Manuál zveřejnil na svém webu Christopher F. Rufo, ředitel centra pro zkoumání bohatství a chudoby v Discovery Institutu.
Úřad pro vzdělávání upozorňuje, že děti nejsou „barvoslepé“ a že rodiče jim musí „vštěpovat antirasistické postoje a činy“ už od narození, tak by děti nebyly schopny „absorbovat předsudky ze světa kolem sebe“.
V materiálu se dále praví, že „bílí lidé jsou bílí v kontextu společnosti, která pokračuje ve znevýhodňování lidí na základě barvy kůže a rasy“. Je prý také třeba lidem neúnavně vysvětlovat, že mohou mít „černé přátele, partnerku i dítě, a přitom stále zůstat rasisty“. A mnoho dalšího.
Tohle asi nepotřebuje žádný komentář. My jsme na počátku normalizace museli v mateřské škole na základě jakési velké obrázkové knížky, jejíž jméno už si naštěstí nepamatuji, prozpěvovat, že se chytíme za ruce s dětmi bílými, žlutými, černými a červenými a uděláme kolem zeměkoule veselý řetěz jásavého mládí. Bylo to výživně debilní, ale je fakt, že nám byly asi čtyři roky.
…
Deník The Wall Street Journal zase přináší komentář Biona Bartninga, ve kterém se autor dělí se čtenáři o svou zkušenost s newyorskou privátní Riverdale Country School, kam zapsal svoje děti. Několik týdnů poté, co začaly vloni protesty spojené se zabitím George Floyda, napsala ředitelka školy rodičům: „Máme povinnost využít našich privilegií a změnit některé aspekty naší kultury a organizace.“
V září, na začátku školního roku, se místo tradičního zpěvu písně America is beautiful promítalo video, kde školní maskot vyzval žáky od 5 do 11 let, aby „hlídali, co jejich spolužáci říkají a dělají“. Ředitelka školy napsala rodičům, že je „zásadní, aby rodiče, vychovatelé a učitelé uznali rasové rozdíly, které stojí proti ,barvoslepému vidění‘“, a přišla s doporučenou četbou, jako je Bílá křehkost (White Fragility) od Roberta DiAngela. Rodičům se navrhuje, aby se sdružovali do školou podporovaných skupin na základě své etnicity nebo barvy kůže.
Autor sám je z poloviny Mexičan (a z toho ještě z poloviny příslušník domorodého indiánského kmene Yaqui) a z poloviny Žid. Vždy si byl vědom své tmavší barvy pleti, ale nikdy ho nenapadlo, že by měl vlastní identitu odvíjet od barvy své kůže. Vždy si připadal jako docela typický Američan. Jeho manželka je Židovka, která si ještě pamatuje dobu, kdy vyrůstala v SSSR.
Oba jsou alergičtí na vynucování konformity a ideologii, která v dětech vyvolává posedlost rasovými rozdíly a která je vybízí k tomu, aby dávaly pozor a hlásily odchylky od ortodoxie.
Začali tedy vedení školy klást dotazy s tím, že se hlásí ke snu Martina Luthera Kinga „o zemi, kde lidé nebudou posuzování podle barvy kůže, ale podle svého charakteru“. Vždy prý hájili a budou hájit antirasismus a humanismus. Ideologie „rasové gramotnosti“, kterou škola šíří, je ale něco úplně jiného. Místo zdůrazňování společného lidství škola protlačuje dělení do rasových skupin a to, že identita lidí je založena na barvě kůže. Pro někoho se smíšenou rasou jaksi nezbývá místo.
Těch dotazů na vedení školy bylo víc, takže nakonec jim ze školy napsali, jestli by „nechtěli zvážit, zda je škola pro jejich děti vhodná, když dochází k takovému filozofickému rozpojení“. Autor článku i jeho žena byli zklamáni. Školu si vybrali, aby šířila optimismus, štědrost, zvídavost a kritické myšlení.
Nad tím, co se zrodilo na amerických univerzitách před 40 lety, se většinou mávalo rukou s tím, že to nepřežije kontakt s reálným světem. Cynický a zlý světový názor, který se převléká jako „antirasismus“, se ale nyní šíří celou americkou společností rychlostí světla skrze placené konzultanty a ideology. Ostatní včetně rodičů nechtějí mluvit, mají strach, že budou nálepkováni jako rasisté.
V některých školách v Kalifornii probíhají už ve třetí třídě cvičení, kde se mají děti samy označit, pokud pocházejí z „prostředí moci a privilegií“, a v San Diegu už posílají učitele preventivně na „antirasistickou terapii“.
