Premiér Bohuslav Sobotka včera informoval poslance o vývoji v případu synů paní Michalákové. V obšírné zprávě shrnul jednání českých orgánů s norskými a na odpověď norské premiérky, že vládě Norska „nepřísluší zasahovat“ do řízení, se výhrůžně vyjádřil, že je připraven vypracovat „další dopis“, v němž bude „požadovat podrobné objasnění celkové situace“. Než se pustíme do výsměchu, kterým můžeme premiéra zahrnout za jeho bezmocné pseudovyhrožování: „norská strana zatím dostatečně nevyhodnotila, jak citlivou a významnou otázku pro naši společnost osud obou chlapců představuje“, vezměme na vědomí fakt, že premiérova zpráva je vlastně přiznáním, že česká strana je vůči Norsku zcela bezmocná.
Sobotka dostal dopis z Norska. Norové jsou ke kauze lhostejní, reaguje |
A jak konstatuje premiér, za vhodné to neuznávají. Na úrovni mezistátní nemá Česká republika moc šancí, protože pověst Norska je daleko solidnější než pověst ČR jako právního státu (například u Rady Evropy či OSN). Postup norských příslušných míst je tedy otázkou pouze jejich dobré vůle. Jediná naděje, která Česku zbývá, je spoléhat se na to, že Norsko v lednu 2016 přistoupí na takzvanou haagskou úmluvu, a ta následně poskytne české straně možnost do případu výrazněji zasáhnout.
Neradostný výsledek českého, zejména mediálního snažení budiž poučením pro všechny, kteří se i s rodinami stěhují mimo EU. Tam platí jiné právo i pohled na rodinu a možnosti zasáhnout jsou omezené i pro náš stát, zvláště pokud dotyčná země není signatářem některých smluv. Ostatně je to „jen“ druhá strana mezi českým obyvatelstvem tolik oblíbené poučky o tom, že kdo se přistěhuje do našeho kulturního okruhu, má se přizpůsobit našim zvyklostem.