Při pomoci v Sýrii politiku neřešíme, říká koordinátorka z Člověka v tísni. V zemi už zahynulo šest jejích kolegů |
Ať tak nebo tak, zapadlo i to, co je na té zprávě nejzásadnější. Dnes je tomu deset let, co v Sýrii vypuklo „arabské jaro“ a začaly protesty proti diktátoru Asadovi, ale na rozdíl od jiných zemí pokračovaly trvalým krveprolitím a občanskou válkou. Od té doby Sýrie symbolizuje násilí a Syřané ty, kteří utíkají před válkou, diktaturou, džihádisty i chemickými zbraněmi, ty, jimž se azyl udílí automaticky. Dánsko to mění. Že by výše řečené už neplatilo? Že by v Sýrii deset let po začátku války už skutečně fungoval obstojný mír?
Bez strategických cílů
Válka v Sýrii se od jara 2011 stala mediálně tak všudypřítomnou a samozřejmou, že symboly krveprolití a obětí převálcovaly vše ostatní včetně vývoje na bojištích i v jednání. Už tři roky, od pádu Islámského státu a turecké invaze na sever země, krev ve velkém neteče, ale…
Přes to vše je těžké si připustit, že by válka skončila, když Bašár Asad – v západním pohledu symbol zla a příčina bojů – zůstává u moci. Podle původních euforických předpokladů měla válka skončit až pádem Asada. Otázky zůstávaly spíše nevyřčené. Měl vůbec někdo reálnou představu, jak by to v Sýrii vypadalo, kdyby protiasadovská opozice vyhrála? Jakou vládu by vytvořila? Jak by zacházela s menšinami včetně křesťanů či alavitů (z nich pochází sám Asad)?
To nikdo nevěděl a neví. Za náznak odpovědi lze pokládat fakt, že žádný ze států, jímž prošlo „arabské jaro“, si nepolepšil – v nejlepším případě je na tom podobně jako před ním (Tunisko, Egypt). Kdyby aspoň v jednom z nich vítězové nad diktátory uspěli, nastolili demokratičtější, lepší režim a přitom dokázali uchovat stabilitu země, dalo by se říci, že Sýrie měla před deseti lety šanci. Ale po neblahých zkušenostech to připomíná spíše zbožné přání.
Další otázky přinesl vývoj, kdy se původní rebelie změnila v občanskou válku, v nástupiště džihádistů (Islámský stát) a místo pro vojenské zásahy Íránu, Turecka, Západu a Ruska. Pro západní veřejnost, ale i elity ta situace znamenala těžko rozklíčovatelný mišmaš.
Západ v čele s Obamovou Amerikou sledoval „morální kauzy“ typu užití chemických zbraní a trestu za ně (raketový útok). Sledoval postup Islámského státu a zápas proti němu. Ale moc nevnímal fakt, že proti IS bojuje NATO, Rusko, Asadovy vládní jednotky a Kurdové, zatímco protiasadovská opozice jako celek v tom jasno nemá. Tvrdě to popsal izraelský novinář Guy Bechor: „Američané byli s rebely proti Asadovi, pak s Asadem proti rebelům, s rebely proti Kurdům, s Kurdy proti rebelům. Jsou teď s Kurdy a rebely, či proti Kurdům a rebelům? S Erdoganem, či proti němu? S Rusy, či proti nim? O co se opírá jejich politika? O přeludy.“
Amerika se soustředila na „morální kauzy“ a porážku IS, ale nestanovila strategické cíle pro válku v Sýrii. Obama žádal prosadit příměří pro Aleppo, zlepšit humanitární situaci, potírat užití chemických zbraní.
S tím sice lze získat Nobelovu cenu za mír, ale ne vyhrát válku. To není výsměch či odsudek, jen konstatování faktu, že Amerika (Obamova, Trumpova i Bidenova) na tato bojiště své vojáky nepošle – leda bombardéry.
Rusko strategický cíl mělo – udržet Asada a celistvou Sýrii. Mělo ho Turecko – udržet Kurdy od své hranice. Měl ho Írán – získat pozemní šíitský most k Libanonu a Hizballáhu. Měl ho Izrael – právě tomu zabránit. Západ strategický cíl v Sýrii neměl a ani mít nemohl.
Po sto letech bez Západu
Po deseti letech nemá válka v Sýrii absolutního vítěze, ale fakt, že u moci je stále Asad, Sýrie má formálně stejné hranice a v jejím jádru panuje nějak fungující mír, dokládá, že k vítězům patří Rusko. Před lety napsal do New York Times bývalý šéf Pentagonu Robert Gates, že Putin se poučil z Libye. V roce 2011 v Radě bezpečnosti OSN souhlasil se západní akcí vůči Libyi, ale pak se cítil podveden, že ta údajně technická akce vedla ke změně režimu, a prý si přísahal: „Už žádná další Libye.“ V Sýrii to splnil.
K vítězům se řadí i Turecko, jež vytvořilo nárazníkový pás na severu Sýrie. Jakž takž se k nim mohou počítat i Kurdové, kteří si stále drží autonomní region Rojava. A k vítězům se počítá i sám Asad. Na to, že ještě v březnu 2021 bude ovládat většinu území a populační těžiště země, by před deseti lety vsadil málokdo.
K poraženým patří Západ a jeho vliv v oblasti. Na to, že mír pro Sýrii se bude dohadovat na summitech prezidentů Ruska, Turecka a Íránu, by se před deseti lety též nesázelo (bylo to po sto letech, kdy se mír na Blízkém východě vyjednával bez účasti Západu). A na to, že Dánsko začne na toto území vracet žadatele o azyl, už vůbec ne.
