7. prosince 2017 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Nejdřív granát nablízko, pak vrtulníky a stíhačky. Čech popisuje intenzivní přestřelku v Afghánistánu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 11Diskuse
Novodobí veteráni (ilustrační foto). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Novodobí veteráni (ilustrační foto). | foto: Jarmila Štuková

Prostějov O své práci hovoří s nadšením. Stejně tak o svých kamarádech mezi vojáky. Předsunutý letecký návodčí je citlivá pozice, proto si praporčík nepřál zveřejnit své jméno. Rozhovor vznikal mezi seskoky padákem na letišti nedaleko Prostějova, kde byl na cvičení. Odhalil zákulisí bojových operací proti povstalcům v Afghánistánu.

Jak vypadá práce předsunutého leteckého návodčího?
Hlavním úkolem je navádět přímou leteckou podporu, tedy letouny, vrtulníky a bezpilotní prostředky, na nepřátelské cíle. Stejně tak je na ně schopen navést i dělostřeleckou nebo námořní palbu. Jeho úkolem je také minimalizovat vedlejší škody a je zodpovědný za řízení vzdušného prostoru v místech útoku na cíle.

Jak jste se k této specifické armádní pozici dostal?
Jsem jeden ze čtyř zakladatelů jednotky předsunutých leteckých návodčích. Byl jsem u jejího úplného zrodu v roce 2001. Tehdy byli základem jen čtyři lidé, o dva měsíce později se přidali ještě asi tři další lidé, pak se jednotka rozrostla zhruba na sedm. Další přicházeli postupem času.

Novodobí veteráni


Na serveru Lidovky.cz se i v příštích týdnech můžete těšit na další rozhovory s novodobými veterány Armády České republiky.

Kdo vznik jednotky inicioval?
Jelikož jsme v NATO, zazněl v té době požadavek, abychom tuto jednotku měli a plnili tím standardy Severoatlantické aliance.

Vy jste se do ní hlásil dobrovolně?
Samozřejmě. Protože stačí, aby si o tom člověk něco přečetl, zjistil si pár detailů a hned ví, že tahle práce je hodně zodpovědná, dokáže člověka naplnit a motivovat v tom, co dělá.

Jednotka vznikala téměř z ničeho. Od koho jste se museli práci návodčího naučit?
U nás to byli vojáci z Velké Británie. První rok jsme byli pozváni na společné cvičení Flying Rhino, kde jsme viděli, jak tuhle práci dělají. Hned následující rok prošli první dva naši lidé britským kurzem, kde se práci předsunutého leteckého návodčího naučili.

Kdy jste se potom dostal do zahraničních misí?
To byla trochu delší cesta. Musel jsem napřed projít základním kurzem pro návodčí. Po něm se vyvíjíte dál, abyste byl schopen okamžitě odjet kamkoli na světě a podporovat pozemní jednotky. Základem byl opět kurz v Británii, o rok později jsem absolvoval další, po němž už jsem mohl pracovat jako instruktor. Pak přišel rok 2007, kdy jsem poprvé vyjel do bojové mise.

Kam jste letěl?
Do jižní části Afghánistánu, kde jsem byl zhruba sedm měsíců. Po návratu jsem měl jednu rotaci volno a poté jsem odjel na druhou půlroční misi. Spolu s kolegou z republiky jsme působili v rámci britského uskupení. Jejich jednotky si nás mohly brát, abychom je podporovali při akcích. Spolupracovali jsme i s americkými speciálními silami. O rok později ještě navíc s Dány.

Ten druhý život

S čím jste do mise odlétal?
S tím, že jsem věděl, že to nebude nic jednoduchého. Věděl jsem, že jedu do míst, kde se opravdu bojuje, kde jsou každodenní ztráty na životech. Na jednu stranu tam člověk jede s nadšením, že si konečně v reálu vyzkouší to, na co se v podstatě celou kariéru připravuje, na druhou stranu jsem však měl čerstvě narozenou dceru. To vás nutí přemýšlet i nad tou druhou stránkou. Co když se nevrátím? Moje dítě by si mě ani nepamatovalo.

