Píše Rachman. Zastánci brexitu také sázeli na nostalgii po starých dobrých časech, kdy byla Británie světovým lídrem číslo jedna, nikoli pouze jednou ze zemí EU28.
Ale i v Japonsku chce premiér Abe navázat na slávu éry Meidži, za níž se Japonsko v 19. století na základě reforem stalo asijským lídrem. S nostalgií po zašlé slávě koketuje i indická vláda.
Imunní zůstává Kanada, Austrálie a zatím i většina Evropy. I když Francie je už zranitelná (Marine Le Penová), na druhé straně Rýna si zatím těžko představit, že by někdo přišel s heslem „Ať je Německo znovu velké“.
Přitom ještě relativně nedávno Bill Clinton budoval „mosty do 21. století“ a Barack Obama sliboval „novou naději pro budoucnost“. Taktéž David Cameron se zdál spokojen s tím, kam Británie směřuje. Co se změnilo? Migrační krize, finanční krize po roce 2008 a poryvy globalizace – to všechno zvýšilo nostalgii po zdánlivě stabilních národně centristických řešeních.
Potíž je v tom, že v 30. letech Mussoliniho Itálie slibovala, že naváže na slávu starého Říma, a nacisté se zhlíželi v mystice germánských rytířů raného středověku.
...
Judy Dempseyová z think tanku Carnegie Europe shrnuje všechny krize, které na Evropu dopadly v roce 2016, a dochází k závěru, že místo aby brexit posloužil jako výzva k další integraci nebo dvourychlostní Evropě – nebo alespoň jako šance, aby političtí lídři vysvětlili voličům, o co v Evropě jde a proč na ní záleží –, věnují se evropští politici titěrným domácím záležitostem. Podceňují, že vývoj v Rusku a v USA může zasít semena evropské destrukce.
Až do konce druhé světové války – po celá staletí – spolu evropské státy válčily. Teprve EU tomu učinila přítrž. Jenže EU je nezralá konstrukce, která se ve své existenci vždy spoléhala na USA, NATO a sdílené atlantické hodnoty demokracie a liberalismu. Tato vazba na USA, symbolizovaná americkým jaderným deštníkem, už není vůbec jistá věc.
Například v Berlíně to prý ještě vůbec nezačali brát vážně. Nemají plán pro případ, až Amerika vycouvá z Evropy. Nemají alternativu k americkému jadernému deštníku. Může Ameriku v tomto směru zastoupit například Francie? Němci jsou stále přesvědčeni, že budování evropského jaderného deštníku by mohlo provokovat Rusko. EU byla zvyklá propatlávat se každou krizí a přestala si uvědomovat, že tentokrát jde opravdu a vážně o bezpečnost.
Pokud Trump radikálně nezmění svůj dosud ventilovaný názor na Rusko a Evropu, může prý Putinovi předat na stříbrném podnose rozpad transatlantické aliance a Evropa se zase stane klubkem znesvářených národních státečků.
