Biden v den voleb zažil trapas, na setkání s voliči si spletl vnučku s mrtvým synem |
Tváří se mladistvě a energicky, ale stáří nikdo neošálí. Mocichtiví osmdesátníci, to není v politice nic nového, dědečkové, kteří by měli houpat vnoučata a číst si u krbu, se vrhají do politické arény s umanutostí, jež mnoha mladým chybí.
Jeden z nejsměšnějších panáků tohoto typu je určitě Silvio Berlusconi, se svými vsazenými vlasy, „vyradýrovanými“ lícemi a zářivou zubní protézou. Prezidentství je úřad vyžadující moudrost a zkušenosti a obého lze za určitých předpokladů nabýt věkem. Jenže jsou starci u moci taková výhra? Za nic na světě to nepřiznají, ale navzdory mladistvé image i na ně doléhají choroby, jejich negativní vlastnosti se vyhrocují, nastupuje malichernost a v horších případech i mstivost a zákeřnost, ostatně pro takové příklady nemusíme chodit příliš daleko.
Ale zpět k Americe, ona přece měla mladého prezidenta: Johnu Fitzgeraldu Kennedymu bez ohledu na to, co o něm dnes víme, bylo čtyřiačtyřicet a měl velké charisma. Po jeho boku stála krásná a inteligentní žena a v Oválné pracovně si hrály jeho dvě malé děti. John a Jackie byli okouzlující pár, ať už bylo za touto fasádou cokoliv.
Byla to jiná Amerika a on byl zosobněním amerického snu. Jeho mládí povzbuzovalo, mělo v sobě příslib, že starým pořádkům je konec. Jistě mu toho lze spoustu vyčítat, ale byl nadějí, mládí světa mělo svou ikonu a podobně byl vnímaný i za železnou oponou, stejně tak jeho bratr Robert, atentát na něj v červnu 1968 jakoby předjal konec československého experimentu s demokracií.
Podivuhodná historie Bidenových vlasů. Dnes jich má víc než v mládí, přesto si dobíral Trumpa |
To už je všechno strašně dávno, dnes světu vládnou starci. My jsme si jich také užili – obraz Gustáva Husáka s jaterními skvrnami, kterak se přisává na masité Brežněvovy rty, je nezapomenutelný. V moderní době ale gerontokracii k rozkvětu přivedli Italové, a ne jen v politice. A má to grády, třeba v prezidentském úřadu před pár lety osmdesátníka Ciampiho nahradil devadesátník Napolitano, o doživotním senátorovi Giuliovi Andreottim ani nemluvě.
Nejde o to zpochybňovat schopnosti kvůli věku, i v tom vysokém může být člověk ve výborném psychickém i fyzickém stavu a může toho ještě mnoho předat, ale řídit stát je velká zodpovědnost. A pak – jak asi rozumí osmdesátník dnešnímu světu, který se tak rychle mění, chápe ho vůbec, vždyť svět i ob jednu generaci je dnes úplně jiný. Prezident nemusí být mladíček, ale měl by být v plné síle a ta se v osmém decenniu vytrácí. Ostatně jeden prezident sice jen ve čtyřiašedesáti, ale ve špatném zdravotním stavu, stál naši zemi čtyřicet let komunismu.