Měl jste možnost i na tu dálku zůstat v kontaktu s rodinou?
Spojení s ní bylo ze začátku špatné. Než jsme si v Afghánistánu vybudovali potřebné zázemí, vycházely nám přesně dvě minuty hovoru na týden. Později se to zlepšilo a mohli jsme volat i déle. Ale zhruba první měsíc a půl to byly opravdu jen ty dvě minuty. Chtěl bych hlavně poděkovat své ženě, která vše zvládla. Velmi si cením její podpory.

Jak vypadá práce předsunutého leteckého návodčího přímo v terénu afghánské války?
Většinou jsme přiděleni k nějaké jednotce, například na pěší patroly, ty jsou tam velmi časté. Nebo je vypravený konvoj obrněných vozidel a my jsme v něm. Pokud jednotka narazí na protivníka a dostane se do nesnází, jsme připraveni přivolat palbu a nepřítele zneškodnit. Další možností je, že si na nějakém příhodném místě vybudujeme pozorovací stanoviště. Z něj máme přehled o nepříteli a po schválení jsme opět schopni ho eliminovat.

Na jaké cíle jste naváděl?
Je to různé. Dole na jihu se jednalo o skupinky bojovníků, které napadaly naši jednotku nebo spojenecké síly. Schovávali se jak v zalesněných nebo zelených prostranstvích, což znamená kolem řeky, kde je neprostupný terén, tak i v horském prostředí, městských zástavbách nebo na jejich okrajích.

Stříleli po vás nepřátelé?
Ano. Stávalo se to často. Byla to jak přímá palba, kdy jsme se s nepřítelem na pár metrů viděli a stříleli po sobě, tak na vzdálenost několika desítek, stovek metrů. Docházelo i k nepřímé palbě, při níž po nás pálili minometem. Vzdálenost od nepřítele v takovém případě může být několik set metrů.

Kdy to bylo nejhorší?
To se dá těžko říct. Asi nejtěžší situace byla, když došlo i na ruční granát. Takže ta vzdálenost byla opravdu malá.

Vy jste byl tím, kdo granát házel?
Ano. Jinak pod palbou jsem byl několikrát. Nejvíc případů bylo na pěších patrolách, kde člověk nemá takovou ochranu, jako když jede v konvoji.

Postřelili někdy vás nebo někoho z kolegů?
Měl jsem štěstí, musím to zaklepat. I když to bylo blízko. Někteří kolegové to štěstí neměli.

Ten druhý život: snímky Jarmily Štukové z unikátní knihy o českých vojácích.
Ten druhý život: snímky Jarmily Štukové z unikátní knihy o českých vojácích.

Mohl byste konkrétně popsat některou z vašich bojových akcí?
Při jedné jsme byli součástí britské jednotky, která dostala za úkol vyčistit údolí od nepřátelských jednotek. V noci jsme se přiblížili na okraj údolí, odkud jsme měli pozorovat činnost nepřítele, zatímco britský prapor ho měl z jihu na sever tlačit před sebou. V údolí byla vesnice, řeka a kolem ní velmi bujná vegetace, v níž se nepřítel mohl velmi dobře schovat.

Když se začalo rozednívat, zahájil britský prapor akci. To by se dalo nazvat šlápnutím do vosího hnízda. Z našeho postavení jsme viděli, jak se nepřítel začíná bránit. Měli jsme s sebou i odstřelovače, takže jsme začali s likvidací nepřátel. Nicméně jsme byli v malém počtu, protivník nás odhalil a začal dobývat naši pozici. Byli jsme nuceni se bránit, přivolat si další pomoc. Docházelo k přestřelkám na pár metrů, a jak už jsem zmínil, použili jsme i ruční granáty.

Během toho dne se při pročišťování vesnice dostala britská jednotka pod palbu, která přicházela z jednoho „compoundu“, jak říkáme opevněným usedlostem v afghánských vsích. Velitel jednotky nás proto požádal, abychom přivolali podporu. Přiletěly stíhačky F-16 a vrtulníky Apache britské armády, které nepřítele zničily několika řízenými střelami Hellfire.

Na závěr jsme ještě museli použít laserově naváděnou munici, neboť nepřítel tam měl vykopané jeskynní systémy, tunely, jimiž byl schopen přemísťovat se z jednoho místa na druhé. Následovala čisticí akce, při které se muselo vlézt do těch tunelů.

Potom co jsme obsadili tuto vesnici, se nepřítel v noci rozhodl, že se vrátí a dobude to místo zpátky. Takže jsme spolu s Brity museli celou noc bránit vesnici před útokem.

