Emoce, atmosféra, energie. Slovenská fotografická nová vlna ve filmu

Osm slovenských studentů na pražské FAMU se zformovalo ve společenství, které zásadně ovlivnilo československou, ale především českou fotografii své doby. To okteto, které v námětech i v použitých vyjadřovacích prostředcích na scénu vneslo hravý, uvolněný, inscenovaný, erotizující, ale přece existencialismus, tvořili Jano Pavlík, Rudo Prekop, Vasil Stanko, Tono Stano, Martin Štrba, Miro Švolík, Kamil Varga a Peter Župník, přičemž vyjma Štrby studovali fotografii; Štrba byl na katedře kamery, ale fotografoval tak, že poetikou zapadl do sestavy ze Šmokovy katedry.

Po škole se Štrba upnul na kameramanské řemeslo a v jeho bohaté filmografii figurují třeba Zahrada, Je třeba zabít Sekala či Hořící keř. Vlna vs. břeh je Štrbovou režisérskou celovečerní prvotinou. Pochopitelně ji také nasnímal.

Ještě jsme neusnuli

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Na začátku a na konci dokumentu hovoří oceánolog Zdeněk Kukal, jak vzniká vlna, jaké jsou její zákonitosti. Je to jediný hlas „zvenčí“, jenž se nadto nevyjadřuje k protagonistům, nýbrž k přírodnímu úkazu přenesenému na tvorbu Slováků, z nichž českou metropoli už nikdo neopustil – vyjma Župníka, který žije v Paříži, a Pavlíka, jenž dobrovolně opustil tento svět už v lednu 1988. Žádný z fotografických historiků nebo teoretiků se ve Vlně vs. břeh k tomuto společenství nevyjadřuje ani tu není formulována byť jen slovní návaznost na slovenskou novou filmovou vlnu 60. let, která se šířila československou kinematografií spolu s vlnou českou. Štrba oslovuje pouze teoretiky Tomáše Pospěcha a Lucii L. Fišerovou při přípravách loňské výstavy Slovenská nová vlna, jíž byl zahájen provoz Domu fotografie při galerii hl. m. Prahy. Všechno zůstává uvnitř fotografických protagonistů a jejich přátel, rodinných příslušníků a spolupracovníků.

Tono Stano: Sklo, porcelán (1984).

„Hlavně aby to mělo emoce a atmosféru,“ hodnotí zpětně Varga ranou tvorbu té party, která se často fotila navzájem, jeden druhému stál modelem. Štrba v úvodních minutách tenhle odvázaný nástup evokuje zdařile: v rychlém sledu představuje jednotlivé autory, dynamicky a inspirovaně nastřihává jejich fotografie. Individualita zde ovšem rychle ustupuje společnému proudu energie, výtečně se (nejen v těchto partiích) do obrazů „zasekává“ hudba Michala Novického (jím použité sólové kytarové party volně upomínají na hru Neila Younga v Jarmuschově filmu Mrtvý muž).

Rozmývání autorské jedinečnosti, nesoucí s sebou značně ztíženou možnost zorientovat se, která fotka je od koho a někdy i kdo je vlastně kdo, samozřejmě může být pro diváka iritující; sám jsem se s tím – byť představovanou „novovlnnou“ tvorbu znám – plně sžil až při druhém sledování dokumentu, který fakticky je kolektivním (auto)portrétem. Ale když se přestaneme trápit onou dezorientací, lépe se v nás poskládá obraz a senzitivita téhle komunity, již spojoval nepřítel (politický režim, který ovšem erodoval, a famákům prošlo leccos, co bylo v předešlé dekádě nemyslitelné) a fakt, že přibyli do metropole v podstatě z jednoho kraje, v podstatě z vesnice. Nastala historicky neopakovatelná situace. Ještě to byly individuality nepropadlé od mládí individualismu.

Štrba sleduje cesty protagonistů až do současnosti, vypráví na přeskáčku, vířivě, umně nastřihává fotky s filmovými záběry, napumpoval dokument obrazovou hravostí i suverenitou. Ale asi tak po 55. minutě si vyprávění začne lebedit ve filozofování fotografů o životě a v jejich exhibování před kamerou, které zřejmě má demonstrovat trvající energii „novovlňáků“. (Ostatně Štrba ve snímku poznamená: „Tento film je jasný důkaz, že vlna nespí!“) Kámošské partie mohou mít půvab v kruhu zasvěcených, ale „objektivně“ vzato, zde Vlna vs. břeh energii ztrácí. Okolo 75. minuty jí ji vrací návrat k drsnému příběhu „Džana“, Jana Pavlíka, stiženého duševní poruchou. Avšak následné sekvence z vernisáže výstavy v Domě fotografie jsou opět zbytnělé.

Takových patnáct minut minus by stopáži Štrbova kolektivního (auto)portrétu neuškodilo. Ořezem by tento slušný dokument jen získal a jako celek by byl ještě blíž energii příznačné pro nejlepší léta slovenské nové vlny.