něm celostátní média nesměla na rozdíl od Palachova protestu informovat.

Jan Palach, jehož protest získal velkou publicitu, měl své následovníky také za hranicemi Československa. Dne 20. ledna 1969 se v Budapešti zapálil mladík Sándor Bauer. Dne 13. dubna 1969 se v lotyšské Rize pokusil o sebeupálení dvacetiletý židovský student Ilja Rips, který po Palachově vzoru protestoval proti okupaci Československa. Na pražského studenta se v různých zemích odvolávaly i některé další „živé pochodně“, byť jejich protesty již s okupací Československa nesouvisely.

Oficiální uznání po letech

Obavy komunistického režimu z velkých pouličních demonstrací v souvislosti s připomínkou sebeupalování se nakonec naplnily až po dvaceti letech. V lednu 1989 se odehrála série velkých protirežimních demonstrací v centru Prahy. O několik měsíců později již bylo možné činy Jana Palacha a jeho následovníků svobodně připomínat. V prosinci 1989 po něm bylo pojmenováno náměstí před hlavní budovou FF UK v Praze, na ni byla také umístěna pamětní deska, kterou vytvořil sochař Olbram Zoubek. Její součástí je i replika posmrtné masky, kterou Zoubek Palachovi sejmul. Dne 25. října 1990 byla urna s popelem Jana Palacha převezena ze Všetat na Olšanské hřbitovy. O rok později, 28. října 1991, prezident republiky Václav Havel propůjčil Janu Palachovi a Janu Zajícovi in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.

Hořící protesty po srpnové okupaci Československa byly motivovány především nesouhlasem s totalitární formou vlády. Jejich nositelé se rozhodli svůj život obětovat za druhé lidi, aby je vyburcovali z lhostejnosti a rezignace. I po několika desetiletích je jejich poselství stále zneklidňující.

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...