Druhý den britská armáda pozvala novináře, aby mohli ukázat veřejnosti, jak působí britští vojáci. Šli s nimi do vegetací zarostlé zóny kolem řeky, kde se britská jednotka dostala do tvrdých střetů s nepřítelem. Byli tam zranění, mrtví. My jsme dostali za úkol opět pomocí letecké podpory zaútočit na nepřátelské jednotky, které byly v podstatě několik málo desítek metrů od britské jednotky. Na podporu přiletěly dvě stíhačky F-15, které pomocí palubních 20mm kanonů byly schopny zneškodnit nepřítele.

Na zmíněné tunely ve skalách vzpomínali už sovětští vojáci. Museli jste podobné jeskynní komplexy čistit často?
Je to partyzánská válka. A jeden ze způsobů, jak působit z mnoha míst a nebýt vidět, je, že budete mít vykopaný tunel. Z jednoho místa vylezete, nastřelíte jednotku, ta se zaměří na místo, odkud jste pálili, jenže vy se mezitím přesunete jinam. Je to velice chytré a funguje to. V místech, kde jsme byli nasazeni, to nebyl tak častý jev. Každopádně ve vesnici, o níž jsem mluvil, jsme se s nimi setkali.

Byly dvě mise, na kterých jste v Afghánistánu byl, náplní srovnatelné?
Každá byla trošičku jiná. V podstatě jsme se nacházeli ve stejném prostředí, ale v té druhé jsme byli více odtrženi od české jednotky. Působili jsme v rámci koaličních sil, jako byli Dánové, Američané, Britové, Afghánci, a úplně na konci této mise jsme se přesunuli i do jiné provincie, kde jsme pomáhali třeba i Francouzům a Jordáncům.

To je hodně mezinárodní prostředí. Jak se v něm pracuje?
Jako návodčí musíte jednoznačně ukázat, že svou práci skutečně umíte. Celá naše práce je o obrovské důvěře. Každá chyba může vést ke ztrátám ve vlastních řadách nebo na civilním obyvatelstvu. Takže je bezpodmínečně nutné získat si důvěru. Velitel jednotky, s níž spolupracujete, musí vidět, že víte, co děláte.

Pieta za padlé vojáky.

Je v tom obrovském náporu na psychiku možnost na chvíli vysadit, vypnout a v rámci možností relaxovat?
Povedla se nám hezká věc. S českým kolegou jsme z domova vzali bramboráky v prášku. Po příletu do Afghánistánu jsme byli přiděleni k britské jednotce na základničku, která měla asi 50 na 50 metrů a fungovala jako nárazníková – to znamená, že byla v podstatě každý den v kontaktu s nepřítelem.

Tam jsme jeden večer vytáhli ty bramboráky, rozmíchali těsto, a dokonce dostali pár brambor, které jsme do něj nakrájeli. Měli jsme s sebou i česnek. Když to viděl britský kuchař, řekl, že by pro něj byla čest, kdyby nám mohl naše jídlo na plechu nad ohněm připravit. Autem jsme předtím navíc dovezli i dvě balení nealkoholického piva.

Víte, v Afghánistánu, kde jsme působili, nebylo moc elektřiny. Pokud jsme například chtěli, aby fungovalo nabíjení radiostanic, musely být zapojeny jen ony. A v této situaci britský velitel uskupení rozhodl, že se odpojí napájení všeho ostatního, aby se na chvilku mohla zapnout lednička na ta naše piva.

Řeknu vám, že nebylo nic lepšího, než vidět britské vojáky, jak mají v ruce vychlazené české nealko pivo a k tomu mají každý dva malé bramboráčky. Myslím, že to nám hodně otevřelo cestu k nim. Setkalo se to s velmi kladným ohlasem a působení s nimi bylo od té doby na opravdu jiné úrovni.

Uvažoval jste někdy, že byste byl něčím jiným než vojákem?
Neměl jsem k tomu důvod. Ve své práci jsem maximálně spokojený. Když vám řeknu, že se těším do práce na ty fajn lidi, kamarády, na jejich vtípky…

Nikdy jsem neuvažoval, že bych odešel. A ještě jednou bych rád poděkoval za podporu rodině a všem svým kolegům, kteří se navzájem dokážou podržet a pomoci si.

  • 11Diskuse






REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz